Aktuality: [2003-2006] [2007-2009]

Závěrečná pravda
Cestou za vlastní smrtí se hrdina Bressonova filmu Pravděpodobně ďábel s popravčím, od nějž si smrt objednal, už jen krátce zastaví v temném bistru; u pultu si tu vypije koňak naservírovaný výčepním, jehož samotného nikdy nespatříme, když muži vyjdou ven zpět na ulici, popravčí už napůl vyndá revolver z kapsy, přiblíží se přitom k hrdinovi, jako by předem chtěl ucpat štěrbinu, která se vzápětí otevře v okně, jež s muži míjíme. Za pootevřenou okenicí tam zní Mozartova hudba, hrdinu to ještě přiměje k zastavení; hudba ale vychází jen z televize, mezi křídly okenice je vidět modravě blikat její obrazovku. Jak potom muži jdou dál, hrdina zalituje, že v tak závažnou chvíli nemá patřičně vznešenou myšlenku; nicméně ze sebe začne soukat jakousi větu, popravčí ho ale skolí dřív, než ji dokončí. Závěrečná pravda, již stačí vyslovit, je tak jen vágní "jestli chceš, můžu ti říct, že..." - Petr Král

"... Pokaždé jsem přišel, pootevřel branku a přistoupil k ohni, boty zčervenalé bahnem z nedávné průtrže mračen. Úsvit přicházel dávno předtím, než se do tichých zákoutí duše, do jejích hlubokých doupat vrátily smyšlené postavy s dosud matnými obrysy, embrya bez údů, Muška a Donisan, Cénabre, Chantal a vy, vy, jediná má postava, jejíž obličej se mi, myslím, občas podařilo rozeznat, avšak netroufal jsem si jej pojmenovat - drahý faráři z jakéhosi smyšleného Ambricourtu. Byli jste tehdy mými učiteli? A dnes, dnes jimi jste? Ó, dobře vím, jaká marnost se skrývá v tomto návratu do minulosti. Zajisté, v mém životě je již mnoho mrtvých. Ale nejmrtvějším z mrtvých je ten malý chlapec, jímž jsem byl. A přece, až přijde čas, právě on se znovu postaví do čela mého života, shromáždí mé ubohé prožité roky až do posledního a podobný mladému vůdci veteránů, který sbírá svůj rozháraný voj, jako první vkročí do domu Otce. Mohl bych koneckonců mluvit jeho jménem. Jenomže není možné mluvit jménem dětství, k tomu by bylo potřeba hovořit jeho jazykem. A právě tento zapomenutý jazyk, jazyk dětství hledám od knihy ke knize, já hlupák! Jako by se takovým jazykem dalo psát, jako by jím někdo psal. Co na tom! Občas se mi podaří vystihnout některou z jeho barev..." - Georges Bernanos, leden 1937 [G. Bernanos: Velké hřbitovy v měsíčním svitu, Vetus Via / Dauphin, Podlesí - Brno - Praha 2008, s. 9-10]