Nedostupné?


Poněkud osobní a určitě zaujaté ohlédnutí za současným stavem distribuce filmů na nosičích DVD nebude pro mnohé zainteresované určitě ničím novým. Diskusí a diskusních fór na podobná témata znám několik. Přesto jsem si neodpustil subjektivní vhled do současného stavu a perspektiv. Chcete-li čtěte, budete-li mít vlastní názor, můžete se v závěru připojit v diskusním fóru.
Již několikrát zde zmíněné stránky Masters Of Cinema oslovily na konci roku 2003 známé filmové kritiky, publicisty a historiky (Acquarello, Ray Carney, David Ehrenstein, Martin Koerber, Mark Le Fanu, James Quandt, Jonathan Rosenbaum, David Shepard, Robin Wood) s dotazem, jaké filmy by rádi co nejdříve viděli na DVD. Jinými slovy řečeno - co jim na DVD nosičích velmi schází. Něco jako „most wanted films“. Výsledkem ankety se stalo zamyšlení správce webu Nicka Wrigleye s názvem Unavailable? (Nedostupné?) s připojeným soupisem toho, co z klasických titulů na DVD nosičích stále chybí. Ačkoliv po přečtení článku a shlédnutí seznamů musí každého, kdo je odkázaný na „trh“ jako je ten náš jako jedna z prvních věcí napadnout trošku přízemní reakce (typu „jejich starosti bych chtěl mít“), přece jen je článek zajímavý a pokusím se zde prezentovat jeho českou variantu. Ne překlad (!), ale vlastní formulaci některých nastíněných problémů.

Od startu masového šíření formátu DVD uplynulo asi šest let. Od té doby byly na DVD vydány doslova tisíce filmových titulů, ale přesto zůstává neuvěřitelně obsáhlá skupina těch, které stále leží někde v archivech, nikdo se jimi nezabývá (pokud ano, tak o tom mlčí) a jejich vydání na DVD je v nedohlednu. Naprostá většina důvodů přitom nese jediného jmenovatele: peníze. Nemyslím tím ale jen prvoplánově nedostatek financí k digitální restauraci a přepisu filmů. To je jen jeden z projevů "finanční chobotnice", která má mnohem rozlezlejší chapadla.

Tím hlavním polem, kde se celá problematika často začíná zauzlovávat jsou podle autora článku (Nick Wrigley) právní otázky. Svět se možná jednou v právních předpisech sám udusí (pokud toto čte nějaký právník tak prosím ať to nebere osobně). Velká část starších filmů dnes paradoxně ani nepatří svým původním majitelům. Studio kdysi film vyrobilo, pak práva na něj prodalo jiné společnosti, ta zkrachovala, její práva skoupil někdo jiný... To je celkem klasická cesta. Nákupy práv jsou dražší a dražší (křiklavý případ je např. MGM, která zakoupila filmy se značkou Orion nebo Polygram, nebo Warner, který koupil Turnera a získal tak hodně filmů společnosti United Artists). Případné snahy vydavatelů DVD pak velmi často narážejí na neúměrně vysoké finanční požadavky majitelů práv, které by šlo leckdy jednoznačně pojmenovat jako vydírání.

Když jsem s Nickem Wrigleyem na toto téma korespondoval, shodli jsme se také na tom, že peníze jsou hlavním původcem regionálního systému, dnes už hodně nesmyslného a podstatně ovlivňují i chuť (nechuť) vydavatelů v jazykově méně zajímavých (kupní silou) regionech.


Občas uváděný argument, že filmy by měly být promítány v kině a ne na domácí obrazovce, se domnívám příliš neobstojí. Ano, rád si zajdu do kina na dobrý film. Spíš do filmového klubu, ale to je teď jedno. Ovšem kolik z klasických snímků, z opravdu vynikajících filmů minulých desetiletí, tam mám možnost vidět? Každý rok nově zakoupenou desítku z Projektu 100? (Zaplať pánbůh za něj!) Vědomí, že po neskutečně dlouhé době u nás teď jde do distribuce opět film od Ingmara Bergmana (FANNY A ALEXANDR), je pro mne v této souvislosti spíš smutná než radostná skutečnost. A kolik filmů nám naše distribuce už nenabídne asi nikdy? Docházíme tedy opět k tomu čím jsem začal: peníze.

Ale pokračujme. Myslím, že nebudu daleko od pravdy když řeknu, že opravdoví kinofilové nebyli nikdy příliš nadšení z formátu VHS. Byla to jen náhražka, berlička, informace, která nemohla nikdy dosáhnout účinku filmové projekce. Technickou kvalitou ani mírou účinku. DVD ovšem není jen jinou generací (kvalitnějších) domácích nosičů, jak by se mohlo zdát. (Mimochodem - celosvětový pokles prodeje formátu VHS započal mnohem dřív než se DVD vůbec masově rozšířilo.) Nová technologie totiž do světa filmu přináší úplně jiný rozměr. Nemám teď na mysli různé možnosti manipulace s DVD diskem či bonusové možnosti (které jsou podle mne jen okrajovou záležitostí). To hlavní, čím tato technologie oslovuje, je restaurace, obnovení kvality filmů, které se dají promítat i na opravdu velká plátna. Nejde jen o technický výstřelek, ale domnívám se, že jde o mimořádnou možnost, jak mnohé staré filmy přinést k divákům ve špičkové kvalitě, která by podtrhla jejich sdělení.

Zásadní podíl na takovém vnímání DVD technologie má nepochybně společnost Criterion Collection. Ta se ve svých začátcích odhodlala k několika krokům, které jistě nebyly jednoduché, ale dnes se pokládají za jakýsi kánon pro seriózní vydávání filmů na DVD. Předně se Criterion musel smířit s tím, že do přepisů a restaurace filmů bude muset investovat sám. Že bude muset přistoupit na onen vyděračský systém velkých studií, zaplatit nemalý peníz za autorská práva a pak ještě investovat do digitalizace. Dalším důležitým krokem bylo tvrdošíjné trvání na původním obrazovém formátu a zvukové stopě. Criterion přišel jako první s audio komentářem, svá DVD obohacuje vlastními bonusy, které jsou směřované vždy na konkrétní titul, takže mají na disku smysl a nejsou tam jen do počtu.

Svět DVD tedy přináší možnosti nejen divákům (chcete-li konzumentům), ale je příležitostí i pro samotné filmy. Pro jejich vytažení z archivu, pečlivé prohlédnutí, opravení do původního stavu. V současné době nevidím pro filmy jinou naději než technologii DVD. Ta má proti klasické restauraci filmů (fyzické restauraci filmového pásu) jednu mimořádnou výhodu - je napojena na komerční oblast a náklady do ní vložené se mohou alespoň částečně vrátit. Například jednou z událostí roku 2004 bude nepochybně uvedení nového přepisu Viscontiho GEPARDA. Díky spolupráci Foxů, Criterionu a British Film Institutu by měl být film na DVD v mimořádně kvalitním přepisu (z původního 70mm negativu). Takový přístup všech zainteresovaných stran je ale zatím bohužel výjimkou.


Jaké jsou tedy touhy a přání zahraničních kinofilů? Jakých filmů by se rádi někdy na DVD dočkali? Je to poměrně velká změť titulů v nichž se do jisté míry projevuje osobnost a zájmová orientace každého hlasujícícho. Často zmiňovaným byl Rivettův snímek CÉLINE A JULIE SI VYJELY NA LODI (nedávno zakoupený i pro naše filmové kluby) nebo McCareyho film MAKE WAY FOR TOMORROW (1937). Žádané jsou taky staré japonské snímky, zejména cokoli od Kendži Mizogučiho. (V japonsku panuje vůbec naprosto neuvěřitelná situace. Celá řada vynikajících a světově proslulých filmů se na DVD zatím nedostala vůbec nebo jen v „japonské“ variantě, bez jakékoliv titulkové výbavy. Velké japonské společnosti - Shochiku, Toho - mají až neuvěřitelně přízemní představy o možnostech světového trhu. Výmluvná je v tomto příkladu zkušenost světoznámého japanologa Donalda Richieho, který se v nedávném rozhovoru pro Midnight Eye svěřil se svým zděšením, když zjistil, že společnost Shochiku vydá Ozuův komlet bez titulkové výbavy: „Vy idioti! Co to děláte?! Vždyť byste to mohli prodat po celém světě.“ - Osobně mohu posloužit svým dotazem u českého japanologa Antonína Límana, který mi potvrdil, že Japonci nemají tušení o „appealu“ umělců jako jsou Ibude či Ozu na Západě.) Hodně chybí Bressonovi ANDĚLÉ HŘÍCHU (1943), Rosselliniho STROMBOLI a EUROPA 51, Kiešlowského DVOJÍ ŽIVOT VERONIKY (a nějaký box s jeho dokumentární tvorbou), Hitchcockův NEPRAVÝ MUŽ (1956), hodně filmů z němé éry (Pabst, Lang, Lubitsch, Murnau) ad. Ostatně jejich soupis si můžete prohlédnout v již zmíněném článku. [Osobně mne třeba překvapila absence Paradžanovových STÍNŮ ZAPOMENUTÝCH PŘEDKŮ, bezpochyby revolučního díla, jenž se na DVD zatím nedostalo a dokonce ani není nikde ohlášeno.]


A co v Čechách?

Upřímně řečeno, většina výše řečeného se do malé české kotliny moc nehodí. Úvahy, nesené globálním pohledem u nás příliš neplatí. Alespoň ne doslova. Nedočkali jsme se totiž českých mutací (resp. východoevropských s českou titulkovou sadou) ani většiny toho, co by šlo zařadit do jakéhosi „zlatého fondu světového filmu“ a co západní fanoušek už považuje na DVD za samozřejmost. Bergman, Fellini, Tarkovskij, Kurosawa, Visconti, Rossellini... - to vše v zahraničí vyšlo i ve více jazykových mutacích, ba i v několika národních edicích, ale v Čechách (až na čestné výjimky) zatím ne. Celosvětoví distributoři si českého trhu sice všímají, ale dokázal bych si české titulkové sady představit na řadě jiných DVD než jaká se k nám hrnou. Nelze ale říct, že náš trh zcela ignorují. Co je ve srovnání s tím naprosto tristní a do nebe volající, je spíš situace s domácími snímky. Nebýt amerických společností, tak nemáme HOŘÍ, MÁ PANENKO, OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY, ŽERT, SEDMIKRÁSKY, čerstvě vydanou VALÉRII..., připravovanou HOLUBICI a domnívám se, že ani LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY, protože si nejsem tak jistý tím, zda-li by u nás film vyšel, pokud by jeho master již před lety nezhotovil Criterion...

Ačkoliv autorská práva na české filmy po roce 1964 (a tedy na většinu zlatého fondu) vlastní soukromá společnost (Bonton) [Pozor! K tomuto více viz update na konci článku!], zatím jsme se od ní dočkali jen pár titulů v průměrné kvalitě. Situaci tak zachraňují, skoro analogicky s vývojem ve světě (Criterion), jiné privátní subjekty. FEX nám přinesl opravdu mimořádné disky s „Limonádníkem“ a STARCI NA CHMELU, ze zahraniční produkce pak Vapet krásně vyvedený SLADKÝ ŽIVOT, zůstanu-li jen u filmů „kmenových“ tvůrců Nostalghia.cz. Je to příslib lepších časů? Zatím jsem spíš skeptikus, protože problém malého českého trhu je v tom, že se mnohem více musí soustředit na potencionální výnosnost či návratnost vložených nákladů. A to vše i přesto, že v anketě stránek Masters of Cinema, kterou jsem toto psaní začal, se například mezi prvními dvěma nejvíce postrádanými filmy filmového historika Marka Le Fanu z European Film College (nostalgičti zaměření zájemci jej určitě znají jako autora často citované knihy o Andreji Tarkovském) objevily filmy - a teď se podržte - STŘÍBRNÝ VÍTR Václava Kršky (1956) - okomentovaný jako film jednoho z nejvíce opomíjených českých režisérů - a MARKETA LAZAROVÁ (1966), podle Marka Le Fanu film rovnocený Tarkovského ANDREJI RUBLEVOVI. Možná se jednoho rána probudím a při probírání došlých emailů najdu zprávu, že MARKETU připraví k vydání nějaká malá dánská společnost...
K tomu analogicky připojuji překlad závěru článku Nicka Wrigleye: „Musel jsem se usmát, když jsem tento článek dokončil. Truchlím tady nad nedostupností stovek klasických filmů na DVD zatímco jiní bouchají zátkami od šampaňského, když se nedávno dozvěděli, že se chystá boxset se všemi 7 filmy Policejní akademie...“

[Na Nostalghia.cz publikováno 22. 1. 2004]


[Update 22. 1.! Doplňuji poměrně zásadní informace, které mi 21. ledna zaslal Miloš Fryš, jenž v roce 1992 zakládal Státní fond kinematografie a poté 10 let působil jako jeho tajemník: „Na vydávání DVD české provenience je podle mého názoru povinností Českého státu se finančně podílet - to jsou pořád ty peníze, o kterých píšeš. My jsme ale jediný stát v Evropě, který na filmovou produkci, distribuci a propagaci nepříspívá ze státního rozpočtu vůbec. To dělá například i Albánie. Státní fond kinematografie má fakticky dva zdroje: příplatek ke vstupnému do kin ve výši 1,- Kč a dále prodej či půjčovné filmů uvedených do distribuce mezi 1. 1. 1965 a 31. 12. 1990, vyrobených na Barrandově či ve Zlíně-Gottwaldově, nikoli tedy např. v Krátkém filmu Praha. Majitelem autorských výrobních práv k těmto filmům je podle zákona 241/92 Sb. a 231/93 Sb. právě Státní fond kinematografie. Není to tedy Bonton, resp. Ateliéry Bonton Zlín, a. s., která má pouze smlouvu na obstarávání této agendy s MK, jenž je správcem fondu. Požádá-li si však někdo o výrobu a distribuci DVD českého filmu - ale zde bez časového omezení - může tuto dotaci dostat, přidělí-li mu ji Rada Fondu volená Poslaneckou sněmovnou na návrh ministra, který to má ze zákona projednat s příslušnými kulturními organizacemi. To se za 10 let až na výjimky nestalo, nepočítám-li pár žádostí o pořízení DVD filmů právě vyráběných. Kupodivu a bohužel. Sem tam někdo požádal o výrobu kopie 35 mm starších českých filmů. Je to je smutné a nerozumím tomu.
Abych byl úplně přesný:
1. Jednou dala Sněmovna do Fondu 10 mil. Kč
2. Na odboru hromadných sdělovacích prostředků existuje v posledních asi pěti letech komise na filmovou distribuci a propagaci, která ročně rozděluje cca 300-400 tis. Kč
3. Na základě lobbingu mezi poslanci dostávají podle místních zájmů přímo ze sněmovny podporu některé festivaly a přehlídky. To začíná K. Vary, třeba 20 mil., ale končí přehlídkou horolezeckých filmů na Smíchově, kam nikdo nepřijde. Tato částka je ale vyšší než příspěvek ze stejného zdroje např. pro Uherské Hradiště.“


* * *
TOPlist


© 2002-2024 Nostalghia.cz
© 2002-2024 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]