Gejša (Memoirs of A Geisha)
Antonín V. Líman

V únoru přijde do českých kin nový film režiséra Roba Marshalla GEJŠA, kterému zahraniční recenzenti věnují poměrně hodně pozornosti a navíc s lehce pozitivním hodnocením. Již stálý přispěvatel stránek Nostalghia.cz, český japanolog Antonín V. Líman, vidí ale nový Marshallův film, natočený podle klasického Goldenova románu poněkud jinak. Nostalghia.cz se obvykle psaní o současné kinematografii nevěnuje, v případě Límanova textu ale jde o něco víc: o zajímavý pohled na špatné uchopení filmového námětu, pocházejícího z odlišného kulturního prostředí než jsou samotní filmoví tvůrci a na škody, které se špatným zpracováním dají napáchat. Text Antonína V. Límana má na stránkách Nostalghia.cz svou českou premiéru.

"Mistře, jak se vám podařilo v několika vteřinách dokončit tuhle krásnou vázu?" ptá se v jednom interview žurnalista velkého hrnčíře Hamady Šóndžiho.
"Říkáte pár vteřin, přidejte k tomu šedesát let mojí životní zkušenosti a tisíc let japonské kultury," opáčí Mistr Hamada.

Kéž by tvůrci filmu MEMOIRS OF GEISHA byli na tohle mysleli, když začali uvažovat o zfilmování stejnojmenného bestselleru od Arthura Goldena. I když jde o typicky podbízivé masové čtení, autor prozkoumal historické pozadí románu - třicátá léta v kjótské čtvrti gejš, zvané Gion - poměrně pečlivě. Kdo Japonsko dobře zná, má dojem, že tu jde o maximální vytěžení exotického tématu a utvrzení mýtu o záhadném Japonsku, plném nesrozumitelných kulturních zvyků, jimž obyčejný člověk (až na zasvěceného a geniálního autora), vůbec nerozumí. Uplatňuje se tu to, čemu Edward Said říká orientalismus, čili móda východní exotiky, které se nesnažíme porozumět, ale pokud možno ji romantizovat a pak tuto vidinu co nejlépe prodat.

V několika recenzích filmu jsem se dočetl, že hrdinka příběhu byla prodána do otroctví, což je samozřejmě nesmysl. Dívenka Čijo z chudé rybářské rodiny je prodána do domu, zvaného okija, kde projde přísným, dlouholetým výcvikem, aby se z ní stala prvotřídní gejša. Například slavná tanečnice Sada Yakko, která nadchla Pabla Picassa, André Gida, Augusta Rodina, našeho Miloše Jiránka a tolik jiných evropských umělců na pařížské světové výstavě v roce 1900, byla gejša, již prodali do okiji ve věku pěti let. Mnohaletý a nesmírně náročný výcvik byl podobný jiným japonským uměleckým disciplinám a než dosáhla hodnosti maiko, musela mladá učednice projít přísnou školou tance, zpěvu, hry na šamisen, ikebany, čajového obřadu a co je hlavní, musela být schopna vtipně a živě konverzovat s významnými muži své doby.

Gejšin výcvik i její poslání jsou v Goldenově románu vylíčeny celkem přesvědčivě, opíral se totiž o solidní data, jež získal od paní Iwasaki Mineko, gejši na odpočinku, která o svých životních zkušenostech sepsala knihu, nazvanou Geisha, A Life. To, co s jejími cennými informacemi udělal pan Golden, se jí nelíbilo natolik, že ho žalovala za jejich zneužití. Soudní pře prý skončila tučnou kompenzací, kniha vyšla beze změny a stala se bestsellerem. Podívejme se nejprve, jak věrně líčí japonské prostředí a svět gionských gejš Arthur Golden. Základní data o životě a výcviku těchto žen jsou celkem správná, japonské termíny, jichž používá, jsou přesně přepsány do latinky. Problém je v poměrně slabém příběhu. Zatímco skutečné gejši měly často dlouholetý poměr se svým patronem (zvaným danna), hrdinka románu Sajuri, jak zní její profesionální jméno, pouze na dálku obdivuje vlídného muže, který jí kdysi jako devítileté holčičce koupil na ulici nastrouhaný led se syrupem (kakegóri). Co má nahradit silný milostný příběh je vražedné nepřátelství mezi starší gejšou Hacumomo (Ranná broskev), která kraluje okiji paní Nitty a mladou Sajuri, kterou vezme pod svá křídla jiná slavná gejša předválečné doby, Mameha (Lístek fazolového keříku).

Kdyby román napsal japonský autor, byl by výstižnou zkratkou vylíčil intimní atmosféru slavné uličky Pontočó v Kjótu, vůně a zvuky uvnitř čajoven (čaja), kde gejši své zákazníky baví. Gejša bydlí ve své domovské okiji, za prací dochází do čajovny, která se svou elegancí podobá kombinaci pařížského salonu s kavárnou. Japonský autor by věnoval mnohem větší pozornost podrobnému popisu gejšiných bohatých úborů a jejích účesů, protože slavná gejša nenosí obyčejné kimono, ale má na sobě umělecké dílo. V klasické literatuře jsou dlouhé popisy kostýmů, připomínající módní přehlídku (například jemné ladění dvanácti barev rukávů spodních kimon, které dáma nenápadně předvádí). Je jasné, že autor se snaží psát přitažlivým způsobem pro západního čtenáře a proto tyto módní popisy dost odbývá:
"Rychle jsem se převlékla do úboru, který mi Mameha připravila - světlezelenou spodničku a rudožluté kimono se vzorkem pinií na lemu..."
Tohle je docela obyčejné kimono a není na něm nic pozoruhodného. Japonský spisovatel by také do detailu popsal rafinované kreace japonských kuchařů ve čtvrti Gion. Sajuri podává bohatému baronovi toto jídlo:
"Největší nádoba byla plochá, lakovaná mísa s dvěma pstruhy aju, kteří leželi na břiše, jakoby plavali bok po boku po proudu. Po straně seděli malí krabi, kteří se jedí v celku. Dno mísy bylo posypané pruhem soli, naznačujícím písek, po němž přešli."
I venkovská rybářka na vzdálených ostrovech Oki servíruje deset chodů upravených mořských lahůdek s vrozeným citem pro krásu a japonský autor by několik z nich vypočítal. Arthur Golden neví, že Japonci "jedí očima", a že vynalézavé symbolické úpravě jídel věnují mnohem větší pozornost než on.

Stejně rafinované jsou v klasické literatuře doby Edo (zhruba 1620-1868) erotické náznaky, případně sexuální metafory. Chodil jsem kdysi na universitě Waseda na přednášky profesora Terajokoa, který byl na slovo vzatým odborníkem na éru Genroku (konec 18. století) a ten vyprávěl, že v literatuře tohoto období najdeme desítky a desítky jemných erotických náznaků. Pan Golden si z této bohaté metaforiky vybral jen dva výrazy, "jeskyňka" a "úhoř". Působí to dost odpudivě, když krásná gejša vysvětluje své mladší sestřičce, jak mužův úhoř vklouzne do její jeskyňky.

Ne že by Japonci byli ve vztahu k sexu nějak prudérní. Je třeba si uvědomit, že v Japonsku neřeklo nikdy "křesťanství ne všemu, co je přirozené" (Nietzsche) a lidská sexualita se odedávna brala jako radostná, téměř posvátná oslava života. Někteří japonští badatelé poukazují na těsné spojení původních šamanek šintó s milostnicemi, vlastně doslova "kněžkami lásky." V nejstarší japonské básnické sbírce Manjóšú vystupují dívky jménem ukareme, které mají za úkol bavit a těšit muže a později se z nich staly tzv. asobime, neboli "dívky pro zábavu." Ve slavných denících a románech heianské doby, například v Sarašinském deníku vypráví autorka, jak se na cestách setkala s asobime:
"Nejstarší z nich nám řekla, že je vnučkou slavného zpěváka Kohaty. Měly velice dlouhé vlasy, které jim krásně splývaly po čele, jemnou pleť a vypadaly tak přitažlivě, že by mohly být mými komornými. Udělaly na celou naši výpravu velký dojem, který se ještě zvýšil, když začaly zpívat. Měly krásné, jasné hlasy, které stoupaly k nebesům..."
V Nechtěném příběhu vypráví paní Nidžó rovněž o setkání s dívkami asobime:
"Když jsem objednala saké a poprosila je, aby mi něco zahrály, všimla jsem si, že starší sestra je nějaká zasmušilá. Věnovala se sice pozorně hře na svou biwu, ale přece jsem viděla, že má slzy na krajíčku a já jsem uhodla, že jsme si vlastně hodně podobné. I ona jistě uvažovala o tmavých skvrnách slz na mých rukávech, které se tolik nehodily k životu mnišky, takže pro mě složila básničku, kterou mi podala na malém stolku, na jaký se odkládají číše saké... Nechtělo se mi opouštět takovou přítelkyni, ale nemohla jsem tu zůstat věčně a tak jsme se znovu vydaly na cestu."
Necítíme tu ani stín opovržení, jež bychom mohli očekávat od urozených šlechtičen vůči "prodejným ženám." V ranném středověku existovaly také širabjóši, většinou hudebnice a tanečnice, z nichž nejslavnější byla Šizuka Gozen, milenka velkého vojevůdce Minamoto no Jošicuneho. Šizuku u nás oslavil Bohuslav Martinů ve sbírce pro sedm ženských hlasů, nazvanou Niponari.

V každém japonském příběhu o gejšách hraje velkou roli okolní příroda, střídání ročních období. Vůbec nejhorším nedostatkem románu je z japonského hlediska autorova hrubá netečnost vůči jemným proměnám ročních období, které vyjadřují lidské nálady a reflektují lidské city. Ani jedna lyrická scéna pozorování měsíce v úplňku, či posezení pod rozkvetlými sakurami Arašijamy, nebo pod rudnoucími listy javorů chrámu Eikandó. Zkušená gejša není jen noční motýl, její krása a elegance zazáří i v přírodním prostředí.

V knize může čtenářova fantazie ještě lecos zachránit, ve filmové verzi už je to při nejlepší vůli nemožné. Hned na začátku se ocitneme v osamělé rybářské chalupě na útesu nad mořem, kde by si žádný příčetný japonský rybář chalupu nepostavil. Cestoval jsem několikrát po západním Japonsku, kde příběh začíná a pamatuji se, že rybářské vesničky byly většinou postavené do tvaru podkovy v chráněných zálivech, a ne na příkrém útesu, odkud by je sfoukl první tajfún. Dole hrozivé moře, kolem pochmurné pahýly stromů a uvnitř otec uzavírá obchod s mužem, který si v temné noci na otevřeném selském voze, taženém spřežením volů, odváží dvě k smrti vyděšená děvčátka.

Celá transakce má náladu litkupu v loupežnickém doupěti, s dětmi se nakládá jako v nejhorší verzi Popelky. Nebudu ošklivý zvyk prodávání děvčat do nevěstinců ani idealizovat ani omlouvat, ale i tyhle věci se ve starém Japonsku odehrávaly podle určitých pravidel, která režisér zcela ignoruje.

Slyšel jsem od jednoho ze svých japonských studentů fámu, že když režisér Marshall hledal vhodné exteriéry pro svůj film, přijel prý do Kjóta a nabídl několika majitelkám okijí v Gionu velkou částku, aby mu na několik měsíců daly své domy k dispozici pro natáčení Gejši. Odešel s nepořízenou a zřejmě se vůči Kjótu zatvrdil, protože až na několik úvodních záběrů, které si můžete vypůjčit z každého turistického filmu, je toho ve filmu z jedinečných krás Kjóta zoufale málo. Scény v zahradách, kterými se staré císařské město po právu pyšní, jsou většinou natočeny v americké pouťové napodobenině japonské zahrady v Pasadeně, interiéry pravděpodobně v jedné z kalifornských japonských restaurací. Vypadá to všechno jako laciná žaponérie, efektně laděná do tlumených sepiových barev, ale ty nemohou nahradit skutečnou japonskou eleganci, bohatou kresbu prostého, nelakovaného dřeva, krásu starého keramického nádobí.

S herci je to ještě o mnoho horší. Role tří japonských žen (Hacumomo, Mameha, Sajuri) byly obsazeny čínskými herečkami Gong Li, Michelle Yeoh a Zhang Ziyi. Nic ve zlém, Gong Li je velká herečka a já si jejího výkonu v Zhang Yimouových filmech nesmírně vážím, ale v roli japonské gejši je tak strašná, že mi jí bylo chvílemi upřímně líto. Jednak blekotá jakousi nepůvodní, plochou a dramaticky neodstíněnou imitací angličtiny, jednak přehrává svou démonickou roli v duchu čínské opery. Má v podstatě tři šmírácké polohy: čínská milostnice v malém provinčním městě, děvka z hodně divokého přístavu a zlá čarodějnice z čínských pohádek. Bohužel s tímto kýčovitým arsenálem nemůže ani na vteřinu vypadat jako japonská gejša. Psychologie postavy, kterou má vytvořit, je ještě nepravděpodobnější. Netvor jejího typu, který lidem nadává, uráží je a roztlouká v záchvatech zuřivosti nádobí, by možná díky své nevšední kráse přežil někde v pajzlu na divokém západě, ale i v té nejzapadlejší japonské vesnici by nepřečkal ani pět minut, o vytříbeném Kjótu, kde se bez slušného chování neobejde poslední služka, ani nemluvě. Vypůjčil jsem si znovu Zhangův starší film ZAVĚSTE ČERVENÉ LUCERNY, abych si oživil vzpomínku, co Gong Li dokáže pod vedením dobrého režiséra. Shledal jsem, že ani mladší Gong Li nepojala svou roli v tomto filmu příliš odlišně od gejši. I tady jde o silnou a výbušnou mladou ženu, která dokáže praštit věcmi nebo se na někoho hrubě osopit. Neříkám, že japonská žena nemůže mít podobnou povahu. Může, v hloubi duše jamatské sedmikrásky se často skrývá stejný tygr, ale chce-li v japonské dohodové společnosti vůbec fungovat, musí svého tygra držet pevně na uzdě.

Malajka čínského původu Michelle Yeoh má sice laskavou a souměrnou tvář - i když trochu koňskou - ale s Japonkou by si ji také nikdo nespletl. Když učí Sajuri, jak má elegantně vstávat, říká své chráněnce: "Ty vstáváš jako kůň - podívej, to musíš pod kimonem vysunout pravou nohu dopředu, a pak ladně a plynule vstát..." Bohužel proti plavným pohybům opravdové gejši to pořád ještě vypadá, jako když vstává kůň.

A konečně mladá gejša Sajuri v podání krásné Zhang Ziyi. Její krása není tuctová, je to zajímavá a oduševnělá tvář a mohla by nejspíš ze všech tří žen projít jako Japonka. Japonské ženy ve třicátých letech byly proti současným dívkám drobounké, o mnoho menší než dnešní dobře živená mládež. Ještě v Deníku bláznivého starce říká Tanizaki, že jeho maminka měla nožku, která by se vešla do mužské dlaně. Zhang Ziyi nevypadá hřmotně jako urostlá Gong Li, působí celkem delikátním dojmem. V románu se říká, že největším atributem její krásy jsou modrošedé oči, které jsou u Japonky velice vzácné. Ve filmu to režisér "vyřešil" tím, že jí nasadil do očí kontaktní čočky, které ovšem v některých záběrech změní její údajně krásné oči v prázdná skleněná kukadla panenky. Člověk s ní maně srovnává výmluvnou tvář Jošinagy Sajuri (od níž si autor románu asi vypůjčil gejšino jméno) v roli Jukiko v Ičikawově vynikající adaptaci Tanizakiho velkého románu Sestry Makiokovy. Co je zdrojem hereččiny jímavé krásy? Jistě, je "hezká", ale to zdaleka není všechno. Mnohem důležitější je, že se dokonale vžila do své postavy a že Jukičina vnitřní krása, síla jejího charakteru, její něžnost ozařuje její tvář. Nechci tu politizovat, ale není za obsazením čínských hereček do rolí Japonek stejná arogance jako za obecnou představou, že "všichni orientálci vypadají stejně"?

A tím se dostáváme k největší slabině filmu GEJŠA: jeho postavy jsou dvourozměrné, jsou to exotické figurky, jejichž psychologie není do hlubky propracována. Záměrně neříkám nic o mužích, obě hlavní role sice hrají velcí sympaťáci Watanabe Ken (Předseda) a Jakušó Kódži (pan Nobu), ale zesměšňuje je jejich bídná angličtina a to, že jsou v celém filmu důsledně oblečeni v evropských oblecích s dobovými klobouky. Znal jsem řadu starších Japonců, a některé z nich (například mistra Ibuseho) jsem nikdy neviděl v evropském obleku. Jediný pohled na dvě fotky Tanizakiho, jednu v západním a druhou v japonském obleku, nám ozřejmí, že na jedné vidíme nic neříkajícího, připosraženého a obtloustlého mužíka, na druhé elegantní, pevnou postavu, z níž vyzařuje váha nesmírného charakteru a autority. Nevolám tu po nostalgické evokaci "zmizelého Japonska", jde mi spíš o to, aby se autoři historického filmu alespoň pokusili o historickou přesnost. Nemohu tu uvést všechny faktické nepřesnosti filmu, uvedu jen jeden příklad za všechny: v jedné scéně má herečka přeložené kimono na nesprávnou stranu, tedy na tu, na niž Japonci překládají kimono nebožtíkům do rakve. Jediná opravdu autentická scéna v celém filmu je návštěva gejš s Předsedou a panem Nobu v aréně sumó. To se v Kalifornii napodobit nedá a tak jedině tady má člověk pocit, že je v Japonsku. Je také příznačné, že muž, kterého Sajuri obdivuje, se v celém filmu jmenuje "Předseda" a vlastně nemá intimní, lidské jméno.

Už bych nespočítal, kolikrát jsem viděl velké japonské filmy. A přece, pokaždé když se dívám na Kurosawovo IKIRU, Mizogučiho UGECU, nebo Ozuův TOKIJSKÝ PŘÍBĚH, mám v očích slzy. Jsou to filmy o živých, zajímavých lidech, filmy, které na rozdíl od GEJŠI mají srdce.


[Na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem autora 5. 1. 2006]



TOPlist

Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016