TOPlist
Recenze DVD: Persona

Po kratší pauze v období Vánoc a začátku nového roku přichází Levné knihy s dalším DVD titulem, pokračujícím ve slibně nakročené řadě filmů Ingmara Bergmana. Z pěti již dříve ohlášených filmů přišel v tomto roce jako první na řadu další "zásadní" snímek, kterým je Persona z roku 1966.


Bergmanova Persona je z toho rodu filmů, v nichž se jejich tvůrci vydávají divákovi zcela všanc. Sám Bergman považuje Personu, společně se Šepoty a výkřiky, za film, ve kterém došel "tak daleko, jak jen mohl dojít"; za dílo, v němž se "dotýká bezeslovných tajemství, která může uchopit jen kinematografie". O filmu se v početné bergmanovské literatuře dočtete všelicos: tajemný, záhadný, nezařaditelný, nebergmanovský... Nic z toho ale skutečně nevystihuje film jako takový. Persona je něčím zcela ojedinělým, filmem, který, pokud by byl dotažen až na hranici původního záměru, by byl opravdu "čirou kinematografií". Ostatně vedle strhující úvodní střihové sekvence takové přirovnání ospravedlňuje originální pracovní švédský název filmu: "Kinematografi".

Na první pohled je Persona "jen" dalším z řady introspektivních Bergmanových děl, v nichž se snaží proniknout do ženské duše (Šepoty a výkřiky, Podzimní sonáta), potažmo do nich projektuje své vlastní zkušenosti (jako ve filmech Scény z manželského života, Fanny a Alexandr ad.), v případě Persony umocněné faktem, že jak Bibi Andersonová, tak Liv Ullmannová, představitelky dvou hlavních rolí, byly po nějaký čas Bergmanovými životními družkami, ale také tím, že motiv Persony mu vytanul na mysli během jeho dlouhého pobytu v nemocnici v roce 1965 (právě nemocnice je prostředím, kde se podstatná část filmu odehrává), kdy se současně těžce potýkal s neúspěchem na divadelním poli a s pochybnostmi o tom, má-li tato umělecká forma budoucnost. Vedle toho je ale Persona osobitou, a v dějinách kinematografie patrně naprosto ojedinělou úvahou o hledání smyslu tvorby, o umění a jeho místě v životě jedince, o hledání pravdivého uměleckého vyjádření. V jistém smyslu se zde Bergman zpovídá sám sobě ne jako člověku, ale jako umělci.

Persona vznikala dlouze, skládala se v Bergmanově mysli, v deníkových poznámkách a pak na "place" při, pro Bergmana neobvykle častém, přetáčení již dříve natočených sekvencí a záběrů. Skládala se jako mozaika, jejíž výslednou podobu, stanovenou jakýmsi "vyšším plánem", Bergman jen tušil a postupně ji odhaloval. Při natáčení cítil podle svých slov neobvyklou svobodu, sílu vzepjetí, které mu tehdy zachránilo život. Na Personě poprvé pocítil, že mu nezáleží na tom, bude-li výsledek srozumitelný divákům. Jak píše ve své knize Obrázky, "evangelium srozumitelnosti, které do mě vtloukali..., šlo konečně do háje. (Tam patří!)" Film navzdory neohlížení se na diváckost dopadl náramně, patří k jeho nejzajímavějším dílům a je vysoce ceněný nejen u filmových historiků a publicistů, ale i u řady tvůrců (Buňuel, Godard), které vzrušuje právě neuchopitelnost Persony.

České DVD, vycházející v bergmanovské řadě Levných knih, dodržuje již (patrně) ustálenou firemní praxi: přináší film v solidním obrazovém přepisu s originálním švédským zvukem v dvoukanálovém mono (DD 2.0), vybavený českými a slovenskými titulky. Bonusový materiál, kromě upoutávek na další disky z produkce LK na DVD není.

Problémy s ořezem obrazu u tohoto titulu nehrozí, protože byl natočen v klasickém formátu 1.33:1. Český vydavatel měl k dispozici podklady, které Švédský filmový institut (SFI) použil při výrobě svého vlastního disku. V tomto ohledu je tedy české vydání kopií toho švédského: černobílý obraz je v solidní kvalitě, dobře vykontrastovaný, místy ale není úplně čistý. Film je natočen s velkým smyslem pro kompozici různě odstíněných ploch obrazu (šedá zeď, oslňující světlo lampy, sluncem zalité okno ap.) a tak je každá nečistota v obraze dobře vidět. Takových případů není mnoho, ale občas je oko diváka zachytí. Určitá patrná zrnitost jednolitých šedých plochách pak myslím není na závadu, naopak podle mého soudu podtrhuje "filmovost" celého díla. Osobně jsem s kvalitou obrazu spokojen.

Zvuk je na disku uložen jako dvoukanálové mono (DD 2.0) a zní dobře. Víc k tomu asi nelze napsat. České a slovenské titulky mají bílou barvu, použit je stejný font (tučnější řez) jako u některých předchozích disků. Při zkoušení disku se mi ale stala zvláštní věc: na několika počítačích (nemám teď k dispozici stolní přehrávač) se mi nepodařilo titulky volbou z menu spustit. Volbu jsem sice provedl, film se spustil, ale bez titulků. Až po několikerém vysunutí a opětovném zasunutí disku do mechaniky se titulky rozběhly a byla možná i jejich změna (české/slovenské) v menu. Zkušenosti jiných uživatelů, které jsem narychlo kontaktoval, jsou v tomto případě ale veskrze pozitivní, takže zmíněné "potíže" jsou patrně jen výsledkem nešťastné konstelace techniky v mém okolí :-(

Grafika menu se odlišuje od předchozích bergmanovských titulů z produkce LK a předznamenává podobu následujících disků, které teprve vyjdou. Film je členěn na 18 kapitol přístupných z pohyblivého menu, jehož poslední volbou jsou také tři upoutávky na disky z produkce Levných knih - Persona, Pramen panny a Léto s Monikou. Nejedná se o trailery k filmům pro uvedení v kinech (tedy sběratelskou záležitost), ale skutečně jen o upoutávky DVD, vytvořené z již přepsaného a digitalizovaného materiálu.

DVD s Personou tak doplňuje kolekci Ingmara Bergmana o významný a velmi důležitý titul, o film, který člověk při každém shlédnutí může pochopit, procítit a nahlédnout rozdílně. Je to dílo, které si ponechá své tajemství před každým, i před svým tvůrcem. Navždy? Těžko říct. Persona je tím ale důkazem, že kinematografie nabízí vnímavému divákovi neobyčejná dobrodružství v objevování a nalézání.
[Publikováno: 8. března 2006]
top


Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016