U příležitosti 100. výročí narození Luise Buñuela v roce 2000 vzpomínal scénárista Jean-Claude
Carriere na jejich dlouholetou spolupráci.
Pracovat s Buñuelem znamenalo s ním žít. Pokaždé jsme se sami dva, bez přátel a bez žen,
uchýlili na nějaké pokud možno izolované místo, jako jsou například lázně San José Purua v
Mexiku nebo hotel Paular na sever od Madridu, který těsně sousedí s klášterem z 15. století,
kde stále ještě žijí mniši, a snažili jsme se v průběhu několika týdnů společného života
sdílet své tehdejší obsese, dojmy a nápady.
Společně jsme také třikrát denně jedli u jednoho stolu, on seděl po mé pravici, aby mě mohl
poslouchat svým dobrým uchem. Během naší devatenáctileté spolupráce jsme tak jedli tváří v
tvář jeden druhému více než dvoutisíckrát. To o sobě nemůže říci ani mnoho manželských párů.
Četli jsme stejné noviny a téměř každý den jsme chodili na společnou procházku. Nikdy jsme
neposlouchali rádio ani se nedívali na televizi.
Každý večer, ve stejnou hodinu a na stejném místě, jsme se scházeli v hotelovém baru na téměř
posvátný aperitiv. Když naše místo nešťastnou náhodou obsadil nějaký turista, byli jsme
najednou dezorientovaní, nevěděli jsme, kam jít a co dělat. Samotě byla vyhrazena jediná doba -
večer. Luis chodil brzy spát, zatímco já jsem ve vedlejším pokoji ještě dvě hodiny zpracovával
naše improvizace z celého dne a snažil se z nich vytvořit pracovní verzi nějaké scény.
Naším záměrem, nahlas nevysloveným, bylo soustředit se na stejný objekt, spojit naše myšlenky
a ještě něco navíc, co bychom mohli nazvat podvědomím. Každé ráno jsme si vyprávěli o svých
snech, někdy i o denním snění, abychom se pokusili navzájem sladit, podobně jako dva hudební
nástroje. Zabývat se čímkoli jiným bylo nemyslitelné.
Práce v pravém slova smyslu se odehrávala vždy v mém pokoji. Luis přicházel zaklepat na mé
dveře s neuvěřitelnou přesností. Slyšel jsem, jak se jeho kroky na chodbě přibližují a ve
chvíli, kdy zvedal ruku, aby zaklepal, jsem dveře otevřel, takže jeho pěst zůstala viset ve
vzduchu. Tuto pravidelnost v rozvrhu miloval nade vše. V mém pokoji sedával naproti mně na
druhé straně stolu, se zavinutou rukou u levého ucha (pokud si ovšem neseřídil své naslouchátko),
a tak trávil tři hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne. Je těžké popsat, v čem spočívala
samotná práce. Lišila se podle toho, zda šlo o adaptaci knihy (Deník komorné, Kráska dne)
nebo původního scénáře (Mléčná dráha, Nenápadný půvab buržoazie). Na začátku
mohlo být dlouhé ticho, myšlenka, která se objevila přes noc, odbočka o našem zdravotním
stavu nebo zprávách ze světa, jež byly většinou zdrcující. Pokaždé přišla chvíle, kdy se
neznámo odkud vynořil nápad na děj nebo scénu. Okamžitě jsme ji museli zkusit zahrát, a to
několikrát za sebou, přičemž jsme improvizovali dialogy a gesta a bylo-li třeba, přesouvali
jsme nábytek v pokoji, abychom získali představu o režii.
Velmi často jsme nápad po několika pokusech zavrhli, pokud nikam nevedl. Někdy se naopak
původní myšlenka vyvíjela, otevírala, obohacovala a odhalovala nám možnosti, které nás
původně ani nenapadly. V rychlosti jsem si zapsal pár poznámek, které jsem použil večer
při psaní v pravém slova smyslu. Tímto způsobem jsme pokračovali a často jsme se nechali
vést víc smíchem než zvláštnostmi. Buñuel říkával, že den bez smíchu je ztracený.
Po pěti nebo šesti týdnech intenzivní práce bez dnů volna jsme mívali hotovou pracovní verzi
scénáře. Tehdy jsme se rozdělili a za jeden až dva měsíce jsme se opět sešli. Tato období
odloučení, během nichž jsme nechávali scénář ležet v šuplíku a dokonce jsme na něj ani
nemysleli, dávala prostor jinému způsobu práce, který probíhá mimo naše vědomí. Po našem
opětovném shledání se často stávalo, že jsme za několik minut měli celou scénu a vstříc nám
přicházely i scény, ve které jsme předtím marně doufali. U některých filmů se tato období
práce ve dvou opakovala pětkrát i šestkrát. Ve dvou nebo třech případech se stalo, že jsme
se rozešli bez výsledku a žádný film z toho nebyl.
Vedle důležitosti podvědomé práce jsem se díky kontaktu s Buñuelem naučil, že představivost
je jako sval, že ji lze cvičit stejně jako paměť. To bylo důvodem těch zvláštních životních
podmínek, které měly probudit mysl, než znovu usne, protože je stejně mocná jako líná. Díky
tomuto tréninku může naše imaginace překonávat své hranice a objevit nový svět uvnitř toho
našeho. Počet takzvaných dramatických situací zdaleka není omezený, jak se tvrdilo v 19.
století, kdy všechno muselo být zaškatulkované. Surrealismus to přesvědčivě dokázal. Pole je
obrovské, dokonce větší, než si myslíme.
Navíc tato nezbytná představivost, ať už ji směrujeme kamkoli, zůstává nevinná. Známé "hříšné
úmysly" a "špatné myšlenky" z našeho dětství přestanou existovat, jakmile se snažíme vymýšlet
situace, které jsou lidské. Jak říkal Luis, scénárista musí každý den zabít svého otce,
znásilnit svou matku a zradit svou vlast. V jistém smyslu je to jeho povinnost. Od toho tu je.
Když to neudělá on, nikdo jiný to za něj neudělá a navíc riskuje, že jeho filmy budou o ničem.
Proto je nutná určitá odvaha k tomu, abychom se každý den dotýkali hrůzy, iracionálna a
vulgarity (aniž bychom se na ně museli upínat).
Vzpomínám na ty roky jako na dobu obtížné existence a tvrdé disciplíny. Ocitnout se tváří v
tvář Buñuelovi, který byl sice ve své podstatě dobrák, ale nezval si nikoho z laskavosti ani
shovívavosti, totiž znamenalo přijmout svým způsobem výzvu. Člověk rozhodně musel být v
nejlepší formě a pohotovosti, jinak by si toho Buñuel za pár vteřin všiml. Je to také
vzpomínka na nesrovnatelné setkání, na španělský žulový balvan, který se přede mnou každý
den otevíral a kde jsem až do konce objevoval tisíce netušených zákoutí.
Jean-Claude Carriere
spisovatel a scénárista
Přeložila Sabina Poláková
Originál textu byl ve francouzštině publikován v roce 2000 na internetových stránkách
Célébrations nationales 2000.
Exklusivní překlad pro Nostalghia.cz připravila Sabina Poláková (Díky!)
|
