|
Ingrid Thulinová: Vstoupila jsem na tenký led
|
V létě roku 1982 přijela Ingrid Thulinová na filmový festival do Karlových Varů,
kde mj. uvedla v hlavní soutěži svůj režijní počin Rozpůlené nebe (Brusten himmel).
Během festivalu poskytla rozhovor, který publikoval ve svém listopadovém čísle (3. 11. 1982) čtrnáctideník
Záběr.
Často se v kině nudím - a tak jsem se chtěla přesvědčit, jak taková filmová nuda vzniká.
Proto jsem to zkusila s filmovou režií, odpověděla mi Ingrid Thulinová na otázku, proč
jako herečka, která získala světovou proslulost, popularitu a existenční jistotu,
opouští tuto bezpečnou dráhu a vydává se na velmi nerovné cesty, cesty plné úskalí a
překážek, jež provázejí filmového režiséra, který se dosud neprosadil.
Snad jsem byla také unavena. Hrála jsem v devětapadesáti filmech a asi ve dvaceti
televizních inscenacích. Musela jsem dělat to, co jiní napsali. Hledám tedy jinou, další
cestu seberealizace. Dříve to bylo jiné. Herectví mě plně uspokojovalo a úspěchy, které
se postupně dostavovaly, umocňovaly radost, kterou jsem z toho měla. Ale najednou mi to
přestalo stačit. Je mi třiapadesát a začínám znovu. Vstoupila jsem na tenký led, jdu po
něm pomalu a snažím se, aby se pode mnou neprolomil.
Už nechcete hrát?
Hraji - teď zrovna konzervativní ženu, analfabetku v době napoleonských válek - točíme
to v Itálii podle jedné z novel Josepha Conrada - ale už mě to netěší tolik jako dřív.
Herectví mne prostě nenaplňuje. Miluji však film a nemohu od něj odejít.
Přijela jste do Karlových Varů se svým snímkem Rozpůlené nebe. Byl uveden v
hlavní soutěži XXIII. Mezinárodního filmového festivalu. Jak jste jako režisérka
spokojena sama se sebou?
Rozpůlené nebe je film typicky, švédský. Aspoň si to myslím. Podstatnou roli v něm hraje
švédská příroda. Jinak se příběh dospívající dívky v rozkládajícím manželství může
odehrávat kdekoliv. Přesto však jsem se pokusila, aby byl švédský i způsobem vyprávění.
Vždyť jsem v něm vlastně zpracovala kus svého vlastního dětství.
A myslíte, že se vám to podařilo?
Jsem spokojená. Film se mi líbí, i když vy jste se možná nudil. Ale já cítím, že v něm
je atmosféra kraje a míst mého dětství a mládí. Chápu však, že každý to třeba nepozná.
Někomu může také vadit, že je koncipován důsledně z pohledu třináctileté dívky. Musela
jsem prostě film takto natočit. Všechno, co se v něm odehrává, je moje zkušenost, která
byla ve mně dlouho, pevně a trvale usazena. Proto je to tak trochu autobiografie.
Bohužel, na realizaci jsem neměla moc peněz. Možná, že je to na filmu znát, ale jak říkám,
jsem spokojená.
Co dělá člověk, když chce točit a nemá dost peněz? Je známo, že filmová výroba je dnes
velmi nákladná, stále nákladnější - všude na světe.
Jsem ve filmové režii stále ještě začátečnice a musím tedy dokazovat, že mi to přece
jen trochu jde, že jsem dobrá a že mnoho neutrácím. V roce 1977, kdy jsem natočila svůj
první celovečerní snímek Jedna a jedna (předtím to byl v roce 1965 krátký film
Oddanost), většina režisérů překračovala rozpočty. Věděla jsem, že si to nemohu
dovolit. Velmi jsem se hlídala a kupodivu jsem se do rozpočtu "vešla". Stejně tak s
filmem Rozpůlené nebe.
To je tedy váš druhý celovečerní snímek?
Ano. Vlastně dvouapůltý, beru-li v úvahu ještě krátkometrážní Oddanost. Točila
jsem ho dvacet dní v interiérech a dvacet dní v exteriérech. S dvanáctičlenným štábem.
Já byla třináctá. Neměla jsem ani pomocného režiséra, ani asistenty režie. Bylo to tvrdé,
ale poučné.
Co vás tedy teď zajímá víc - herectví nebo režie?
I když občas ještě hraji, zajímá mne především režie. Hrát už vlastně ani moc nechci.
Režii jsem propadla. A kdybych v ní přece jen neuspěla, chci psát.
Jaké téma vás láká, vzrušuje?
Ráda vidím, když se lidé smějí. Proto bych chtěla napsat a natočit komedii. Na něčem
takovém už pracuji, ale nechci o tom mluvit. Vím samozřejmě, že udělat dobrou filmovou
komedii patří k nejtěžším úkolům.
Má na vaši práci, na vaše rozhodování vliv, že nyní nežijete ve Švédsku, ale nedaleko
Říma?
Nad tím jsem se dosud nezamýšlela. Itálie je samozřejmě jiná. Lidé tam mají jiný
temperament. Mám-li však chuť točit komedii, nemyslím, že je to přímo pod vlivem toho,
že jsem se usadila v Itálii - měl-li jste tohle na mysli. Uvažuji také o současném
terorismu. Také tady jsou stále ještě ohromné možnosti. I když je to dnes téma značně
frekventované. Zdá se mi však, že se nejde k podstatám. Tady už by se dala možná spíš
hledat nějaká podmíněnost s mým vrůstem do Itálie.
Terorismus a Itálie - to je dnes velmi diskutované téma.
Ale není to jen věc Itálie. Všude jako by se vytrácel smysl života. Evropa je unavena.
Destruktivní vliv tady má, podle mého názoru i televize. Obrazovky denně chrlí spousty
násilí. Divíte se pak dítěti, jemuž zemře babička přirozenou smrtí a ono se ptá, kdo ji
zastřelil? Připadá mi, že myšlením a chováním je náš současný svět nejméně sto let za
rozvojem vědy a techniky. Snad je to tím, že vzdělaní a moudří lidé se zajímají o své
úzké, specifické problémy, zatímco na Západě politiku mnohdy dělají lidé, kteří k tomu
nejsou patřičně připraveni. Dostali se na rozhodující místa, z nichž řídí společnost,
drží se jich všemi prostředky a nemají zájem, aby se něco změnilo. Proto se ten náš
svět tak pomalu a těžko mění a věda a technika se dostávají do stále většího předstihu.
A co umělec? Je zcela bezmocný v tomto směru?
Umění může hodně. Ale přece jen působí nepřímo. Varuje, nabádá, ale nemá prostředky k
účinnému útoku. Ale díky umění se aspoň dostáváme do situací, kdy stále častěji
přemýšlíme, co dělat, aby lidstvo sebe samo nezničilo. Trápíme se těmito starostmi a
přitom by nebylo nijak složité - jen prosadit rozum - aby nám všem bylo líp. Dýchali
bychom volněji a věnovali se věcem užitečným, jez přinášejí radost.
Proč jste vlastně odešla ze Švédska do Itálie?
Švédsko mě příliš uklidňuje, málo inspiruje. Lépe se mi o Švédsku píše v Itálii. Zdá se
mi, že ten odstup, ten prostor mezi severem a jihem je pro mne důležitý. Vidím svou zem
v nadhledu. A to je nezbytné.
Jako herečka máte bohaté zkušenosti z práce s takovými režiséry jako byli například
Ingmar Bergman, Luchino Visconti, Alain Resnais. Měla některá z těchto nebo jiných
osobností výraznější vliv na vaši práci?
Máte-li na mysli režii, asi jsem se učila od všech. Ale hledám poučení i u těch, s nimiž
jsem se nikdy nesetkala, ale jejichž filmy mě vzrušují.
Přiznám se však, že do kina nechodím často. Dost pracuji a mám na to málo času. Vím, je
to asi chyba. Ale na jedno jméno přece jen nemohu nevzpomenout: Olof Molander.
Divadelní režisér, který mě moc naučil na herecké škole ve Stockholmu. S jeho bratrem
Gustafem Molanderem jsem už v roce 1949 natočila film Nejsilnější láska. Byl to
vlastně druhý film v mém životě, v němž jsem hrála. První byl snímek Kde nás
pronásleduje vítr z roku 1948. Točil ho režisér Ohberg.
Přesto si však myslím, že častá spolupráce s Ingmarem Bergmanem přece jen nejvýrazněji
profilovala vaše herectví. Jeho zaměření, osobitá filmová řeč, způsob vidění - to
všechno si muselo uzpůsobovat jeho herce, zanechávat stopu na každém, kdo s ním častěji
přišel do styku - ať ten chtěl nebo nechtěl.
Snad. To posoudíte spíše vy, než já. Bergmanovi vděčím za mnohé. Dá se dokonce říci, že
mě objevil před světem. Samozřejmě díky výraznosti svých filmů. V mnoha z nich - a právě
v těch nejdiskutovanějších - jsem hrála. Byly to například Lesní jahody, Tvář,
Hosté večeře Páně, Mlčení, Hodina vlků, Šepoty a výkřiky,
A co všechny ženy, Než se rozední, televizní Obřady. Přiznám se,
že nebylo vždy snadné prokousat se k podstatě Bergmanova myšlení a jeho záměry pochopit.
Přijímala jsem však jeho impulsy a myslím, že jsem dobře činila. Bergman mě mimo jiné
naučil, jak nezavírat oči před životem, zbavil mě různých předsudků, komplexů a
falešného studu. Neznám nikoho druhého, kdo by tak sveřepě odhaloval pokrytectví -
pokrytectví ve všem. Díky jemu už pro mne dávno neexistuje žádné tabu.
Právě o vás bylo řečeno, že jste herečka, která dovede vždy odhalit postavu k samé
dřeni její povahy, protože jste schopna to učinit i sama se sebou.
Opět odpovídám snad. Protože vždycky spočívá na režisérovi, co dokáže herci v něm samém
objevit. Jako režisérka bych si přála mít tu sílu, mít ty schopnosti.
Vzpomínám, že před léty jste byla nejednou napadána za to, že jste přijala "amorální"
roli jedné ze sester ve filmu Mlčení.
Napadali mě víckrát - nejen pro Mlčení. Herec má právo ztělesnit jakoukoliv
postavu. I v případě, kdy ví, že vzbudí v některých vrstvách společnosti pobouření.
Jsem však přesvědčena, že herec, který se nechává spoutat předsudky, apriorismy, který
příliš podléhá autocenzuře, se vědomě připravuje o svou volnost, svobodu. Hledáme-li
cesty, potřebuji k tomu volnost v rozhodování. A režiséři hercům pomáhají ty cesty
nalézat. To se netýká jen Bergmana, ale i dalších režisérů, s nimiž jsem pracovala, ať
v Itálii, ve Francii, ve Velké Británii, v Dánsku nebo ve Spojených Státech. Proto se
moc nestarám o to co se povídá o mých filmech - ať už jsem vystupovala jako herečka
nebo režisérka. Nikdy jsem se také netrápila tím, co je důležité a žádoucí pro mou
kariéru.
O Švédkách se říká, že působí chladně, ale dovedou být plny vnitřního napětí a
temperamentu. Ingrid Thulinová působí klidně, světový věhlas jako by jí nic neubral na
samozřejmé prostotě. Hovoří pomalu, monotónně, její slova vystupují ze zamyšlení. Tvář
je trochu posmutnělá, snad unavená ale jsou v ní oči a v nich úsměv. Jsou to dobré oči,
je to dobrý úsměv. Temperament však nepostřehnu - ať dělám, co dělám. Snad napětí. Ale
byla přitom našem podvečerním setkání ve festivalovém paláci Thermal i únava, jako
důsledek rušného dne naplněného společenskými povinnostmi, které pro Ingrid Thulinovou
připravil XXIII. MFF v Karlových Varech.
rozmlouval: Jiří Tvrzník
|
| [Podle: Záběr 15, 1982, č. 19, s. 8. Na Nostalghia.cz publikováno: 28. 1. 2004]
|
|
|