|
Recenze DVD: DNY ZATMĚNÍ
| ||||||||||||||
|
DNY ZATMĚNÍ SSSR 1988, 131 min. DVD - Region 0 Krupnyj plan 2006 bar./čb, 2.55:1, rusky DD 2.0 (mono), DD 5.1 bonusy: filmografie Alexandra Sokurova, slovo režiséra a scenáristy, autorská anotace, seznam ocenění DNY ZATMĚNÍ (1988) jsou třetím celovečerním hraným filmem výjimečného ruského tvůrce Alexandra Sokurova. Do vzniku tohoto díla se věnoval víceméně z donucení především krátkometrážní tvorbě, protože jeho předchozím hraným filmům byla cesta k divákům zapovězena. V době DNŮ ZATMĚNÍ působil ve filmu již deset let, ale v hrané tvorbě se pro veřejnost vlastně nacházel na začátku. Jeho režijní debut OSAMOCENÝ HLAS ČLOVĚKA, natočený v roce 1978 a okamžitě odeslaný do trezoru, byl totiž pro kina uvolněn až v roce 1987. Ve stejném roce byl uvolněn do distribuce také na 4 roky pozastavený snímek TRUCHLIVÁ NETEČNOST z roku 1983. DNY ZATMĚNÍ jsou tedy co do svého vzniku vlastně prvním Sokurovovým celovečerním „řádným“ filmem, který po dokončení směřoval ihned na plátna kin. Film vznikl na motivy románu bratří Strugackých Miliardu let před koncem světa s podtitulem Rukopis nalezený za podivných okolností (u nás knižně v roce 1985). Scénář nepsal Sokurov sám, bratři Strugačtí se na adaptaci své předlohy výrazně podíleli (obdobně jako dřív například u STALKERA režiséra Andreje Tarkovského). Jejich předloha spadá do období, v němž se začali zaměřovat na morální a etické problémy lidské civilizace. Náměty jejich prací se soustřeďují spíš na „dobrodružství ducha“ než na vnější aspekty sci-fi žánru, velice často se odehrávají v neurčitém nebo spíš běžném pozemském prostředí, jsou často zasazené do žánrového syžetu (např. detektivka). Takový způsob psaní mimořádně vyhovuje filmovým adaptacím. Filmaři totiž nejsou vázáni kontextovými záležitostmi námětu, děje a žánru a mohou literární motivy zcela volně přetvářet. Všeobecně známým příkladem je například již zmíněný Tarkovského STALKER (1979), adaptace románu bratří Strugackých Piknik u cesty. Po několikerém přepsání scénáře se filmový STALKER natolik vzdálil své předloze, že lze zcela poprávu tvrdit, že film začíná tam, kde končí románové vyprávění. V případě DNŮ ZATMĚNÍ je to obdobné. Literární předloha je umístěna do vcelku konkrétního prostředí, do Petrohradu, kde se hlavní hrdina, astronom, snaží dokončit svou revoluční vědeckou práci. Běh světa kolem něj mu ale nedovoluje v práci pokračovat, je z ní neustále vytrháván zdánlivě nedůležitými událostmi (mylné telefonáty, náhodné návštěvy). Postupně se bez vlastního přičinění zaplete do smrti svého přítele (Sněgovoj) a začíná tušit, že se kolem odehrává jakási tajemná hra, jejíž smysl mu zůstává utajen. Záhadná dívka, vyšetřování smrti policií, úřady, konzultace s dalšími přáteli, kteří pociťují podobné dění ve svém okolí, vytvářejí záhadnou a neurčitou atmosféru příběhu bez konce. Sokurov z knihy převzal vlastně jen základní situaci, hrdinu nuceného existovat v administrativním (totalitním) systému, který se sám o sobě jeví jako záhadná neproniknutelná síla, zasahující do životů obyčejných lidí obdobně jako třeba mimozemská civilizace. Inspirací mu ale byl patrně i blíže neurčený konkrétní lidský osud, protože ze závěrečné dedikace filmu vyplývá, že je autorem věnován jisté leningradské doktorce Ljudmile Jakovlevně Rusinovové. Děj (což je ale v případě tohoto filmu příliš silné slovo) se odehrává v jakémsi zapadlém městečku v Turkmenistánu, kde žijí lidé velmi chudě, obklopeni pouští, horami, důlním kombinátem a policejním dohledem, v bezprostředním sousedství velké vojenské základny (z níž občas uprchne voják, na něhož se pak pořáda velký hon) a nesmyslných betonových monumentů s revoluční tematikou na okraji pouště. Mladý lékař Dmitrij umístěný „na konec světa“ (Alexej Ananišnov, výrazný typ, neherec, který se později objevil i v Sokurovově mistrovském díle MATKA A SYN z roku 1997) léčí ve svém regionu malé děti a současně pracuje ne dizertační práci. Běh života plného absurdity a nevysvětlitelných událostí kolem jej ale uvádí do stavu pochybností o smyslu zdejšího žití. Vojenský zběh, přítel Sněgovoj, který po úmrtí „obživne“ na pitevním stole (hraje ho Vladimir Zamanskij, který svou hereckou kariéru odstartoval v roce 1960 rolí Sergeje v Tarkovského filmu VÁLEC A HOUSLE), záhadné organismy zjevující se v domech, policejní prohlídky, neutuchající denní i noční horko, zbořené muslimské chrámy a naopak v pravoslavné kapli nad ikonostasem nápis „Kristus vzkříšený“ ve stylu prvomájových transparentů, budovatelské monumenty na okraji pouště, osiřelé dítě, organizovaná shromáždění domácího obyvatelstva, mezi nímž ruští úředníci, policisté či vojáci vypadají jako spadlí z Marsu (ostatně úvod filmu imituje přistání na cizí planetě, let nad červenou krajinou, vesnicí, pak pád a následně černobílé dokumentární prostřihy ze života místních obyvatel) - to vše jej vede k přesvědčení, že se blíží konec světa a času. Neutuchající beznaděj, úzkost a nemožnost postavit se moci, která neustále vstupuje do jeho práce a života, jej vede k úvahám nad tím, zda-li má ke společnosti a systému, v jehož rámci existuje, nějakou povinnost služby, nebo je pro něj podstatnější povinnost k sobě samému. I při zohlednění sebe sama ale člověk stále zůstává částečkou systému, který tak jeho nadání vždy zákonitě zneužije. Jeho osobní volba tak je při jakémkoliv „řešení“ předem odsouzena k využití systémem. Závěr filmu ale naznačuje, že i v této zdánlivě beznadějné situaci lze najít světlo naděje... Sokurov nadal své dílo především mimořádnou obrazovou virtuozitou (kameramanem mu zde byl jeho stálý spolupracovník Sergej Jurizdickij). Využívá širokoúhlé plátno (širší cinemascope 2.55:1) k zobrazení nedozírných pustin Střední Asie i těsných interiérů venkovských domů, kde s pomocí širokoúhlých objektivů odhaluje v jednom pohledu prostor místnosti i jeho skrytá zákoutí. V barevném ladění převažují okrové a béžové tóny, dávající kompozicím monochromatický nádech. Zapojení zrnitého materiálu u paradokumentárních záběrů dává divákovi pocítit autenticitu exotického prostředí středoasijských vesnic, kam vtrhl kořistnický „socialismus“. Střídání barevného a černobílého filmu je časté, nedokázal jsem ale tak úplně rozlišit k čemu má sloužit (přičemž pozornému divákovi neujde, že v jednom místě Sokurov dokonce změní barevný film v černobílý a zpět i během jednoho dlouhého záběru!). Autorovým klasickým vyprávěcím prvkem je také dlouhý záběr, v němž se kamera minimálně pohybuje, spíš jen lehce panorámuje. Jako doplněk textu připojuji malou galerii screenshotů. DNY ZATMĚNÍ zaznamenaly při svém uvedení v Rusku i v zahraničí mimořádný divácký ohlas. Získaly ocenění na festivalech v Torontu a v Berlíně a Evropskou filmovou akademií byly zařazeny mezi 100 nejvýznamnějších filmů 20. století. Ruské DVD vydala společnost Krupnyj plan v roce 2006. Na dvouvrstvém disku se nachází kompletně restaurovaná verze filmu s velmi dobrým obrazem a dvěma zvukovými stopami (originální mono a šestikanálový remix). Titulky u filmu žádné nejsou, jedná se o edici určenou výhradně pro ruský trh. Menu nabízí výběr tracků, kterých je na disku 24, několik textových bonusů a fotogalerii. V textech je filmografie Alexandra Sokurova, slovo režiséra a scenáristy, autorská anotace k dílu a seznam ocenění. Fotogalerie přináší vzácné snímky z natáčení. Disk není regionálně kódovaný. Obraz v originálním formátu 2.55:1 (anamorfní přepis) je krásný, bez kazů, ale se zachováním filmové patiny (zrno, třes filmového pásu), která k tomuto „atmosférickému“ dílu neodmyslitelně patří a je jeho dalším rozměrem. Rovněž obě zvukové stopy jsou čisté, ta originální mono mi ale připadá poněkud tišší než by bylo záhodno. Osobně se mi ale líbí i nový vícekanálový remix, v němž vyniknou zvukově složité pasáže, mísící autentické ruchy se zvuky, ozývajícími se (patrně) v hrdinově podvědomí, případně ještě s hudbou (skladatel Jurij Chanin za ni obdržel evropskou filmovou cenu Felix). Určitou nevýhodou je, že disk neobsahuje žádnou sadu titulků, která by pomohla k porozumění některým nepříliš zřetelným dialogům. DNY ZATMĚNÍ jsou záhadným filmem. Stejně, jako je záhadná situace hrdinů filmu. Velikost díla je myslím i v tom, že je velmi nejednoznačné a že jeho výše naznačený tzv. „děj“ může být docela dobře úplně o něčem jiném než jsem zde letmo načrtl. Divák se při sledování vlastně ocitá v podobné situaci jako hlavní hrdina - není si ničím jistý, vše může mít skrytou, jinou podobu. Konec světa je možná blízko, možná miliardu let před námi... 
[Na Nostalghia.cz publikováno 6. 9. 2007]
|
| * * *
|
|
| 
|
|
|
|
|
| © 2002-2024 Nostalghia.cz © 2002-2024 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |