V článku L'acteur et le secret (Herec a tajemství; Cahiers du cinéma 12/2005) vzpomíná herec
Michel Piccoli na několik památných scén, které natočil s významnými evropskými režiséry,
mezi kterými nechybí ani Luis Buñuel. Právě část obsahující vzpomínky na Buñuela
vám předkládáme v českém překladu Ondřeje Kalába (děkujeme!).
Častokrát mě napadlo, že ve svých postavách představuji režiséra filmu. Jsem vyslancem
režisérových tajemství. V Buñuelově případě to bylo neuvěřitelně zajímavé. Před
Smrtí v této zahradě jsem se s nim scházel v Paříži - viděl mě v jedné hře André de
Richauda, kterého obdivoval, a já jsem je pak navzájem představil. Pozval jsem ho tenkrát
na to představení, protože jsem si začínal uvědomovat, že chci dělat ve filmové branži;
chtěl jsem, aby mě viděl, abychom spolu pracovali.
Jednoho dne mě pozvali do produkční společnosti, bylo to ještě před nástupem castingových
komisí, takže jste viděli přímo režiséra nebo jeho asistenta. Jednalo se o postavu kněze,
"45 let, trochu zakulacený", v novém filmu pana Buñuela... A vzhledem k tomu, jak jsem
tehdy vypadal, to byl těžký úkol, ale já se chtěl pobavit. Byl to však on, kdo se smál
naposled - poslal jsem přímo Buñuelovi telegram: "Připraven na roli kněze. Pošlete
prosím odpověď." A produkce obdrží dalšího dne pěkný telegram: "Piccoli na kněze." Byl jsem
ohromený... Přijedu do Mexika, byl na letišti a hned se na mě obrací: "Jsem moc rád, že vás
vidím; vy nejste ani trochu ta postava." To je naprosto kouzelné, ne? Že takový člověk jako
Buñuel mi takto dá možnost vstoupit do svého světa šílení a studů, vlastně pod zástěrkou
frašky. Hned jsem pochopil, že tento muž, velmi zanícený a přitom přísný, se stane mým modelem,
a to jak fyzicky, tak povahově. Začal jsem film v tomto duchu a jemu to plně vyhovovalo.
Možná jsem z něho trochu něco vykradl, a využil jsem toho i v následujících filmech - od
Deníku komorné po Přelud svobody. Mimo to, on nikdy nekázal hercům: tady je
třeba být rozcitlivělý, dojmout se, nebo pozor, sem patří hlubokomyslný pohled, "deep meaning",
jak říkali tehdy Američané... S Buñuelem to bylo: půjdeš tam, sedneš si tam, a potom
odejdeš, to je všechno.
Důležité taky bylo, že první rolí, kterou mi svěřil, byl kněz. Buñuelova rodina patřila
ke španělské vyšší střední třídě a byla velmi pobožná. On víru opustil a vydal se cestou
surrealismu, ale bez jakéhokoli skandalizování. Možná to vypadá, že surrealisté a dadaisté
byli nestydatí flákači, ale tak to vůbec nebylo - byli naopak neuvěřitelně pracovití, zvídaví,
se smyslem pro humor a revolučním myšlením. Buñuel vždy následoval tuto etiku, i ve
vztahu k náboženství. Šimon na poušti je jednou z nejkrásnějších věcí, které byly
kdy natočeny. Je naprosto výjimečné, že se dokázal bít a přitom hledat nejlepší způsob,
jak se nezpronevěřit náboženství, víře.
Ti, které potkalo to štěstí pracovat s Buñuelem, ví, že tvoří část jedné rodiny ; jsme
bratranci. Julien Bertheau. Fernando Rey. Pierre Clémenti. Francisco Rabal. Claude Piéplu...
Ferreri dokázal vytvořit podobná pouta. My, jeho herci, jsme byli velcí kamarádi, navíc
navzájem nahraditelní - váhal mezi Ugem Tognazzi, Marcellem Mastroiannim a mnou, když nebyl
volný jeden, vzal druhého... Dělali jsme šašky, vysmívali jsme se Ferreriho talentu i
inteligenci, a zároveň na nás silně působil chirurgickou přesností a pronikavostí svých
témat, nebo také způsobem, jakým projevoval zvýšenou pozornost. To byla další velká škola:
v momentě, kdy dal pokyn "Akce!", míval Ferreri zavřené oči. Zavřel oči a poslouchal.
Rozpravu uspořádal Cyril Béghin, v Paříži 9. listopadu 2005
Z článku L'acteur et le secret (Herec a tajemství), Cahiers du cinéma 12/2005
přeložil Ondřej Kaláb.
|