Zakoupení filmu Luise Buñuela Mléčná dráha a jeho uvedení v českých kinech v rámci
Projektu 100 - 2003 je bezpochyby zaznamenáníhodnou událostí. Zásluhou Národního
filmového archivu se tak zaplňuje mezera v Buñuelově filmografii, otevřená pětatřicet
let. Kromě filmových kvalit, které ji řadí k režisérovým nejlepším snímkům, je Mléčná
dráha pozoruhodná tím, že se jako jediná zabývá výlučně křesťanstvím, hlavním zdrojem
Buñuelovy imaginace (vedle erotiky). Ve svém konsekventně převráceném čtení dějin
křesťanství si režisér v práci s historickými texty zakázat svévolnou licenci. Přesto
nemohl zabránit zjednodušeným výkladům svého filmu jako díla ostře antiklerikálního.
U příležitosti tuzemského uvedení Mléčné dráhy k nim bohužel přibylo i několik nesmyslů
od českých autorů. Jak uvést věc na pravou míru? Nejlépe za pomoci svědectví
španělského dominikána Juliana Pabla, výtvarníka a jednoho z Buñuelových nejlepších
přátel.
Mé přátelství s donem Luisem úzce souvisí s faktem, že jsem kněz. Můj kněžský úřad měl
pro Buñuela velký půvab. Že jsem kněz, dominikán, mnich, nebylo jádrem našeho přátelství,
ale tím, co na něm bylo nejpůvabnější. Během času se naše přátelství stalo vztahem
dokonalé důvěry. Jednou pravil, že ani Federico García Lorca mu nebyl bližší, což pro
mne byla neuvěřitelná pocta.
Jednoho večera pronesl don Luis podivuhodnou větu, která o našem vztahu mnohé vypovídá.
Seděli jsme u krbu, on hleděl do ohně jako v hypnóze. Bylo to jako ve filmu. "Juliane,
kdybych věřil v Boha, vadilo by vám to?" Samozřejmě, že jsem okamžitě opáčil: "A jak by
mi to vadilo! Tolik, jako by vadilo vám, kdybych já v Boha věřit přestal."
V hloubi jsme byli oba zajedno. Souvisí s tím i jeho sociální ateismus. Jeho ateismus
byl namířen výhradně vůči společnosti. Neříkám, že jsem ho obrátil na víru nebo přivedl
do říše Boží, jenom to, že klišé, podle něhož někdo je nebo není ateistou, pro něj bylo
příliš konvenční. Že byl sám vydáván za velkého ateistu, mu velmi vadilo. Nebyl zbožný
v obvyklém smyslu, nechodil na mši jako jeho žena, která byla hluboce zbožná katolička.
Přesto měl velký respekt před vším, co se týkalo náboženství, dokonce před samotným
pojmem Boha.
Ještě si vzpomínám na natáčení Mléčné dráhy. V jedné scéně tam kněz vstane ze
židle, a zatímco mluví, upadne mu na podlahu šavle. Zvedne ji a zastrčí ji do opasku.
Po téhle scéně jsem se šel s Buñuelem najíst a řekl jsem mu, že mne její antiklerikálnost
šokovala. Odvětil: "Kdybych chtěl být antiklerikální, dělal bych jiné věci."
Myslím, že Buñuel šel mnohem dál než markýz de Sade a že jeho Zlatý věk je
důležitější. Ačkoli od něj mnohé převzal, byla jeho kritika společnosti mnohem
zřetelnější, nejen co se týče měšťáckých názorů, ale lidstva vůbec - a to na poetické
úrovni jaká nemá v kinematografii obdoby. Pro mne je nepřekonaný a zastiňuje v mnohém i
Goyu. Některé scény ve Viridianě, například slavnostní večeře s malomocným v šatech
nevěsty, nemohl Goya vysnít lépe.
Jeho tolik vzpomínaný antiklerikalismus... Myslím, že se nejednalo jen o kritiku církve,
ale všech ostatních společenských řádů, rodiny atd. Pro surrealistu zcela logická
kritika. Žádný útok; na nikoho nechtěl útočit.
Když dostal na sklonku života dopis, v němž mu Dalí navrhl, aby spolu udělali další
společný film, prohodil jen: "Co bylo, bylo." Toto přátelství pro něj skončilo. Dalí se
svým exhibicionismem už byl pro něj nepřijatelný.
Věděl, že zemře, tušil svůj konec, myslím, že se na něj připravil, jak nejlépe mohl.
Jediné co Jeanne řekl, bylo: "Umírám." A v příštím okamžiku byl mrtvý. V nemocnici byl
přivázaný k posteli, všude visely šňůry. Řekl mi: "Juliane, křižují mne jako Ježíše,
jenže on zemřel za lidstvo a já za surrealismus."
Nebyl jsem jeho jediným přítelem v církevních kruzích, měl dobré kontakty také k jiným
kněžím. Za mnohé mu vděčíme, i co se naší víry týče. Když s námi večeřel v klášteře,
byla to pro všechny pátery událost, bylo to, jako by k nám přišel pojíst bratr v duchu.
Byl to velmi příjemný zážitek. Dal si ale podmínku, že všichni musí mít mnišské kutny,
žádné kravaty. Bylo nás patnáct páterů dominikánů, všichni celí v bílém, a uprostřed
don Luis, bylo to fantastické.
Myslím, že je u Pána na nebesích. Dalo se mu věřit, byl skutečný přítel. Nechci ho kvůli
tomu svatořečit, ale byl to výjimečný, nesrovnatelný člověk. Dal bych všechno za to,
kdybych ho mohl znovu vidět. Není mnoho lidí jeho formátu a pevné morálky. Učinil mou
víru jasnější a pevnější. Myslím, že ve svém nitru chtěl být jako já - člověkem víry.
Cennější než všechna jeho mistrovská díla byl jeho humanismus. Co Buñuel řekl o Lorkovi,
totiž že nejlepší básní byl on, platilo i o něm.
Tento text vyšel poprvé v českém překladu Milana Klepikova v Literárních novinách 14,
2003, č. 12, s. 11.
Na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem překladatele [8. 6. 2003]
