Viridiana
Španělsko 1961, 88 min.
Režie: Luis Buñuel
Produkce: Gustavo Alatriste (pro Uninci Films 59)
Scénář: Luis Buñuel
Kamera: José F. Agayo
Hudba: Aleluja z Händelova "Mesiáše"; S. F. Canet
Hrají: Silvia Pinalová, Francisco Rabal, Fernando Rey, Margareta Lozanová, Victoria Zinnyová, Teresa Rabalová.
Ceny: Zlatá palma v Cannes (1961)
|
|
Viridianu lze chápat jako mocné a účinné filmařské gesto, které boří ustrnulá církevní
dogmata s elegancí a rafinovaností Buñuelovi vlastní. Příběh "padlé" Viridiany (jméno
jako možná aluze na panenskost) je ostrou konfrontací duchovního a světského světa. Ve
válce o duši hrdinky nakonec vítězí, což u ateisty Buñuela nepřekvapuje, nejen obyčejná
(lehce) hříšná světskost, ale dokonce jistá forma perverze v podobě neskrývané
polygamie…
Krásná Viridiana opouští klášter těsně předtím než složí řeholní slib. Má potěšit
nemocného strýce, dříve než se za ní zavřou brány církevní instituce. Jako diváci jsme
již od počátku zneklidňováni soustavnými a často dovedně skrytými destrukcemi mýtu
jeptišky prostřednictvím "nekonformní" Viridiany. Viridiana jako sexuální symbol: ve
scéně, kdy sedí na posteli a pomalu si svléká černé punčochy nebo ve scéně dojení krávy
při kterém se vemena dotýká neobratně a stydlivě, stejně jako potenciálního penisu.
Viridiana jako mystická a neproniknutelná bytost: jako náměsíčnice přináší do postele
popel, večer se modlí k trnové koruně a hřebům. Takto se nám v několika úvodních
scénách hrdinka představuje, zásadní obrat její duše je potom dílem strýce Jaimeho.
Strýc Jaime žije ve velikém domě a jeho obsesí je "oživování" mrtvé manželky. Ta
zemřela o svatební noci (vztah smrti a panenství - zemřela jako panna nebo byla ztrátou
panenství zabita) a strýc uchovává její svatební šaty jako relikvii. Jeho vztah k šatům
je ryze fetišistický. Zde se Buñuel dotýká fetišistické podstaty křesťanských relikvií -
další rána pod pás církvi. Příjezd Viridiany doslova zhmotňuje strýcovy sny. Mladá dívka
je až neskutečně podobná své tetě, pro Jaimeho se stává její živoucí reinkarnací.
Poslední večer se na jeho prosbu převléká do svatebních šatů (jeptiška v šatech po
mrtvé!) a "hraje" mrtvou manželku. Poté doopravdy "umírá", to když je strýcem uspána.
Nehybně ležící na posteli, ruce složené na hrudi - strýc Jaime sklánějící se, líbající
a utíkající. Vrcholná scéna filmu je přímo prostoupena chutí a vůní zakázaného ovoce.
Krásná řeholnice Viridiana sálající panenstvím a chtíčem ovládnutý strýc (tedy incest),
líbá uspanou - v podstatě mrtvou dívku (tedy nekrofilie), oblečenou ve svatebních
šatech jeho mrtvé ženy (tedy fetišismus). Na mysl nám přijdou scény z Andaluského psa -
fetišistické vzývání šatů milence a především homogenita smrti a sexuální touhy.
Druhý den ráno se po Viridianině odjezdu strýc oběsí - není jisté zda ze žalu nad
odjezdem předmětu své touhy, z trapnosti nad ostudnou situací či z frustrace z nenaplnění
procesu pohlavního spojení. Viridiana si uvědomuje svůj podíl viny (snad objevení érotu
v sobě) a vydává se na cestu pokání. Jako světice přivádí na statek pestrou společnost
odvržených, nemocných a postižených individuí, se kterými se pokouší naplnit model
jakési ideální společnosti.
Bohulibý plán se mění v absolutní anarchii v době jejího pobytu ve městě. Její "ovečky"
si uspořádají zvrácenou oslavu svého návratu mezi lidi. Celou scénou se klene červy
rozežraný oblouk odporné nedokonalosti, agresivní nenávisti a špinavé bezuzdnosti.
Chudí a nemocní ne jako objekty boží milosti a soucitu, ale jako šelmy - krvelačné,
navždy zatracené a zlé (zde jde Buñuel opět přímo proti zdi obecného povědomí či
kolektivní paměti). Šílená noc vrcholí pokusem o znásilnění samotné Viridiany, která je
zachráněna synem zesnulého strýce Jorgem.
Druhý pokus o uloupení panenství zasvěceného Bohu, je druhým a definitivním obratem
Viridianiny mysli. Cesta ke světskosti (k té světskosti, která na ni dvakrát zaútočila)
je u cíle. Horlivá jeptiška a poté horlivá křesťanka vstupuje jednoho večera do pokoje
Jorgeho a jeho milenky s rozpuštěnými vlasy. Její trnová koruna hoří a mění se ve
stejně kulatou desku. Desku s moderní muzikou, která tvoří, společně s hracími kartami,
kolorit večerního dýchánku. Dvě ženy a muž hrají karty a kamera pomalu odjíždí. Ztráta
panenství se odehraje již bez nás…
"V celé mé tvorbě jsou Zlatý věk a Viridiana jediné filmy, na nichž jsem
mohl pracovat s pocitem plné tvůrčí svobody." L.B.
"Ve Viridianě jsem se pokusil vyjádřit jisté erotické a náboženské obsese mého
dětství." L.B.
Plus:
Viridiana se jmenovala jedna málo známá španělská světice
Vrcholná scéna filmu má svůj prazáklad ve snu Luise Buñuela, ve kterém se autor
díky narkotiku poměl se španělskou královnou
Klíčovým předmětem filmu je švihadlo. Skáče přes něj malá dcerka služky, oběsí se
na něm strýc Jaime, při pokusu o znásilnění je jím "podvázán" obludný agresor
Ve filmu zní hudba Mozarta (Rekviem při "rekonstrukci" svatební noci) a
Händela (Aleluja z Mesiáše při tanci malomocného). Dále sledujeme odkazy na malířské
dílo Bosche, Breughela, Goyi a Leonarda (nuzačka "fotí" svým klínem ostatní nuzáky,
kteří jsou seskupeni u stolu jako při Poslední večeři)
Španělská cenzura odmítla původní krotkou verzi závěru (Viridiana zaklepe na dveře
svého bratrance, ty se otevřou a zase zavřou), režisér na to reagoval natočením verze
daleko amorálnější, než je ta první
Film ve Španělsku vyvolal skandál srovnatelný jen se skandálem Zlatého věku
a byl okamžitě zakázán. Generální ředitel Španělského filmu byl propuštěn za to, že v
Cannes přebral cenu, kterou Viridiana získala
Odkazy:
IMDb - záznam v internetové filmové databázi
|
|
