TOPlist
Texty
Recenze DVD:
Deník venkovského faráře (1950)
(Diary of a Country Priest, Criterion Collection 2004)
Letošní Criterionská edice jednoho ze základních Bressonových snímků, Deníku venkovského faráře (1950), přinesla ctitelům opravdového cinéma další úhelný kámen do sbírky mistrovských děl světové kinematografie.
Narazím-li občas někde na termín "spirituální kinematografie", pak se mi obvykle vybaví filmy Roberta Bressona. A mezi nimi stojí na mimořádném místě právě Deník venkovského faráře (1950), který lze označit za mezní dílo jak pro samotného Bressona, tak pro dějiny filmu. Předně jde o první Bressonův snímek, natočený po vcelku chladně přijatých Dámách z Bouloňského lesíka (1945), který již nese všechny znaky jeho originálního režijního stylu. Deník je zásadním estetickým zlomem ve vývoji poválečného filmu. Je prvním Bressonovým filmem, natočeným důsledně jeho osobitou režijní metodou, jdoucí zdánlivě proti zažitým režijním koncepcím a vytvářející si svůj vlastní jazyk. U natáčení se Bresson také poprvé sešel s kameramanem Léonce-Henry Burelem s nímž pak natočil další tři filmy - "vězeňskou trilogii" K smrti odsouzený uprchl (1956), Kapsář (1959) a Proces Jany z Arku (1961). A konečně šlo též o první Bressonovu adaptaci románu George Bernanose (1888-1948), podle jehož předlohy později natočil ještě slavnou Mušku (1966).

Bernanosův román poprvé vyšel v roce 1936 a první pokus o jeho filmovou adaptaci byl učiněn už v roce 1947. Scénář Jeana Aurenche ale sám spisovatel odmítl pro nepřiměřené zásahy do významů díla a z realizace díla tak sešlo. Bresson se o pár let později k adaptaci vydal jinou cestou. Respektoval totiž daleko více psané slovo, než samotné téma románu. Ne snad že by si děj, postavy a zápletky přizpůsoboval - v tom se naopak Bresson až úzkostlivě držel předlohy. Pro účely filmu ale redukoval, jak se u něj stalo zvykem i u dalších filmů, všechny postavy a situace na nejnutnější možnou míru. Jeho věrnost psanému slovu se pak ve filmu projevila jak přímými citacemi deníkových zápisků faráře (ať už ve formě detailního záběru na píšící ruku nebo přímo čteným textem doprovázejícím obraz), tak zejména respektováním četných pasáží s vnitřními úvahami hlavního hrdiny, které působí na první pohled naprosto nefilmově (úvahy a meditace, psaní deníku). Bresson tedy oprostil původní text od pasáží, jenž ve čtenáři vyvolávaly četné obrazné představy (podrobné popisy prostředí, postav apod.) - což je u filmu, tedy umělecké formy pracující zejména s obrazem, na první pohled paradoxní - a naopak ponechal zdánlivě nefilmové pasáže deníkových zápisů, úvah a meditací, často pronášených v ich-formě. Výsledkem tak je neobyčejně asketické dílo, jehož výrazové prostředky jsou v bressonovském duchu redukovány na nejnutnější možnou míru a z nějž díky tomu vyvstává drama hlavní postavy v celé své velikosti, monumentalitě a závažnosti.

I přes pověstnou bressonovskou míru redukce je Deník jeho nejdelší film (115 min.). Pozdější snímky, leckdy i kratší než 90 minut, se navíc vyznačovaly ještě úspornějšími výrazovými prostředky. Přesto se způsob Bressonova líčení děje od dob Deníku už nijak zásadně nezměnil. Stanovil si v něm jakýsi osobní kánon, jehož principy v dalších dílech jen vybrušoval a zpřesňoval. Použití neherců (kterým říkal "modely") a práce s nimi, zapojení detailu, promyšlená zvuková stopa v níž mají všechny zvuky svůj význam - štěkání psa, hrkot kol od povozu (všimli jste si, kolikrát v Bressonových filmech přejíždí v druhém zadním plánu nějaký povoz či vozík?), hluk za zdí, na ulici... Při pečlivém sledování filmu se tak před divákem rozevírá neuvěřitelně strukturované dílo, navenek působící strohým dojmem, ale s bohatým "vnitřním životem". Rovněž farář z Deníku patří k typickým Bressonovým postavám a dá se říct, že je nejen blízkým příbuzným jiných bressonovských postav, ale má blízko i k osamělým a trpícím hrdinům z Dostojevského románů.

V případě Deníku venkovského faráře se prvoplánově nabízí hlavně teologická interpretace díla. K termínům jako spása, milost či křížová cesta odkazují ve filmu četné artefakty i samotná dramaturgická struktura. Kristovské analogie nalezneme i ve zdánlivě bezvýznamných momentech (otírání obličeje šátkem, převržená láhev s vínem). Ale ani tyto prvoplánové asociace, byť jsou přesné a mají své opodstatnění, podle mne nečiní Bressonův film tím čím je. Tím podstatným pro mne je, že Bresson dokázal vdechnout posvátný rozměr téměř všem postavám a věcem, které ve svém filmu snímá, dokázal je spiritualizovat.

Tak závažné dílo, jakým Bressonův Deník bezesporu je, si nepochybně říká o precizní edici na DVD. Před několika lety (2002) ji v mateřské zemi filmu i románu vydal Canal Plus. Toto vydání je ale z nepříliš jasných důvodů spíš nedostupné a i recenzenti o něm mlčí. Proto záměr, vydat film v Criterion Collection, vyvolal nadšení i u zájemců z jiných DVD regionů, mimochodem i proto, že criterionské edice nejsou většinou regionálně kódované. Criterion ve svých předběžných oznámeních sliboval vedle tradičně pečlivě restaurovaného zvuku a obrazu také mimořádný bonus, asi 11 minut nepoužitých záběrů, které Bresson sám z filmu odstranil (podle některých autorů ale údajně Bresson z natočeného materiálu odstranil skoro 45 minut!). K zařazení tohoto bonusu ale nakonec nedošlo z poměrně kuriozních důvodů: Bresson je údajně předával do francouzského filmového archivu s osobním přáním, aby nebyly nikdy předváděny veřejnosti. A tak, ačkoliv se Criterionům snad právně podařilo zařazení tohoto bonusu vyřešit, nakonec od něj s ohledem na autorovo přání upustili. Na DVD se tak nachází vedle filmu "jen" alternativní komentářová stopa a dobový trailer, pro edici na DVD rovněž restaurovaný.

Vlastní přepis filmu se nese v dobrých tradicích criterionských edic - obraz byl v maximální možné míře vyčištěn a zbaven hrubých nečistot a kazů, byl nepochybně projasněn a zaostřen, ale ne tolik, aby přišel o ospalou náladu některých scén, snímaných v rozptýleném světle. Ve tmavých pasážích lze snadno rozeznat kontury a obrysy, světlé sekvence jsou naopak velmi jemné, mají měkkou kresbu a netrpí žádnou hrubou obrazovou korekcí jasů a polostínů. Obraz působí velmi přirozeně, jedinou vadou je drobné mihotání středu obrazu, patrné zejména v klidných pasážích nebo v záběrech, kde se v obraze nic nehýbe. Otázkou je, nakolik je to způsobeno stářím či stavem filmu (pro potřeby criterionského přepisu byla udělána nová kopie) a jak se na tom podepsal převod do obrazové normy NTSC. Zvuková stopa, rovněž digitálně restaurovaná, je v původním mono v normě DD 1.0. Anglické vypínatelné titulky jsou umístěny nejen u filmu, ale rovněž u jediného bonusu, dobového traileru, pro potřeby DVD edice rovněž restaurovaného. Posledním bonusem pak je alternativní zvuková stopa v podobě anglického komentáře historika a teoretika Petera Cowieho. Ačkoliv je to pro většinu českých zájemců bonus málo využitelný stojí za to připomenout, že podle zahraničních recenzí je právě audiokomentář nejslabší stránkou tohoto jinak mimořádného Criterionského počinu. Peter Cowie se podle zahraničních recenzentů nikdy speciálně Bressonem nezabýval a jeho komentář jde často úplně mimo to, co je vidět ve filmu.

Lze-li vydání Bressonova Deníku venkovského faráře na jedné straně přivítat jako jeden z nejzáslužnějších criterionských edičních počinů roku, na straně druhé divákům z Čech a Moravy zbývají jen oči pro pláč. Těžko se totiž najde někdo, kdo by se chopil vydání DVD opatřeného českými titulky. A zatímco u většiny jiných snímků si lze nákup DVD bez české podpory dovolit, protože jejich sledování si lze představit i s omezenými jazykovými znalostmi, u Bressonova Deníku to tak jednoznačné není. Byť je Bressonova schopnost vyprávět obrazem mimořádná, vazba tohoto filmu na psané-mluvené slovo je tak silná, že bez precizní jazykové podpory si smysluplné sledování filmu bohužel nedovedu vůbec představit.

[Petr Gajdošík. Publikováno: 16. 9. 2004]

Diary of a Country Priest
(Deník venkovského faráře)
Francie 1950, 115 min.
Režie: Robert Bresson
Criterion Collection 2004
Region 0
NTSC, čb, 1.33:1, francouzsky (DD 1.0), anglické titulky
Bonusy: trailer, komentář Petera Cowieho
nahoru



© 2002-2024 Nostalghia.cz
© 2002-2024 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]