TOPlist
Ingmar Bergman
Sedmá pečeť

Připadl jsem na myšlenku natočit Sedmou pečeť při pohledu na motivy středověkých kostelních maleb: potulní kejklíři, mor, flagelanti, Smrt hrající v šachy, čarodějnice na hranicích a křižácké výpravy. Tento film nezamýšlí poskytnout reaIistický obraz života v středověkém Švédsku. Je to moderní básnický pokus tlumočící prožitky moderního člověka, ale je velmi volně utvářen ze středověké látky. Rytíř se v mém filmu vrací z křižácké výpravy jako se v naší době vrací voják z války.

Ve středověku žili lidé ve strachu před morem. My dnes žijeme ve strachu před atomovou bombou. Sedmá pečeť je alegorie, jejíž téma je prosté: člověk, jeho věčné hledání Boha, přičemž jedinou jistotou je Smrt.

Jako dítě jsem provázel otce po jeho cestách, když chodíval kázat do malých venkovských kostelů v okolí Stockholmu. Tyto výpravy, podnikané na kole jarní krajinou, byly pro mne vždy svátkem. Otec mě učil jménům květin, stromů a ptáků. Strávili jsme spolu vždy den bez dotěrných zásahů rušného života.

Malému chlapci, jako jsem byl já, se zdálo kázání něčím, co je jen pro dospělé. Zatímco otec promlouval z kazatelny a shmomáždění věřících se modlilo, zpívalo či naslouchalo, já jsem upínal pozornost k tajemnému světu kostela, vytvořenému z nízkého klenboví, tlustých zdí, vůně věčnosti a zbarvenému slunečním světlem, jež se chvělo na podivném rostlinstvu středověkých maleb a na sochách vytesaných na stropě a na stěnách.

Bylo tam všechno, co si jen fantazie mohla přát: anděle, světci, draci, proroci, ďáblové, děti. Byla tam nesmírně úděsná zvířata: had z ráje, Balaamův osel, Jonášova velryba, orel z Apokalypsy. A to vše obklopovala nebeská, pozemská i podmořská krajina vzdálené a přitom důvěrně blízké krásy.

V lese seděla Smrt a hrála v šachy s Rytířem. Nahá bytost s dokořán rozevřenýma očima se křečovitě držela na větvi stromu, zatímco Smrt pod ní vší silou podřezávala peň pilou. Po mírně se svažujících pahorcích vedla Smrt závěrečný tanec do končin stínů.

Ale na jiné klenbě kráčela Panna Maria růžovou zahradou, za ruku držela Ježíška, prsty měla jako venkovanka, tvářila se važně a hlavu ji obklopovala ptačí křídla.

Středověcí malíři to všechno znázornili s velkou vnímavostí, velkou uměleckou dovedností a velkou radostí. Na mou mysl to zapůsobilo bezprostředně a přitažlivě, a onen svět se pro mne stal právě tak skutečný jako každodenní svět s otcem, matkou, bratry a sestrami.

Naproti tomu jsem se vzpínal pochmurnému dramatu, jež jsem tušil, že se odehrává na obraze ukřižování, umístěném na kůru. Moji mysl zarážela tato krajní krutost a utrpení. Teprve později se staly víra i pochyba mými věrnými společnicemi.

Mým záměrem bylo líčit stejně jako středověký malíř, s týmž objektivním zaujetím, s touž vnímavostí i potěšením. Moje postavy se smějí, pláčí, křičí, mají strach, mluví, odpovídají, hrají, trpí, sužují se. Jejich strachem je Mor, Poslední soud, Hvězda zvaná Pelyněk.

Naše hrůza je jiného druhu, ale slova jsou táž.

Naše tázání pokračuje.

Tento text vyšel v pařížském časopise Art, č. 667, 23. dubna 1958. Jeho český překlad poprvé publikoval Ljubomír Oliva ve své knize Ingmar Bergman, Praha 1966, s. 91-92.
[Publikováno: 16. května 2003]
top


Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016