Bergmanovy "černé filmy" Persona, Hodina vlků a Hanba spojují tři zásadní témata: vnitřní i vnější násilí, vampyrismus a bezmocnost umění. Herečka Elisabet z Persony se naučí žít prostřednictvím ošetřovatelky Almy, malíř Borg z Hodiny vlků je sužován démony, ale nakonec je to on, kdo parazituje na jejich existenci. Oba bojují se svým vnitřním neklidem stejně jako houslista Rosenberg v Hanbě. Všichni tři jsou umělci, trpící nemožností zasáhnout vůči násilí, které je obklopuje. (ir)

Až hrůzný sen přiměje profesora Isaaka Borga poprvé v jeho dlouhém životě zpytovat svědomí, vrátit se do minulosti, klást si nepříjemné otázky. Díky tomuto nečekanému zážitku se dokáže podívat se sebou dosud spokojený stařec do zrcadla vlastního osudu, vidět sebe i své okolí novýma očima, nezastřeným zrakem. Rolí profesora Borga vzdal Ingmar Bergman hold svému nejvýznamnějšímu předchůdci ve švédské kinematografii, Victoru Sjöströmovi, pro nějž se měly Lesní jahody stát rozloučením s filmem. (ir)

Konflikt mezi matkou a dcerou je v Podzimní sonátě založen na neporozumění člověka člověku, anebo spíše na zoufalém úsilí porozumět si. Ale překážky, které stojí v cestě dobré vůli matky i dcery, jsou příliš velké: nepřemůže je cit, touha ani soucítění. Nemohou se jedna druhé dotknout, protože jejich osudy a vztah k životu jsou mimoběžné. [Viktor Kudělka, Ingrid Bergmanová. ČSFU, Praha 1991, s. 25 - 28.]

Na pondělí 1. prosince 2003 byla stanovena premiéra první části filmu Saraband, s nímž se Ingmar Bergman po třiceti letech vrací k hrdinům svých Scén z manželského života, Marianně (Liv Ullmannová) a Johanovi (Erland Josephson). Scény z manželského života byly poprvé uvedeny jako televizní seriál v šesti padesátiminutových dílech od 11. dubna do 16. května 1973, o rok později vznikla verze pro kina. V obou podobách se setkalo toto Bergmanovo dílo s obrovským ohlasem u domácího i mezinárodního publika - Scény se dostaly do samého centra úvah a sporů nejen o proměnách vztahů mezi mužem a ženou, ale i o roli starodávné instituce "manželství" v krásném novém moderním světě. (md)

Velkorysý tříhodinový projekt (v televizní verzi pětihodinový) realizoval Bergman ve své vlasti po několikaletém exilovém pobytu v Německu, kam se uchýlil na protest vůči skandální daňové aféře. Rozsáhlá rodinná měšťanská freska z počátku našeho století se očividně zrodila z Bergmanových autobiografických vzpomínek na dětství, i když těžil i z bohaté dětské fantazie. Ačkoli tento film zamýšlel jako poslední filmové dílo, své rozhodnutí od té doby už několikrát porušil. Přesto jej lze považovat za umělecky vrcholné dovršení jeho filmařské dráhy. Film představuje antologii Bergmanova díla, jež v souhrnu nabylo mocné pozitivní energie. Starý mistr překvapivě prosvětlil své celoživotní chmury a pohlédl na lidskou bídu a utrpení s vyrovnaností a úsměvem, který v jeho filmu umí vykouzlit šarmantní babička Ekdahlová. Nejroztodivnější lidské osudy členů Ekdahlova klanu - viděny dětskýma očima citlivého Alexandra - jsou ztlumeny, humorizovány nebo zaplašeny čarodějnými kouzly židovského starožitníka Izáka. Problémy lidské existence, které v někdejších Bergmanových filmech navozovaly tragickou tóninu nebo vedly ke skepsi či deziluzi, jsou v tomto filmu moudře odsouvány do pozadí sub specie aeternitatis. Finální rodinná oslava, kde se všichni radují ze života a z dobra zvítězivšího nad zlem, je téměř pohádkově idylická a zazní jako hymnická oslava všelidské pospolitosti a lásky. Oscar 1984 (nejlepší zahraniční film roku), BAFTA (nejlepší film roku), CÉZAR 1983 (nejlepš film roku), Zlatý glóbus 1984 (nejlepší film roku), Guldbagge 1984 (nejlepší film i režisér roku), Benátky 1983 (cena FIPRESCI).

...Bergmanovy knihy nejsou s jeho filmy srostlé jen proto, že režisér je současně i scénáristou. Ony k nim odkazují, jsou jimi stvrzovány a zároveň i zastiňovány. Jejich vizuální ztvárnění, naléhavost lidských příběhů, jež jsou v nich zachyceny prostřednictvím "živé" herecké interpretace, to vše překrývá i tu nejsugestivnější mluvu literatury...

Číst Bergmanovy knihy, jakož i zabývat se jeho impozantní tvorbou vůbec, je bezesporu podnětné, vzrušující, ale i náročné. Autor je kinematografická konstanta, jejíž síla - proč to nepřiznat - zavaluje. Jeho dílo představuje zátěž, kterou není radno odlehčovat, pokud do něj chceme hlouběji proniknout. Utkat se s Bergmanem značí sestoupit do potemnělého podzemí lidské duše, což není vždy příjemné.

(Stanislava Přádná, Číst Bergmana..., Film a doba 49, č. 2, 2003, s. 82-87)

S nahromaděným hladem dítěte jsem se vrhl na své médium a dvacet let jsem neúnavně a s jakousi zběsilostí zprostředkovával sny, smyslové prožitky, fantazie, výbuchy šílenství, neurózy, křeče víry i čisté lži. Můj hlad se neustále obnovoval. Překvapivými, ale v podstatě lhostejnými důsledky mého řádění byly peníze, sláva a úspěch. Tím nijak nesnižuji to, co jsem náhodou vykonal. Umění jako sebeuspokojení může samozřejmě mít svůj význam - především pro samotné umělce.
Má-li tedy být zcela upřímný, musím přiznat, že prožívám umění (nejen filmové umění) jako něco bezvýznamného.
Ingmar Bergman: Obrázky. Praha, Havran 2002. s. 29-30.

"Méně složitý film než Léto s Monikou jsem nikdy nedělal. Prostě jsme vyrazili a natočili ho. Radovali jsme se ze své svobody. U diváků měl značný úspěch. Bylo poučné představit takový originální talent, jakým je Harriet Anderssonová, a sledovat, jak si počíná před kamerou... Harriet Anderssonová je jedním z filmových géniů. Na křivolaké cestě džunglí naší branže se člověk setká jen s několika takovými vzácnými zářivými exempláři. Uvedu příklad. Léto skončilo. Harry není doma a Monika si vyjde s Lellem. Lelle v kavárně pustí jukebox. Během hlasitého swingu se kamera obrátí k Harriet. Ta stočí pohled ze svého partnera přímo do objektitu. Tady najednou, poprvé v dějiných filmu, dojde k nestoudnému přímému kontaktu s divákem."
Ingmar Bergman: Obrázky. Praha, Havran 2002. s. 156.