|
Wim Wenders
Pro Ingmara Bergmana (ne o něm)
|
Zajímavé a v mnoha směrech pozoruhodné vyznání filmům Ingmara Bergmana napsal
režisér Wim Wenders v červenci 1988 k 70. narozeninám švédského režiséra. Text
byl poprvé zveřejněn v časopise Švédského filmového ústavu "Chaplin". Jeho český překlad
(Milan Klepikov) byl zařazen do publikace Wendersových textů Dech andělů, která vyšla v
roce 1996 v nakladatelství Aurora (s. 128-129). Na těchto stránkách je text umístěn se
souhlasem překladatele Milana Klepikova.
Chtít něco říci nebo napsat "o" Ingmaru Bergmanovi se mi zdá troufalé, každý komentář by
byl opovážlivostí: jeho filmy mluví samy za sebe, jako mocné majáky filmové historie.
Nic jim přece nelze přát více než právě osvobození od všech komentářů, od všeho toho
balastu dějin jejich interpretace; aby mohly opět do daleka svítit! Zdá se mi, že
málokteré dílo nějakého soudobého filmového režiséra musí tolik prozařovat slepými okny
"názorů", že nejsme žádným jiným filmům tolik dlužni znovu je "vidět", aniž je už
předem "pochopíme", než filmům Ingmara Bergmana. Chci mu proto touto cestou pouze
poslat mé nejsrdečnější blahopřání k narozeninám a nenudit ho dalším "názorem". Zároveň
mu přitom slibuji (a sám přitom činím předsevzetí), že se i já sám jeho filmům znovu
vystavím bez balastu historie mé vlastní recepce.
Když si je vybavuji, vidím se coby student spolu s mou tehdejší dívkou, jak se jedeme
potají (přes výslovný zákaz školy, církve a rodičů, a tedy přirozeně právě kvůli tomuto
zákazu) podívat do kina na Mlčení. Vidím se, jak vycházím hluboce zasažen a jak
se v následujících dnech vyhýbám mezi spolužáky diskusím o tomto filmu, právě proto, že
bych svůj šok tímto argumentem nedovedl vyjádřit. Vidím se, jak se o několik let později
coby student medicíny pozdě v noci potácím z dvojprogramu Sedmé pečeti a Lesních jahod
a jak až do svítání pobíhám v dešti městem, rozrušený a drásaný všemi těmi otázkami o
životě a smrti. A vidím se zase o několik let později coby student filmu, který odmítá
Personu a s ní celou bergmanovskou kinematografii a staví se za filmy, v nichž
má být vše viditelné "na povrchu věcí", bez psychologie. S trochou studu myslím na své
výroky, jež mi teď připadají dost povrchní, proti "hlubokomyslnosti" a "hledačství smyslu"
v Bergmanových filmech, stavěných proti "fyzické evidenci" amerických filmů. A po dalším
časovém skoku se vidím, jak, coby již také filmový tvůrce, vycházím z jednoho kina v
San Francisku, z představení Šepotů a výkřiků, na němž jsem brečel jako pominutý
a při němž se mi ta deset let předtím odvržená "evropská kinematografie strachu a hloubání"
jevila jako domovské místo, v němž bych se i já mohl zabydlet snáze než ve filmové
"zemi zaslíbené", v níž jsem se právě nacházel, kde se ten kdysi tak obdivovaný "povrch"
mezitím stal tak hladký a tvrdý, že už "za tím" skutečně nebylo vůbec nic. A ať už jsem
jako student jakkoli brojil proti "za-věcné kinematografii", teď jsem poznal svou touhu
po všem tom "za tím" a cítil jsem se být s Ingmarem Bergmanem více než usmířen.
Nejsem filmový vědec a na filmy se dívám jen tak jako všichni ostatní lidé, jako
"publikum". Proto vím: film člověk vidí vždycky jen "subjektivně", to znamená, že vidí
vždy jen ten film, který "objektivní" film tam vpředu na plátně nechá vyvstat před
vnitřním zrakem každého diváka. Myslím si, že pro filmy Ingmara Bergmana to platí ještě
větší měrou: viděli jsme v nich "nás samotné", ale nikoli "jako v zrcadle", ne, mnohem
lépe, "jako ve filmu", O NÁS.
Český překlad Milana Klepikova vyšel v knize textů Wima Wenderse Dech andělů,
Aurora, Praha 1996, s. 128-129.
| |
| | [Na Nostalghia.cz se souhlasem překladatele. Publikováno: 19. 7. 2004]
|
|
|