Hodiny jdou nyní pozpátku, čas ale přece jen ukazují. Film PUTOVÁNÍ má mít chut´vzpomínání.
Náš film by chtěl být domem, do něhož se dveře neotevírají ani ven, ani dovnitř, a klíč každý kdysi dávno ztratil. Po nějaké době, kdy se člověku neosvědčí ani systém k sobě, ba ani ne systém dovnitř, což je ohromné zklamání, protože všecko už této
možnosti nasvědčovalo, všimne si příchozí, že dveře jsou dokořán.
A podle jakého systému? Zeptá se nás člověk rozladěn, a opravdu, tento muž, zvyklý už účastnit se svým spánkem za komínem, je náhle o cosi okraden. Dveře, otevřou-li se vůbec, musí se otevřít přes záda, kdesi na rozhraní snu a vzpomínek. Klíč, jak jsme
už řekli, je někde na dně řeky, která už teď teče jiným řečištěm. A muž je v náhle otevřeném domě, vše začal vnímat, nenajde ani polohu, v které by usnul. Musí být překvapen, je nutně šokován, i sebe obvyklejší situací, protože nezná magickou formuli,
ani proporce celku.
Vezme-li se tedy v úvahu
1/ poslání filmu, ponaučení, které bývá jako u balady shrnuto pro větší pohodlí v poslední sloce: to ovšem odpadá, tak jako člověk, vzpomíná-li, nerozpomene se, proč se kdy choval tak a proč ne jinak, zůstane mu jen nejasný pocit minulé radosti, dávného
zklamání, rezignace na čas překonané, do které jsme však už znovu a tentokrát definitivně upadli, skepse, která je náhle jediná pevným bodem. Poslání filmu neřeknou tedy Bečvář, Šimonka ani pes s pěnovkou na plnou hubu do kamery, aby pak vzápětí naskočil
konečný titulek. To, co by si měl divák z filmu odnést, a z jaké potřeby byl film také natočen, vine se celým filmem jako barevná stuha, vpletená do copánku, která se opět ztrácí, aby se zase o kus dál objevila. Je to obsaženo v pocitu, slovy těžko
definovatelném, a vůbec už neshrnutelném a nezařaditelném do dialogu nebo do dějového klišé.
2/ Je tím určena zároveň psychologie Bětky, Bečváře a Šimonky, nemluvě vůbec o ostatních, to jest, je tím dána, v jejich reakcích na situace, absence jakékoliv psychologie.
3/ I kamera, střih a dialog, všecko musí být fantasmagorické a zároveň reálné, nikoli vykonstruované podle nové špehýrky. Reálné jako ty přesné vzpomínky, při nichž nás zamrazí, kdy jediné slovo vyvolá vůni, veškerý zmatek minulých let. Dialog z
prostředka věty.
4/ Formální - otázka konce, (jakmile se film přehoupne přes kulminační bod, který je kdesi ve třech pětinách), je zcela nedůležitá. Teoreticky můžeme film ustřihnout na libovolném místě a taky libovolný počet metrů ještě přidat. I konec musí být v pocitu
a ne skutečný, zásahem z venčí. Film měl by končit individuelně pro každého diváka v okamžiku, kdy ho pochopí, jinak nutili bychom ho ke cvikům, které provádí pes, chňapající po vlastním ocase.
A ještě k postavě Šimonky - je to jediná dívčí postava filmu, a tak měla by taky působit. Jakoby obrazně řečeno, slunce vylezlo z mlhy jen tehdy,
když ona je v obraze. I její půvab je cosi jak červivý, její krása je dnes již pominulá, a sluneční třpyt, který jí pohrává ve vlasech, je od slunce, které už vyhaslo.
Netřeba snad podotýkat, že mluví-li se tu stále o minulosti, o vzpomínkách, týká se to jen formy, přístupu ke skutečnosti, způsobu zpracování životní empirie, a neznamená to, že by se všecko mělo snad odehrát před padesáti, nebo před patnácti lety. Jedná
se o současnost, rozbitou předem do vzpomínek, nazíranou z výšky a dálky let, která teprve přejdou, z nadhledu lidí, kteří snad o cosi usilují, ve zpětném pohledu je ale odstup a hořkost těch, co mají už dohráno.
Jediná Šimonka je jaksi statická. Neusilovala nikdy o nic, jsouc hotovým odlitkem už někdy ve dvanácti letech. Kde nebylo vzpoury, nebude ani kapitulace, pevného bodu absolutní skepse a nového snažení. Žije si, jakoby tímto vším prošel už místo ní někdo
jiný. Nežije, ona je, je to absolutní stav, Rimbaudova "zlatá jiskra přírodního světla" něžná a chápající, aniž to hřeje, krutá aniž to poraní, a s lety její svit nezhasne, jen trochu zmalátní, rozplyne se.
|
