|
Ingrid Thulinová ve filmu Hosté večeře Páně
|
Kniha Vilgota Sjömana "L 136" (ano, režiséra Vilgota Sjömana),
vyšla ve Stockholmu v roce 1963. Jednalo se o reportážní deník o natáčení filmu Hosté
večeře Páně, jehož výrobní číslo dalo také název celé knize. Sjöman v knize podrobně
popisuje své vidění procesu natáčení, Bergmanovu práci s herci a se štábem a
zaznamenává také průběžné rozhovory, vedené v pauzách mezi natáčením. Úryvky z knihy
poprvé publikoval v českém překladu Ljubomír Oliva ve své knize Ingmar Bergman z roku
1966. Nostalghia.cz přináší níže výběr z tohoto překladu, který se soustředí na popis
práce Ingrid Thulinové, představitelky hlavní ženské role.
Dnešní den patří Ingrid Thulinové. Když slyším tón, jakým ji Bergman uvádí do věci,
proklínám se za to, že jsem si tady neopatřil magnetofon. Měkký, pozorný tón vžívání. A
ten klid, v jakém zkouška probíhá. V ateliéru je jenom Sven Nykvist a Katinka.
Ingrid má před obrovským úkolem obavy. Celý předešlý týden se schovávala v kostelních
lavicích, vleže biflovala.
"Koukej, Ingridko, jen klid.."
Během záběru bude Ingrid hrát přímo do kamery, ale při zkoušce chce IB, aby se při čtení
dopisu dívala na Gunnara Björnstranda.
"Víš, tady je jedno riziko... Ne, nebudeme o tom teď mluvit. Ale je tu riziko, že bys
neměla pocit, že to říkáš směrem k lidské tváři." Jeho hlas velice změkne: "Víš, když
dojdeš k tomu ekzému... tak to je jako hřeb, zatlučený do rukou. Hrozně to bolí, když
to musíš říct. Je v tom děsná něha. Vůbec žádná výčitka. A ledová jistota, že být to on,
co dostal ekzém, tak by ho milovala o to víc, zatímco takhle on ji miluje naopak o to
míň, vlastně vůbec ne. A to, že ona není věřící - i to říká s něhou."
Ingrid má obavy, aby to čtení dopisu nevyznělo monotónně. Má v tom dost odstínů?
"Jednu věc měj na paměti, Ingrid! To s těma odstínama, s tím je pro nás konec! (Smích.)
Heleď, nám jde o to oprošťovat, sloupávat. Spoléhat na duševní síly v nás. To je to
jediné, co to drží. Ty máš všechno. Veškerý technický znalosti - jen se jim svěř. V
okamžiku, kdy začneš uvažovat, že tohle a tohle třeba dopadne nudně, tak to opravdu bude
nuda. Nemám pravdu, Gunnare? Prostřednost musí využívat techniku, je to tak? A různý
fóry a "odstíny"! To my nepotřebujem. (Smích. Vážně.) Tak je to v umění se vším."
V moderním muzeu je týden Buňuela a při obědě se mě Ingrid ptá, co budou promítat dnes
večer. Zalesknou se jí oči, když vzpomíná: "Nazarin?! To už jsem viděla! hrozně se mi
líbil trpaslík s tou dvoumetrovou ženskou. V tom jeho trpasličím obličeji nebylo nic
zlého, naopak v něm byla taková ohromná dobrota. Vzpomínám si, jak ho ta obryně zvedla...
tákhle (gesto předvádění, směje se sama sobě.) Jenže já si všechno přefantazíruju,
takže jestli se na to půjdeš večer podívat, tak to tam třeba vůbec nebude..."
Natáčení pokračuje ve 13:50. Kamera začne hučet. Ingmar Bergman přerušuje.
"Ingrid si půjde odpočinout."
"Ne", řekne Ingrid a nevstává od stolu.
Hluboký povzdech z Bergmanových prsou: "Člověk by čekal, že to bude jednoduchý: přímo
zepředu a s nehybnou kamerou... Zatracená mašina!"...
* * *
Nová zkouška... Ingrid pláče i tentokrát. Slzy se jí lesknou po tvářích. Ptám se
maskérky, jestli ji tak nalíčila.
"Ne", šeptá. A včera, když to opakovala několikrát za sebou a pokaždé plakala? Taky ne...
První záběr. Ingridin obličej s neuvěřitelnými odstíny - a slzy se jí jen řinou. Když
Ingmar řekne své "Děkuju", zamumlá Ingrid, že jí utekla jedna pauza. Je v obličeji celá
mokrá od slz - herečka, která nemyslí na nic jiného, než že jí utekla jedna pauza.
Hledá, kde by se z nervového napětí uvolnila, najde si místečko na podlaze mezi stupínkem
a harmoniem. Rozloží si ovčí kožich a v té změti stojanů na lampy a elektrických šňůr
si lehne...
Druhý záběr. Ingmar žádá ticho... Všechno ztichne, i myši ve sklepě přestaly hlodat; je
tu takové ticho, že slyším, jak někomu zapraštělo v kloubech. Je slyšet tichý šum, co
to? Aha, kamera.
Když Ingrid dospěje na místo, kde má slzet - samozřejmě slzí. Pokolikáté už?
Oběd nahoře v prvním patře. Dlouhý stůl pro personál, malý pokojík pro režiséra a herce.
Ingrid si zase najde místečko na podlaze, aby si odpočinula. Dřevěná podlaha - když
odpočívá, chce ležet na tvrdém; v kostele ve velkém ateliéru vydržela ležet celé hodiny
jako v hotelu, kde vždycky zmizí (trochu á la Garbo) do svého pokoje. Ingmar: "Ingrid
je jako bobr v zoologické zahradě. Všichni po něm koukají, ale neuvidí víc než tabulku,
že tam je bobr. Neukáže se ani při krmení."
* * *
Zkoušení trvá hodinu. Ingmar si odstěhuje režijní stolek ke školní lavici, ve které
sedí Ingrid. Opře se lokty o víko lavice; následuje další rozhovor o obtížné závěrečné
pasáži. Ingmar se ptá: "Ty chceš vynechat to ty můj drahý Tomasi!?"
"Ne, já chci vynechat beze mne, když říkám Co s tebou bude - beze mne."
"Vynech co chceš. Hlavní věc je, aby ses od něho odpoutala, aby ses uzavřela do sebe."
Ingrid, pomalu: "Představ si to snadněji tak, že ona se od něho odpoutá, protože je
nešťastná. Když někdo musí vyslechnout tolik urážlivého, co ona vyslechne od něho, tak
je to přirozené, že se odtáhne..."
"Ne, tak to nemyslím. To není ten druh samoty. Chápej, Ingrid: Z ní se stane na okamžik
vizionářka. Octne se mimo jakoukoli představu - mimo všechny vnější představy - není v
ní už žádný osobní cit nebo osobní smutek. Je to absolutní odtržení. (Pauza. Utěšujícím
tónem). To všechno jsi vystihla. Já teď mluvím jen o technické stránce věci. A koukej se!
- nestarej se vůbec o to, že je kamera tak daleko - udržuj intimitu i tak. Záběry
zblízka do toho prostříhám až potom. (Pozorně) Copak je, Ingridko?"
"Tamhle vpředu, kam se mám dívat, stojí taková spousta lidí", řekne Ingrid tiše.
Těsná školní třída je plná lidí, hlavně kolem stupínku. Není to snadné být od světa
odvrácený vizionář, když se setkáváš se spoustou pohledů, které automaticky civí na
toho, kdo je v záběru.
Ingmar ji přeruší uprostřed zkoušky: "Protáhni pauzu, než řekneš ty se v tom zalkneš,
ty můj drahý Tomasi. V tom okamžiku ji pojme hrůza."
Zkouška pokračuje.
"A koukej, Ingrid! Když Tomas vybuchne vztekem a řekne nemůžeš mlčet?, tak můžeš
trochu zvednout ruku. Ona myslí, že jí chce jednu vrazit."
Pauza. Ingmar se chce vyjádřit ještě jasněji: "Heleď, dá se to brát dvojím způsobem.
Vlastně je to napsáno takhle: Ji pojme šílené, expanzivní zoufalství. Z počátku, když
jsem to psal, tak jsem si to představoval jako histerii. Proto se na ni on tak rozzuří.
Ale bude správnější udělat to, jak to děláš ty, teď to tak cítím."
"Nechceš to tedy dělat tamtím způsobem?"
"Tak, jak jsem to napsal?"
"Ano."
"Ne," říká Ingmar, "takhle to bude lepší."
Lehký, žertovný tón, napolo vážný.
"Já psanému slovu moc nerozumím," řekne Ingrid odzbrojujícím způsobem.
"Tomu žádní herci nerozumějí, " utěšuje ji Ingmar. "Rozumějí jen mluvenému slovu."
Ingrid se zasměje svým typickým způsobem. "Já nerozumím ani mluvenému slovu," řekne s
jakousi paličatostí. (Ten její paličatý smích vlastně znamenal, jak vysvětluje daleko
později, agresivní: Já-tomu-tvýmu-zatracenýmu-textu-nerozumím. Míněna replika: Co s
tebou bude - beze mne? Pro Ingrid by bývalo jednodušší se od takové žensky egocentrické
repliky distancovat než ji zahrát s "vizionářským" vžíváním.)
Ingmar: "Ne, herci jsou jako psi, sledují vlastně jenom tón řeči."
Gunnarův pohled směrem k Ingmarovi s výrazem toho, kdo právě vyslech typický projev
pohrdání herci.
Teď projdou celou závěrečnou pasáž. Jeden z přítomných, Berta Sanellová, se odvrátí;
ptám se jí zvědavě proč.
"Je to hrůzná scéna", řekne šeptem. "Nelíbí se mi."
Není Bertina reakce reprezentativní pro široké vrstvy švédského obecenstva?... Je v tom
typicky švédský strach z výbuchů lidské agrese.
Po obědě přemístění kamery. Kromě toho nový odstín v Ingmarově instrukci Ingridě:
"Heleď, když říkáš: Já jsem na to šla špatně... tak přimhuř oči... A zase je rozevři
při Co z tebe bude - beze mne?"
Hádám, že to přimhouření očí je režijní trik, jímž chce Ingmar dosáhnout udiveného
pohledu: Märta, vizionářsky prožívající Tomasovo peklo...
Zkouška. Pak Ingrid: "Teď jsem zapomněla, kdy jsem měla přimhouřit oči."
"Ne, kdepak. Udělalas to přesně."
Obraz natočen čtyřikrát. Podruhé se Ingrid přeřekne a přeruší sama; právě ten záběr se
Ingmarovi líbil, je v něm "úplně nesentimentální konkrétnost", chce, aby ji tam udržela.
(Při každém výbuchu zlosti se Berta odvrátí.) Po čtvrtém natáčení řekne Ingmar
povzbudivě: "Vidíš, teď je to pěkný!"
"Tam venku začalo něco šumět", zamumlá Ingrid.
"Projelo tam auto. Ale to nevadí. Bylo to v pauze, to můžu vystřihnout."
Přemístění kamery, Ingridiny klíčové repliky proti oknu - ale už je 14:40, vkrádá se
soumrak a na Ingridu přichází únava. Nejrozumnější pro dnešek skončit.
Po dnešním výkonu má Ingrid právo být unavena. Pracují na scéně ve školní místnosti už
týden; dnes musela maskérka zasáhnout s glycerínem; poprvé po všech těch záběrech
nevyprodukovala Ingrid žádné slzy.
Výběr z českého překladu Ljubomíra Olivy, Ingmar Bergman, Orbis, Praha 1966, s. 172-181.
| |
| | [Na Nostalghia.cz publikováno: 28. 1. 2004]
|
|
|