|
Obrázky z Fårö
[krátce z návštěvy ostrova]
V červnu 2008 jsem podnikl cestu na švédský ostrov Gotland, motivovanou hlavně návštěvou
některých historických památek, většinou ranně středověkých kostelů a prehistorických lokalit,
jimiž je Gotland proslulý (více jsem se o nich rozepsal na samostatné stránce). Až posléze
z plánu cesty vyplynulo, že by byla možnost navštívit i dvě místa, spojená s životem a tvorbou dvou
významných osobností světové kinematografie. Přímo na Gotlandu se nachází lokalita, kde
Andrej Tarkovskij natáčel v roce 1985 svůj poslední film Oběť (o její návštěvě více
na stránkách o Andreji Tarkovském)
a severně od Gotlandu
pak leží malý ostrůvek Fårö, který se stal druhým domovem i inspirací Ingmaru Bergmanovi.
Právě z návštěvy tohoto ostrůvku pochází několik "bergmanovských" postřehů. Připojené obrázky
lze kliknutím zvětšit.
Ostrůvek Fårö si Bergman oblíbil na počátku 60. let, když zde natáčel film Jako v zrcadle (1961).
Později se sem jako filmař ještě několikrát vrátil a plně nebo z podstatné části zde vytvořil
i filmy Persona (1966), Hanba (1968), Náruživost (1969) a Scény z
manželského života (1973/74). Fårö se během té doby stalo i jeho druhým domovem,
kam zajížděl na velkou část roku (od jara do podzimu) do svého domu, který si pořídil na
utajené samotě. Dům byl vybaven také malým soukromým kinem a příruční střižnou jako zázemím
pro případné natáčení. Bergmanovo soukromí respektovali údajně i obyvatelé ostrova, kteří
odmítali občasným zvědavým turistům prozradit, kde že to ten Bergman skutečně žije. Režisér
věnoval ostrovu a jeho obyvatelům také dva dokumenty, v roce 1970 natočený Fårö-dokument a
o pár let později Fårö-dokument 1979. Z toho druhého je k dispozici i
několik fotografií.
Na Fårö se lze nejsnadněji dostat z pobřežního městečka Fårösund na severním
konci Gotlandu. Dlouhá desetiletí bylo město s nejbližším okolím i s částí ostrova Fårö
vojenským výcvikovým prostorem, kde nebyl pohyb veřejnosti zakázán, ale byl výrazně omezen.
Tato opatření byla v poslední době sice značně redukována, nicméně i na nejnovějších mapách
je celá oblast stále označena jako oblast se zvláštním režimem. My jsme si ovšem přímo v
terénu ničeho zvláštního nevšimli a za celou dobu našeho pobytu na tomto konci Gotlandu a
na Fårö jsme se nesetkali s žádnými problémy. Blízkost armády je ve Fårösundu
patrná jen z přítomnosti několika vojenských lodí v přístavu a z objektu kasáren blízko
přístavu.
Ve městě byl před časem postaven v současnosti nejmodernější švédský filmový ateliér. Jak
jsme se ale dozvěděli od místních, výroba filmů je zde organizačně náročnější než třeba ve
Stockholmu, protože se sem musí většina štábu přechodně dopravovat, což stojí čas a peníze.
Výstavba ateliéru ale začala evidentně díky zdejšímu Bergmanovu působení, které se neomezovalo
jen na pobyt na samotě nedalekého ostrůvku Fårö, ale i na natáčení filmů ve zdejších
lokalitách. Když jsme místním sdělovali, že jsme z České republiky a že jedeme na Fårö
i kvůli Bergmanovi, ochotně se vždy rozpovídali, vyzvídali jak jsou u nás jeho filmy známé
a snažili se nám všemožně pomoci. Mj. nám ve Fårösundu ukázali i malé místní kino Roy,
kde Bergman pořádal předpremiéry svých filmů, na které byli pozvaní vždy členové štábu a
místní obyvatelé. Kino je úplně nenápadné, vlastně sídlí jen v části většího objektu a ze
všeho nejvíc nám připomělo zavřený koloniál (možná trošku symbolicky). Bývá ale stále
využíváno, i když ne pro pravidelné projekce. Například týden po naší návštěvě se zde
odehrávala velká část programu již 4. ročníku pravidelného festivalu Bergman´s Week.
Z Fårösundu jezdí na Fårö pravidelný trajekt. Jedná se vlastně jen o moderní prám
pro přepravu automobilů, s pěšími cestujícími se tu moc nepočítá (byli jsme tu takto jediní),
takže jsme se naloďovali společně s kolonou automobilů, motorek a několika traktory. Pro
nějaké oddělené prostory pro pěší ostatně ani není důvod, Fårö leží na dohled, přes
průliv o šířce cca 2 km a samotná plavba trvá jen kolem 10 minut. Trajekt jezdí skoro každých
30 minut a je překvapivě zadarmo. Krásné ranní slunce a mírný větřík nám činily z plavby
požitek, loď se trošku houpala a vlny občas přeskočily i dovnitř a rozlily se po palubě.
Každého to ale nechávalo klidným. "Přístav" na Fårö tvoří vlastně jen rampa pro přistání
trajektu. Všechna auta hned odfrčela po silnici, my jsme zůstali chvíli na břehu, stranou
u jakési staré dřevěné boudy a do nitra ostrova se vydali až po chvíli.
Fårö je opravdu specifický ostrov, už na první pohled zcela odlišný od nedalekého Gotlandu.
Jeho krajina je mnohem divočejší, lesů je tady méně a stromy jsou obvykle hodně zdeformované
častými větry. I během tří dnů našeho pobytu vlastně vítr prakticky neustal a chvílemi foukal
opravdu silně. Nejčastěji je půda využívána jako pastviny, velká část z nich ovšem pasoucí
se ovce "viděla" už hodně dávno; usuzujeme na to nejen z řídkých ovčích stád, ale i z rozpadlých
plotů a bran na většině pozemků. Místní mají asi na starosti jiné věci, třeba letní turitické
nápory. Hodně plochy zabírají mokřiny kolem jezer a území porostlá divoce klečí a jalovcem.
Někdy tyto porosty sahají až k mořskému břehu, což na nás působí zvláštním dojmem, protože
na kleč jsme zvyklí jen z vysokých hor a tady je přímo u moře. To vše podporuje dojem z
Fårö jako asketické krajiny, kde je spousta místa pro lidi hledající samotu.
Neměli jsme na Fårö nějaký konkrétní cíl, jako třeba hledat Bergmanův dům nebo hrob.
V tom směru jsme nevyvinuli žádnou aktivitu, nějak se nám nechtělo porušovat Bergmanovo
"soukromí", které si zde záměrně vybral. (A možná právě proto nám pak bylo dáno pocítit
poněkud jinou realitu, viz dále v textu.) Chtěli jsme jen využít naší přítomnosti na Gotlandu
a podívat se na místo, které švédského režiséra tolik oslovilo. Putujeme k západnímu pobřeží
a podél něj pak směřujeme na sever. Za vesnicí Lauterns už leží jen opuštěná země. Skalnaté
pobřeží s rozeklanými skálami a suchý kamenitý břeh, na němž začíná porost až několik set
metrů od moře. Občas potkáme výletníky v pomalu projiždějících autech, pěšky tady chodíme
jediní. Taky jsme vždy středem pozornosti. Jednou z místních originalit jsou zvláštní skalnaté
útvary zvané raukars. Jedná se o většinou bizarní kusy skal, které jsou pozůstatkem
miliony let starého korálového útesu. Časem silně zvápenatěly a dnes vypadají jako normální
skála, při podrobnějším pohledu je v nich ale vidět původní korálová struktura, místy i
zkameněliny. Moře je postupně rozrušilo a vytvořilo z nich neuvěřitelně krkolomné útvary.
V té pustině vypadají jako zkamenělí obři nebo prapodivné bytosti a je-li tady člověk sám,
musí to po čase mít zvláštní efekt na jeho psychiku. Pro
osamělé a trýzněné hrdiny Bergmanových
filmů místo jako stvořené. (A jak ukazuje tato fotografie,
i pro procházky režiséra.)
Na konci úzkého mysu Lauterhorn je malý přístav. Pár malých rybářských lodí se houpe u mola,
několik malých domků slouží jako úschovna rybářských potřeb. Kdo si zde chce načepovat benzin
na loď, hodí peníze do kasičky, stejně je to s pitnou vodou. Kousek od přístavu v přesypech
porostlých klečí je místo, kde stála v době kamenné také rybářská osada. Jak je vidět, tradice
zůstala :-) O pár kilometrů dále nacházíme jinou rybářskou osadu, houf malých domečků
nalepených na sebe. U kamenného břehu je položeno několik obyčejných člunů. Celý ten malý
areál působí trošku jako skanzen, ale za okny vidíme v domech složený běžný rybářský materiál,
takže snad pořád slouží svému účelu. I čluny vypadají udržovaně. Ovšem opět nikde ani živáčka.
Rozsáhlé pastviny kolem jezera Norrsund nám utkví v paměti nejen pro svou opuštěnost, ale
i pro velmi silný vítr. Ohrady jsou jen letmo opravené, hodně domů prázdných, evidentně
dlouho neobývaných. Zbytky větrného mlýna, pozůstatky kamenných pilířů již neexistujích vrat
u vjezdu na pozemek, domy s doškovou střechou. V lesících u břehů jezera ale tušíme nové
moderní domky, poštovní schránky roztodivných tvarů u silničky a cedulky "privat" dávají
tušit, že se zde bydlí, ale pečlivě skrytě, stranou. Kdoví jak to tady vypadá v turistické
sezóně, my tu jsme naštěstí ještě před jejím začátkem, takže námi zažitý klid je možná jen
přechodný. A dojem z Fårö tak pravděpodobně i trošku iluzorní. Ostatně druhý den doputujeme
do osady Sudersand, která je téměř celá podřízena turistickému ruchu: penziony, kempy, upravené
pláže...
Podaří se nám stopnout automobil. Veselá žena na místě spolujezdce nás zve dovnitř, u volantu
sedí její dcera, která se učí pod dohledem matky řídit. V zavazadlovém prostoru za sedadly
si po nás vyžaduje pohlazení velký rozesmátý pes. Jakmile se rozjedeme, povídavá maminka
od nás stíhá vyzvídat kde se tu bereme (pěšky!), odkud jsme atd. a mezi tím i dirigovat
váhavě řídící dceru, napomínat ji za chyby při řazení nebo upozorňovat na dopravní značky.
Když se dozví, že máme rádi Bergmanovy filmy, rozjede vodopád výřečnosti. Povídá o tom, že
Bergman sem zajížděl na celkem asi tři místa a že v posledních letech se už nechtěl s nikým
setkávat. A krátce po jeho smrti se tu začaly dít věci: jezdí sem autobusy turistů, dokonce
se pořádají (dobře placené) výpravy po místech, kde vznikaly jeho filmy. Mezinárodním gestem
se dvěma prsty a silným úšklebkem to komentuje: "Money..." Podobného charakteru je podle
ní i festival Bergman´s Week, na který jezdí hlavně lidi ze snobismu, ochotní zaplatit
vysoké peníze. Místy divoká jízda mladé řidičky pokračuje, nemáme tušení kam nás dovezou.
Žena navede dceru k místnímu kostelíku, stojícím na vyvýšeném místě. Když vystoupíme z auta,
ukazuje nám u brány hřbitova vývěsku na níž je k našemu překvapení plánek hřbitova se
zřetelně označeným hrobem Ingmara Bergmana. Ještě než odjedou se dozvídáme se, že právě
před týdnem ho dokončili...
Lehce nás to vyvede z míry. Ukazuje to, že údajné Bergmanovo přání být pohřben někde stranou
bylo buď vymyšlené nebo nebylo respektováno. Necháváme si batohy u branky a jdeme dál. Před
kostelem se nachází starší část hřbitova, nové hroby jsou vzadu. Celé místo je upravené a
opuštěné. Jdeme až k nejzazšímu koutu, kde je u rohu zídky pod stromy uložen v kamenném
dláždění obyčejný žulový kámen a v něm vytesáno:
Ingrid Bergman 1930-1995
Ingmar Bergman 1918-2007
|
| | (kliknutím zvětšit)
|
Bereme to jako úšklebek reality - nechtěli jsme hledat Bergmanův hrob a bez jediného přičinění
nás k němu místní dovedli. Sedneme si na kamennou zídku a jen tak sedíme. Intenzivní slunce
hřeje i když fouká poměrně velký vítr. Když se vykloním na druhou stranu tak si všimnu, že
ve stínu hřbitovní zdi se na sousední pastvině chladí a schovává před sluncem stádo ovcí.
Po chvíli se zvedneme a v té chvíli poznáváme, že paní z auta nelhala. U hřbitova zastaví
velký autobus, vystoupí z něj kupa lidí a houfně míří k místu s Bergmanovým hrobem. Raději
to místo vyklízíme a odcházíme k nedalekému mořskému břehu.
Malá fotogalerie z ostrova Fårö
(fotografie lze kliknutím zvětšit)
|
|
|
|
|
|
|
A stejné místo před několika desetiletími... (porovnej chaloupku a větrný mlýn v pozadí)
|
|
| |
| | [Publikováno: 18. července 2008]
|
|
|
