TOPlist
Texty
Renoir/Bresson - bilance 2004
cyklus v pražském kině Ponrepo (prosinec 2004)
Na prosinec přichystalo pražské Ponrepo originálně pojatou retrospektivu dvou gigantů světového filmu, dvou francouzských režisérů, jejichž dílo je navzájem prakticky nesrovnatelné, ale současně je excelentní ukázkou výsostně čisté kinematografie - filmů Jeana Renoira a Roberta Bressona.
Níže publikuji program celé retrospektivy s doprovodnými texty, které jsou publikovány v programové brožurce kina Ponrepo. Převzat byl kompletní text (navíc jsou zde přidány jen ilustrační fotografie), tedy včetně materiálů týkajících se Jeana Renoira, který by zdánlivě na bressonovských stránkách "neměl co dělat", a také včetně informací, jejichž uvedení na těchto stránkách se částečně dubluje s titulní stránkou "aktualit". Dovoluji si speciálně upozornit na uvedení zázračného Renoirova Výletu do přírody (22. 12.), před nímž bude uveden málokdy uváděný krátký Bressonův snímek Veřejné záležitosti (1934, 23 min.). Nostalghia.cz si pokládá za čest, že autorům programu posloužila jako jeden ze zdrojů informací pro přípravu přehlídky.

Když jde o to, dopřát si v sychravém adventním čase soustředěnou dávku z toho nejlepšího, co v dějinách filmu vzniklo, je každá záminka dobrá. Od této úvahy už je pak k retrospektivě, jejíž úvod právě čtete, jen krok. Druhým krokem je spojení filmů Jeana Renoira a Roberta Bressona do jednoho cyklu, lákavé právě proto, že jde o osobnosti na první pohled tak protichůdné a přitom nepostradatelné k pochopení toho, v čem je kinematografie nejvíc "sama sebou" - a co v takových šťastných momentech dokáže. Něco (málo) napoví už citát:
Kdybych psal o filmu, pak by tím, co by mne zajímalo, byl určitě způsob a režim víry (croyance). Ve filmu máme naprosto jedinečnou modalitu: před sto lety jsme vynalezli bezprecedentní zkušenost víry. Bylo by vzrušující analyzovat režim věrojatnosti ve všech uměních: jak věříme románu, určitým momentům divadelní reprezentace, tomu, co je vepsáno v malířství. A samozřejmě, což je úplně jiná věc, tomu, co nám ukazuje a vypráví film. V kině věříme, aniž bychom věřili, ale tato víra bez víry zůstává vírou. Divák má aféry se zjeveními na plátně, jimž, ať mají hlas či ne, věří - jako v Platónově jeskyni. Se zjeveními, k nimž se občas i modlí. Protože spektrální dimenze nenáleží ani živému, ani mrtvému, ani halucinaci ani percepci, dala by se modalita víry, k níž se vztahuje, analyzovat zcela originálním způsobem. Taková fenomenologie by před kinematografií nebyla možná, protože tato zkušenost víry je spojena se specifickou technikou: kinematografickou - je zčásti historická. S onou přidanou aurou, touto zvláštní pamětí, která dovoluje, abychom sebe sami promítali do starých filmů. To je důvod, proč je kinematografická vize tak bohatá. Dovoluje nám vidět, jak se nové přízraky zjevují, a zároveň udržet v paměti i ty, jež nás strašily ve filmech již viděných (a promítat je tak zpět na plátno). [Jacques Derrida (1930 - 2004)]
Ať už jsou kalendářová výročí sama o sobě jakkoli bezpředmětná, pokud jejich souhra vede k synergickým efektům, jako jsme jich byli svědky v roce 2004, pak bychom si neměli stěžovat. Častý výskyt zkratky DVD v následující "kronice" nás nicméně nenechá na pochybách o tom, že divácká zkušenost milovníků klasického filmu bude mít v 21. století úplně jiný charakter, než tomu bylo dosud. Moci vidět filmy, jako je Muška, na plátně, bude stále méně samozřejmostí a stále častěji událostí. Pesimistické prognózy o zániku filmové kultury se ale kvůli tomu naštěstí nenaplní, to je v tuto chvíli už mimo vší pochybnost. Vezmou za své spolu s technologickým omylem zvaným VHS (s ním se naopak rozloučíme rádi). Nejen zlepšující se nabídka a kvalita disků, ale také usnadněný přístup k informacím slibuje kvantitativní i kvalitativní skok ve filmovém (sebe)vzdělání, jehož plody už začínají být patrné i v tak zaostalých končinách, jako je (aspoň co se filmové kultury týče) Česká republika. Příkladem, souvisícím s naší přehlídkou, může být český web nostalghia.cz, který se přednostně zabývá velkými osobnostmi filmové režie a vším, co se kolem nich ve světě děje. Jedním z tvůrců, kteří tu mají své vlastní, pravidelně aktualizované stránky, je Robert Bresson. Čeští příznivci Jeana Renoira zatím tak exklusivně zaopatřeni nejsou, ale jinak o renoirovské stránky - jak ve francouzštině, tak v angličtině - naštěstí není na internetu nouze. Za spolupráci při přípravě přehlídky děkujeme "nostalgickému" webmasterovi Petru Gajdošíkovi.

Renoir/Bresson - bilance 2004

20. leden 2004
Na trh přichází DVD s digitálně restaurovanými Pravidly hry v prestižní americké edici Criterion Colletion. (Kvůli doplnění nalezených fragmentů považovaných za ztracené bylo vydání odloženo.) Mezi bonusy je záznam rozhovoru Jacquese Rivetta s Jeanem Renoirem z roku 1966.
Pravidla hry byla v roce 2002 v anketě mezinárodních kritiků pořádané časopisem Sight and Sound zvolena (pokolikáté už!) za nejvýznamnější evropský film všech dob.

leden 2004
Nejnovější příspěvek německé renoirovské literatury: Jean Renoirs Theater/Filme od Michaela Lommela.

únor
DVD s Bressonovým Deníkem venkovského faráře, opět u Criterion Colletion. Velmi podrobná recenze Douga Cummingse na robert-bresson.com, česká recence na nostalghia.cz. Obraz remasterovaný v původním 1,33:1 reprodukuje krásně všechny odstíny šedé, je ostrý a bez výrazných vad. Anglické bílé titulky jsou vypínatelné. Chudá je bonusová část. Na disku je původní francouzský trailer obsahující záběry, které byly Bressonem z konečného sestřihu vyřazeny. Kompletně ovšem na disku chybí (11 minut), protože v Criterionu se nakonec rozhodli respektovat Bressonovo výslovné přání, aby tyto záběry nikdy nebyly veřejně uvedeny. Recenzent kritizuje bonusový příspěvek historika Petera Cowieho, jemuž "unikají charakteristiky Bressonovy filmové řeči", protože "na něj není specialista". Místo toho "velkou část výkladu zabírá srovnání textu Bernanosovy předlohy a filmu."
Recenze na DVD Talk si všímá technických parametrů. Zvuk je na vynikající úrovni, vyčištěný, vyvážený, bez šumu a echa. Obraz je pečlivě a dokonale remasterovaný. Disk není regionálně kódovaný.

12. únor
25. výročí úmrtí Jeana Renoira.

24. únor
V Bologni začala velká přehlídka všech dochovaných Renoirových filmů Le regola del gioco: tutto il cinema di Jean Renoir - zčásti s lektorskými úvody Jeana Doucheta.

březen
Nové italské DVD edice Bressonových filmů K smrti odsouzený uprchl a Pravděpodobně ďábel pod hlavičkou San Paolo Audiovisivi.

duben
Společnost Criterion ohlašuje společné vydání digitálně restaurovaných filmů Zlatý kočár, Francouzský kankán a Elena a muži v souboru nazvaném Stage and Spectacle: Three Films by Jean Renoir. Za kvalitu bonusů ručí jména historiků Jonathana Rosenbauma a Davida Thompsona a režisérů Martina Scorseseho a Petera Bogdanoviche. Criterion zároveň vydává Renoirovu adaptaci Na dně společně s adaptací Kurosawovou z roku 1957.

květen
Společnost New Yorker poskytla ke zveřejnění první ukázky ze svých přepisů filmů K smrti odsouzený uprchl a Lancelot od Jezera. Přes občasné drobné kazy a nečistoty jsou oba disky pečlivě připraveny, menší potíže působí pouze převod barev u Lancelota do systému NTSC. Recenze Tronda Trondsena na robert-bresson.com, kráceně česky na nostalghia.cz.

17. květen
Francouzská republika slaví 100. výročí narození Jeana Gabina, hlavního představitele Renoirových filmů Na dně, Velká iluze, Člověk bestie a Francouzský kankán.

červen
V nakladatelství Academia vychází první české vydání Renoirových´pamětí pod názvem Můj život a mé filmy. Ve své recenzi Jan Křipač mj. píše: "Vydání pamětí Jeana Renoira je událostí stejného významu, jakým bylo ještě za totality publikování Rozhovorů Hitchcock-Truffaut či memoárů Luise Bunuela. Oba tituly se staly doslova biblemi příznivců sedmého umění. Otázkou přesto zůstává, zda tento ediční počin vítat s otevřenou náručí nebo se pozastavovat nad tím, že k němu dochází z nepochopitelných důvodů až tak pozdě."

červenec
Nakladatelství MIT Press vydává knihu profesora Irvninga Singera Three Philosophical Filmmakers: Hitchcock, Welles, Renoir. Vedle filmů jmenovaných tvůrců jsou zde zkoumány také jejich teoretické texty. Ve své starší knize Reality Transformed: Film as Meaning and Technique (2000) analyzoval Singer Renoirova Pravidla hry. Nejnovější anglickou knihu věnověnou jenom Pravidlům hry vydal V. F. Perkins v edici BFI´s Film Classics v roce 2003.

2. srpen
Umírá Henri Cartier-Bresson, jeden z největších fotografů 20. století. Ve třicátých letech asistoval Jeanu Renoirovi u filmů Život patří nám, Výlet do přírody a Pravidla hry. Navíc se v druhém z nich mihnul v epizodní roličce stydlivého seminaristy ve slavné houpačkové scéně, ve třetím hrál anglického sluhu. Vytvořil mnoho Renoirových portrétů, mj. během natáčení Rivettova filmu Jean Renoir, patron (1966).

16. srpen
Společnost Warner Bros. vydává na DVD filmy Zločin pana Langa, Velká iluze a Člověk bestie.

srpen-září
První francouzské jevištní nastudování Pravidel hry v pařížském divadle Trianon, režie Virgil Tanase.

15. září
110. výročí narození Jeana Renoira (15.3.1894 ve 22 hodin 51 minut).

22. listopad
Společnost Nouveaux Pictures vydává na DVD filmy A co dále, Baltazare a Muška, prakticky první normálně sehnatelná vydání, protože oba filmy vyšly na DVD pouze v exotickén tchajwansko-japonském vydání (Cinefil/Imagica). Tentokrát se má jednat o digitálně remasterované přepisy z nově restaurovaných kopií s originálním francouzským zvukem, anglickými titulky a bonusovou výbavou v podobě obrazových galerií a textových filmografií.
Muška vyjde také v italské edici společnosti San Paolo, bohužel však s italským dabingem.

18. prosinec
5. výročí úmrtí Roberta Bressona.

2005
Plánované podstatné rozšíření Bressonovy kolekce na francouzských DVD společnosti MK2. Jde o vzácně vydávané filmy Andělé hříchu, Proces Jany z Arku, Něžná a Čtyři noci jednoho snílka.

počátek 2005
Paříž čeká zatím nejobsáhlejší konfrontace otce a syna Renoirových - paralelní přehlídka Augustových obrazů a Jeanových filmů.

9. březen
Pařížská premiéra remaku Boudu z vody vytažený (viz text k filmu).

léto 2005
plánované (několikrát odsunuté) vydání filmů K smrti odsouzený uprchl, Lancelot od Jezera a Pravděpodobně ďábel na DVD společností Artificial Eye.

konec 2005
Plánované originální vydání obrazové monografie Jeana Renoira v filmové řadě nakladatelství Taschen (jehož obdobnou edici věnovanou malířům převzalo v České republice nakladatelství Slovart).

tradiční rozdělení opozic
v tvorbě Jeana Renoira a Roberta Bressona
(volně podle Thierryho Jousse):
BressonRenoir
purismusheterogennost
záměrnost improvizaceduch matérie
ApolónDionýsios
důrazná montážvnitrozáběrová montáž
odmítnutí divadladobrovolná teatrálnost
nejvyšší náročnostponechání průběhu "nazdařbůh"
úzkostlivý jansenismusláska k tělesnosti
víra v předurčenívíra v náhodu


PROGRAM:

Pátek 3.12./ 17.30
Robert Bresson
NĚŽNÁ
Une femme douce, 1969
hrají/ Dominique Sandaová, Guy Frangin
čes. tit./ 82 min.
+ krátký film Josefa Kábrta Slavík a růže, 1967, 10 min.)


"Dva roky natáčí Bresson Něžnou, v krátkém intervalu nato Čtyři noci jednoho snílka, dva filmy inspirované novelami Dostojevského. V Něžné poprvé sáhl k barvě (při níž už nadále zůstane) a v obou případech shodně přenesl příběh do dnešní Paříže... Oč bezvýznamnější se snaží být tato kulisa, o to intenzivněji prorůstá paradoxně plánem postav i děje a stává se nevyčlenitelnou součástí filmového sdělení. Právě v takovém velkoměstském Babylónu se Něžná může provdat za zastavárníka, muže zcela protikladného charakteru, a prožít s ním vztah naplněný naprostým vzájemným neporozuměním." (Zdena Škapová: Robert Bresson. Čs. filmový ústav 1987. s. 21.)
Pondělí 6.12./ 17.30
Jean Renoir
NA DNĚ
Les Bas-fonds, Francie 1936
hrají/ Louis Jouvet, Jean Gabin, Suzy Primová, Wladimir Sokoloff
čes.tit./ 77 min.



Zatímco Bresson své filmy inspirované ruskou literaturou devatenáctého století nechal odehrávat se v moderní Paříži, ponechal Renoir hrdinům své adaptace Gorkého hry Na dně jejich původní jména, ale jeho svérázné pojetí "realismu" ho nakonec odvedlo od ducha předlohy dál, než kulturně ještě vzdálenějšího Japonce Akiru Kurosawu v jeho stejnojmenném filmu z roku 1957. Renoirův film nezanechává jednotný dojem, ale za vidění stojí zvláště díky výkonům dvou jedinečných hereckých osobností naprosto odlišného naturelu: Louise Jouveta v roli barona, který se dostal na mizinu, a Jeana Gabina jako charismatického "muže z lidu".
Pondělí 6.12./ 20.00
Robert Bresson
K SMRTI ODSOUZENÝ UPRCHL
Un condamné a mort s´est échappé, Francie 1956
hrají/ Francois Leterrier, Charles Le Clainche, Roland Monod
čes. tit./ 95 min.


"Dokonalosti dosáhne jen ten, kdo se zřekne všech prostředků vedoucích k vědomému přehánění." Paul Valéry

Východiskem Bressonova filmu K smrti odsouzený uprchl, jeho ve své době jediného výrazného úspěchu u širokého publika, byly zápisky účastníka podzemního hnutí André Dévignyho, jenž v nich vylíčil vlastní útěk z nacistického vězení, kde v cele smrti čekal na popravu.

"Je to pokus o čistý film. Uvnitř je ohromný dramatismus - vědomí, pocity člověka, který dobře ví, že každou vteřinou jej mohou polapit a přece po týdny připravuje za dveřmi své cely útěk a musí při něm i zabít. Půjčil jsem si šestnáctkovou kopii na střihačský stůl, a tam jsem si, záběr po záběru, udělal celý technický scénář. Filmový pás jsem pořád zastavoval, a zaznamenával jsem si nejrůznější podrobnosti, hlavně, kde je celek, polodetail, co rekvizity - kdy a kde se objeví klíč, dláto, zlomek dveří v cele. Strávil jsem u střihacího stolu čtrnáct dnů." Jan Němec
Úterý 7.12./ 20.00
Robert Bresson
PENÍZE
L'Argent, 1983
hrají/ Christian Patey, Michel Briguet, Sylvie Van Den Elsenová
čes.tit./ 82 min.
+ krátký film Georgese Franjua Krev zvířat, Francie 1948, 21 min.


Prohlašovat peníze nahlas za nástroj ďábla by asi dnes působilo i mezi katolíky dost anachronicky. Co nám nicméně katolík Bresson nepromine, je přehlížení evidentního vztahu mezi vládou peněz a úbytkem humanity, jehož nevyhnutelnou poslední konsekvencí je fyzická likvidace lidských bytostí.

"Poslední, co se mnou v kině opravdu pohnulo, byly Bressonovy Peníze." Aki Kaurismäki

"Bresson ja jakýsi filmový manifest poetické přísnosti. Bressonismus pro mne a mé přátele znamená ultimativní, morální, nedosažitelné, vznešené, trestající kinematografické napětí. Trestající proto, že jeho filmy jsou přísnou, smyslovou zkušeností bez sebemenšího odlehčení." Bernardo Bertolucci

Středa 8.12./ 17.30
Jean Renoir
ČLOVĚK BESTIE
La Bete humaine, Francie 1938
hrají/ Jean Gabin, Simone Simonová, Fernand Ledoux, Julien Carette, Jean Renoir
čes.tit./ 92 min.


Jeana Gabina obsazoval Renoir často, ačkoli jej nemůžeme označit za typicky renoirovského herce. S Gabinovou osobností přichází do Renoirova světa klasický tragický hrdina, pevný i v krizových momentech. Filmy, které s ním natočil, působí oproti ostatním ukázněněji a díky tomu vyšly nejvíce vstříc očekáváním dobové kritiky a diváků. Člověk bestie a Velká iluze se tak staly Renoirovými komerčně nejúspěšnějšími díly. Renoir se jen částečně ztotožňuje s naturalistickým východiskem Zolova románu, nezajímá se tolik o "genetickou" podmíněnost hrdinova jednání, které zde spíše vychází z obecně lidských vlastností a konfliktů. Ani nemocný vrah, ani jeho vypočítavá krásná pokušitelka-oběť (Simone Simonová) nejsou pro Renoira "bestie". Roli tuláka, neprávem nařčeného z vraždy, v níž bychom si dobře dokázali představit Michela Simona, si tentokrát zahrál sám Renoir. Úvodní dlouhá pasáž s jedoucí lokomotivou sloužila mnoha generacím filmových studentů jako vzorová ukázka dynamické montáže.
Čtvrtek 9.12./ 20.00
Robert Bresson
MUŠKA
Mouchette, 1966
hrají/ Nadine Nortierová, Jean-Claude Guilbert, Paul Hébert
čes. tit./ 75 min.
+ krátký film Martina Voříška Hlava I.-IV., 2004, 15 min.


Co vlastně dělám v tomhle světě, ptá se křehká dívka, Muška, němým pohledem, v němž je pokora, přijetí věcí, jaké jsou, i drzý vzdor, který se nikomu nepodaří "ochočit". Muška ví, že v tomto životě nemá ve skutečnosti nic žádnou logiku, že jí nebude mít ani její smrt, ale až přijde, bude mít stejnou samozřejmost jako ranní slunce.

"K tomu filmu cítím velkou spřízněnost, protože takový film bych kdysi sám rád natočil, kdybych to uměl...ale nebyl jsem toho schopen. Zatímco moje Vězení je plné podivností, oklik a líbivých kousků, je Muška film čistý jako voda. Absolutní umělecké dílo." Ingmar Bergman
Pátek 10.12./ 17.30
Jean Renoir
VELKÁ ILUZE
La grande illusion, Francie 1938
hrají/ Pierre Fresnay, Erich von Stroheim, Marcel Dalio, Jean Gabin, Dita Parlo, Jean Dasté
čes.tit./ 105 min.


Joseph Goebbels: "Velká iluze je náš úhlavní filmový nepřítel."
F. D. Roosevelt: "Všichni demokraté by měli tento film vidět."


Druhý nejslavnější Renoirův film měl na rozdíl od Pravidel hry obrovský úspěch už v době svého vzniku. Na něm měl svůj podíl vedle plejády slavných hereckých osobností v čele s trojhvězdím Fresnay-Stroheim-Gabin také scénář, na Renoirovy poměry nezvykle přísně bdící nad dramaturgickou logikou, omezující obvyklá vybočení z hlavní dějové linie a vyslovující jasné poselství. V tomto filmu o iluzi překonatelných hranic staví scénář před diváky všechny myslitelné hranice, zátarasy, bariéry a předsudky, ale ne v reji náznaků a krátkých spojů, nýbrž ve zřetelném uspořádání. Se stejnou pečlivostí se pak postupuje i ve vyvracení předsudků a v překonávání hranic, takže "cílový", už zcela bezbariérový obraz filmu bude bílá plocha, jenom se dvěma tečkami (Dalio a Gabin), které se k němu propracovaly. (md)

"Když jsem začal objevovat filmy, nevěděl jsem ani, kdo je Jean Renoir, ani, odkud pochází. Postupně jsem se dozvídal stále víc věcí. Bylo mi asi osm nebo devět, chodil jsem se s kamarády dívat na Velkou iluzi, v níž je Stroheim báječný, stejně jako Gabin, Pierre Fresnay a Marcel Dalio. Myšlenka filmu je pozoruhodná: ta skupina mužů v zajateckém táboře za první světové války a vše, čím procházejí. Smutek a krása toho universa. Film vypráví o konci jednoho světa a zjevení se nového. Nevěděl jsem nic o kinematografii, ale na Renoirovi bylo něco zvláštního, co mne už nepustilo. Při sledování jeho filmů člověka vždycky ohromí ta lidská vřelost a krása. Později jsem se chtěl dozvědět o Renoirovi víc a hodně jsem o něm četl. Moc se mi líbilo, jak dobrý člověk to musel být a jak přívětivý k hercům. Na jeho díle je to vidět. (...) Také z filmového hlediska jsou jeho filmy pozoruhodné. Nepochopil jsem Pravidla hry, jejichž svět byl mému příliš vzdálen. Nechápal jsem, co se tou dobou historicky v Evropě dělo. Vše, o čem film vypráví, se odehrálo před mým narozením, chyběl mi záchytný bod. Viděl jsem ten film počátkem šedesátých let, v době mých filmových studií. Líbil se mi, ale nic jsem nepochopil." Martin Scorsese
Pondělí 13.12./ 17.30
Jean Renoir
TONI
Toni, Francie 1933
hrají/ Charles Blavette, Jenny Héliaová, Edouard Delmont, Célia Montalvanová, Max Dalban
čes.tit./ 75 min.


Vyzdvihování Toniho jako předchůdce italského neorealismu je logické (nehledě na to, že Luchino Visconti začínal jako Renoirův asistent), ale Renoira zajímá adresná sociální kritika méně, než tomu bude u jeho italských žáků. Na to je příliš nadšen popisem věčných vášní, proměňujících se ve svůj protiklad, doslova v běhu, protože v každodenním úsilí o vydobytí vezdejšího chleba nezbývá čas na dlouhá vysvětlování. Dějové zvraty diktované jihofrancouzským temperamentem nemají daleko k operní tragice, aniž by se tím znevažoval realistický popis. Toni je film natočený jakoby v Cézannově duchu, neproudí z něj bezprostřední radost jako z Výletu do přírody, ale fascinuje dokonalou úměrností formy.
Úterý 14.12./ 20.00
Robert Bresson
A CO DÁLE, BALTAZARE
Au hasard, Balthasar, 1966
hrají/ Anna Wiazemská, Jean-Claude Guilbert, Philippe Asselin
čes. tit./ 90 min.
+ krátký film Zoltána Huszárika Elegie, 1965, 18 min.


Filmem, v němž Bresson došel v naplnění postulátů svého tzv. "kinematografu" (v opozici k běžnému "filmu") nejdále a jeho pohled na svět získal svou nejuniverzálnější podobu, je A co dále, Baltazare. Oslík Baltazar nás provází světem, v němž odpovídá Bůh na každou modlitbu a na každé kategorické prohlášení pravým opakem (většinou hned v příští vteřině) a s každým novým úderem pozemského zla přesto stvrzuje svou skrytou všudypřítomnost - ve strohé kráse nevysvětlitelného bytí.

"Určitě je to jediný film, který jsem viděla, který představuje jedinečný a tudíž exaktní kreativní čin. Veškeré ostatní filmy, včetně filmů dobrých, působí ve srovnání s ním konvenčně, hloupě." Marguerite Durasová

"Ten film vpadl do našeho semináře jako zbloudilá raketa ze vzdálené galaxie a rozdělil nás ve fanatické zastánce a zuřivé odpůrce. Provokující, cizí a překvapující, převrátil všechna zlatá pravidla konvenční kinematografie na obou stranách oceánu, ale stejně tak pravidla evropských uměleckých filmů a byl přesto až děsivě dokonalý ve své absolutní shodě obsahu a formy." Michael Haneke (rakouský režisér, mj. Zámek, Pianistka)

"Každý, kdo ho uvidí, bude velmi překvapen, protože tento film, to je svět - za půldruhé hodiny." Jean-Luc Godard

Čtvrtek 16.12./ 17.30
Jean Renoir
ZLOČIN PANA LANGA
Le Crime de Monsieur Lange, Francie 1935
scénář/ Jacques Prévert, Jean Renoir, hrají/ René Lefevre, Jules Berry, Sylvia Batailleová, Florelle, Jacques Brunius, Marcel Lévesque
orig. verze/ 75 min.
+ krátký film Jana Švankmajera Et cetera, 1966, 7 min.

Zločin pana Langa je jakási optimistická generální zkouška pesimistických Pravidel hry (1939), s nimiž má společné i to, že žádnou z postav a žádný z dějových motivů nelze označit za vedlejší. Odráží naději z krátkého období vlády tzv. lidové fronty. Režisérovy sympatie jsou jasně na straně obyčejných lidí, kteří vezmou podnik kolektivně do vlastních rukou. Renoirovo vidění světa je však natolik komplexní, že nedovolí sebemenší náznak jednostranného agitátorství, jak ho známe z tzv. socialistického realismu. Téměř komunistický ráj zde sice ohrožuje ďábelský kapitalista Batala, ale Renoir jej nechá hrát Julesem Berrym s takovou vervou, drzostí, proradností a chutí k životu (a k ženám), že není možné ho nenávidět. Jako Toni liší se i Zločin pana Langa od obvyklých sociálních dramat tím, jak veškeré dění podřizuje lásce, od té nejprofánnější (Batala), přes nemotorně komickou (Lange), až po nevinně křehkou, poetickou. Dvůr uprostřed několika domů, v nichž pracují muži (tiskárna) a ženy (prádelna), v nichž se oslavuje, vtipkuje, řeční a miluje, v němž opravdu viditelně "vše souvisí se vším", vyjadřuje v geniální zkratce celé Renoirovo vidění světa. Zároveň je to nádherná metafora ideální demokracie, skutečné "demokracie zdola", která byla za Renoirových časů utopií...a zůstala jí dodnes.

"Vysoce koncentrovaný film ze sebe málokdy vydá to nejlepší už při prvním zhlédnutí." Robert Bresson
Pátek 17.12./ 17.30
Jean Renoir
SNÍDANĚ V TRÁVĚ
Le Déjeuner sur l´herbe, Francie 1959
hrají/ Paul Meurisse, Catherine Rouvelová, Fernand Sardou
čes. tit., 85 min.



Do léčky jménem Snídaně v trávě se už chytil nejeden krasoduch, který se těšil na lyrickou obrazovou báseň a místo toho se ocitl v satiricky laděné moralitě s místy zemitým humorem. Hlavní hrdina je profesor biologie a hlasatel ultrapokrokových teorií o zušlechťování lidské rasy (kdyby mohl Renoir v roce 1959 předvídat naše dnešní diskuse o genetice, klonování atd.!). Pan profesor naštěstí v pravý čas potká svéráznou venkovskou dívku, aby odhalil také jiná tajemství, než jaká hledal ve své laboratoři. Než se začneme podivovat této zápletce, vzpomeňme si, že už obraz, který nás svedl na mylnou stopu (impresionistickou), totiž Snídaně v trávě Edouarda Maneta (1863), byl ve své době přijímán se smíšenými pocity. Humor a ironie ostatně nevylučují poezii a výtvarnou krásu - a v tomto filmu je jí vskutku požehnaně. Pokud to bude poezie méně esoterická a o to více smyslová, poskytne nám zaručeně víc energie (a euforie) pro boj se vším umělým, co nás každý den obklopuje a čemu hlavní hrdina Snídaně v trávě bláhově pomáhal na svět, než...
Pondělí 20.12./ 20.00
Jean Renoir
BOUDU Z VODY VYTAŽENÝ
Boudu sauves des eaux, Francie 1932
hrají/ Michel Simon, Charles Granval, Marcelle Hainiaová, Séverine Lerczynská, Jean Dasté, Jacques Becker
orig. verze/ 80 min.
+ krátký film Waleriana Borowczyka Babiččina encyklopedie, Francie 1963, 7 min.

Nevychovaný tulák jménem Boudu (Michel Simon) se dostane do spořádané měšťácké rodiny, jejíž morálku brzy úspěšně rozloží (a obnaží), ale nakonec ze strachu, že by mohl být civilizován, se opět rozhodne pro živel, z něhož byl na začátku vytažen. Hlavní konflikt příběhu nespočívá v protikladu svobody a měšťácké prudérnosti, tulákův zachránce je naopak hrdý na své načtené volnomyšlenkářství. Jeho knižním osvícenstvím otřese v základech živočišné stvoření, které si svou svobodu nese v sobě a dovolí si dokonce pohrdnout tím, nač bývají liberálové nejvíce hrdí: jejich jalovou dobročinností. Kontrast rétorického libertinství občanské společnosti a vznešené nenucenosti opravdové svobody je dnes pravděpodobně aktuálnější než ve 30. letech. Film, vzniklý podle námětu nenáročné divadelní frašky, se stal i po formální stránce jedním z vrcholů Renoirovy tvorby. V mistrovské expozici sledujeme střídavě knihkupce Lestingoise flirtujícího se svou služkou a tuláka hledajícího v lese svého ztraceného psa. Volba postavení kamery, využití původního zvuku, montáž, lakonicky úsečné vyprávění a několik diskrétních gagů - to vše vytváří dohromady jedinečnou atmosféru. Pokud bychom chtěli absolvovat "rychlokurs v Renoirovi", v tom, co je na něm nejcennější (a možná na kinematografii vůbec), pak nejlépe v nenápadné první čtvrthodině tohoto filmu.

Z mnoha pokusů vyjádřit diváckou zkušenost slovy (např. kniha Richarda Bostona Boudu Saved From Drowning, 1994) vybíráme ten nejčerstvější:

"Nedávno jsem se v rámci semináře o práci s herci díval s mými studenty na FEMISu /=pařížská filmová škola/ na film Boudu z vody vytažený. Co mne nejvíce zarazilo, ačkoli jsem snímek viděl už po x-té, to je síla Renoirových řešení. Namísto běžného rozzáběrování (dekupáže) koncipuje své záběry spíš podle toho, kam míří. V tomto útočení je vždy cosi libovolného, pudového, co se vzpírá logice, ať už racionální nebo narativní logice montáže. Často je jasné, že Renoir točil různé soubory právě z jejich nepřipravené strany. Tím získávají záběry onu geniální "ne-zřízenost", kde vše, co je živě, vždycky zvítězí nad programem. Ve srovnání se silou tohoto přepadávání jsou technické nedokonalosti naprosto bez významu." (Alain Bergala, Cahiers du cinéma, březen 2004)

Boudu forever: Do nerovného boje s nesmrtelným představitelem tuláka z Renoirova filmu, Michelem Simonem, vstoupil nejprve v roce 1986 americký herec Nick Nolte v hollywoodském snímku režiséra Paula Mazurského s názvem Somrák z Beverly Hills. Nejnovější remake od francouzského režiséra Gérarda Jugnota se právě natáčí. Premiéra 9. března 2005, v hlavní roli: Gérard Depardieu.
Úterý 21.12./ 20.00
Robert Bresson
ČTYŘI NOCI JEDNOHO SNÍLKA
Quatre nuits d´un reveur, 1971
hrají/ Isabelle Weingartenová, Guillaume des Forets, Jean-Maurice Monnoyer
čes.tit./ 77 min.
+ krátký film Jiřího Brdečky Co jsem princi neřekla, 1975, 9 min.

Bílé noci je název Dostojevského předlohy, která po Luchinovi Viscontim (Natálie, 1957) inspirovala i Roberta Bressona. Noci jsou to opravdu až nečekaně světlé, zvlášť s ohledem na jindy tak temné bressonovské universum. Aniž by se zřekl svých neochvějných formálních principů, natočil Bresson okouzlující (a místy dokonce lehce úsměvnou) studii o tom, z jak nepatrných pohledů a gest se rodí zamilovanost, o snílkovství jedněch a věrnosti druhých. Jestliže se dá tvrdit, že v Bressonových filmech neexistuje žádné déja-vu, protože vše u něj působí tak, jakoby bychom to v tuto chvíli na plátně viděli poprvé, pak to platí i pro lásku.
Středa 22.12./ 20.00
Jean Renoir
VÝLET DO PŘÍRODY
Une partie de campagne, Francie 1936
hrají/ Sylvia Batailleová, Jacques Brunius, Georges Darnoux, Jean Renoir, Jane Markenová, Henri Cartier-Bresson
čes. tit./ 38 min.
(+ krátké filmy Děvčátko se sirkami, 1927, r. Jean Renoir, 28 min. a Veřejné záležitosti, 1934, r. Robert Bresson, 23 min.)

Renoirova poetika se nezasvěceným divákům obvykle neotevírá hned napoprvé, až na jednu výjimku. Tou je Výlet do přírody, hostina pro smysly (Renoir tu příznačně sám vystupuje ve vedlejší roli patrona zájezdního hostince!) a jejich oslava. Film, který si diváka obejme a divák na konci lituje jedině, že to celé trvalo necelých čtyřicet minut. Krátkou délku filmu a jeho o deset let opožděnou premiéru zavinily finanční problémy, ale vynucená stručnost jenom podtrhla základní téma: pomíjivost štěstí a přírodního i lidského léta. Jacques Becker, který bděl nad konečným sestřihem, byl po mnohaleté práci po Mistrově boku zárukou věrnosti původním intencím, takže vznikl film, jehož zastánci přísahají, že v něm "nechybí ani minuta". Pro historiky v sobě skrývá Výlet do přírody určité riziko, protože názvem, syžetem i některými motivy (scéna na houpačce v duchu obrazů Augusta Renoira - a před ním již Fragonarda) svádí k automatickému chápaní Jeana Renoira jako filmového impresionisty, jdoucího v otcových stopách. Pro pochopení Renoirova celkového díla je toto srovnání spíše ošidné, opojení impresionistickým "plynutím" není samo o sobě zárukou pro pochopení více "pozemského" kouzla Zločinu pana Langa nebo Toniho... Adaptace Maupassantova Výletu do přírody není ani evokací literatury ani malířství, ale FILMEM, proti němuž se ukázal čas jako naprosto bezmocný. Nepochopitelný zázrak.

(překlady a texty k přehlídce, není-li uvedeno jinak: md)

Na Nostalghia.cz [publikováno: 29. 11. 2004]

nahoru


Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016