(*) Nezaměňujte prosím "iracionálno" a "imateriálno", neboť někdo může
být materialistou a přitom se plně podílet na iracionálnu, jež řídí náš život, otvírá
dveře k poezii a vede naše kroky k duševnímu osvobození.
Luis Buñuel Ado Kyrou
Francouzský filmový publicista a teoretik (ale také režisér, kameraman a scénárista)
Adou Kyrou (1923–1985) patří mezi nejznámější autory, zabývající se filmovým surrealismem,
potažmo osobností a dílem Luise Buñuela. Jeho biografie Luis Buñuel u nás vyšla v roce
1965 jako vůbec první syntetická práce zabývající se Buñuelovým dílem. Přestože od vydání
knihy, která poprvé vyšla ve Francii v roce 1962, uplynulo více než 40 let, neztratila
v mnohém na své výjimečnosti a dodnes patří k základním titulům Buñuelovské bibliografie.
ÚVOD
Man Ray právě dokončil film Tajemství zámku Dé a pozval své surrealistické
přátele na promítání do kina Uršulinek. Film Mana Raye byl úchvatný (proč není tak
známý jako Mořská hvězdice?), a proto Breton i ostatní ochotně přijali nabídku
majitele kina, aby zůstali ještě čtvrt hodiny a podívali se na film, který k večeru
přinesli dva mladí Španělé.
Surrealisté projevovali odjakživa nedůvěru k filmu (ostatně plným právem), a proto mi
připadá zvláštní, že souhlasili s návrhem majitele Uršulinek. Máme v tom spatřovat
"znamení"? Jsem ochoten tomu věřit, neboť bez Buñuela by byla zůstala surrealistická
kinematografie jen pomíjivou záležitostí.
Tehdy večer se totiž promítal první Buñuelův film Andaluský pes a spolurežisérem
nebyl nikdo jiný než Salvador Dalí.
Od onoho dne v roce 1928 se datují Dalího a Buñuelovy vztahy (značně složité) k
surrealistické skupině. Je snad zbytečné říkat, že na surrealisty silně zapůsobilo ono
improvizované představení, jež přineslo objev díla plně odpovídajícího jejich záměrům,
a že se chtěli seznámit s autory.
Buñuel byl v sále a úzkostně sledoval reakci lidí. které považoval za své staré přátele.
Buñuel a surrealismus se sešli.
Film se sešel se surrealismem.
Buñuelův svět začal přetvářet film.
Španělsko a sen, nadrealita a zázračno vstoupily do temných sálů.
Buñuel byl nezbytný v době, kdy film zabředával do ryzí abstrakce, do suché techniky,
do "hluboké" psychologie.
A dnes je ještě nezbytnější než kdykoliv jindy.
Zítra bude základem filmu obrážejícího zásadní změny, jež kosmická éra přináší do
fyzické, mravní i duchovní oblasti. Ale vraťme se k začátkům.
PREHISTORIE
Buñuelové pocházejí z Calandy v dolní Aragonii, z teruelské provincie. Luisův děd se
narodil s 19. stoletím a s ním i zemřel. Byl rolníkem a měl dva syny. Starší Joaquin se
stal lékárníkem a v roce 1908 zemřel na choleru. Druhý syn Leonardo choleru přežil a
měl sedm dětí: byli to Luis (narozený 1900), Maria (1901), Alicia (1902), Conchita (1904),
Leonardo (1907), Margarita (1912) a Alfonso (1915).
Luisův otec byl velmi zajímavá osobnost, nejstarší syn zdědil po něm neklid, inteligenci,
lásku k spravedlnosti a svobodě. Leonardo Buñuel odešel ve čtrnácti letech z otcovského
domu a vstoupil do armády. Jeho dobrodružnému duchu nanejvýš vyhovovalo, že byl poslán
na Kubu do války proti Spojeným státům. Získal tam hodnost kapitána, po prohrané válce
se usadil na Kubě a podařilo se mu tam založit malý železářský obchod. Prý mu přitom
značně pomohl jeho "vytříbený krasopis". Dva z jeho zaměstnanců, Casteleiro a Vizoso,
se později stali společníky a tato dvě jména jsou dodnes spojena s velmi bohatými firmami
Střední Ameriky.
Leonardo se vrátil v roce 1899 do Španělska. Nebyla to turistická cesta: dvaačtyřicetiletý
muž se seznámil v Calandě se sedmnáctiletou dívkou a zamiloval se do ní. Svatba se konala
bez průtahů a manželský pár odjel opět na Kubu. Buñuelové se definitivně vrátili do
Calandy až v roce 1914; koupili tam pozemky a spravovali svůj značně velký majetek.
Leonardo zemřel v roce 1923 a rodáci na něho dodnes vzpomínají jako na milého, velmi
družného člověka. Nebyl sice "intelektuál", ale měl rozsáhlé vědomosti. I když měl
pozemky, zastával dost pokrokové sociální názory a byl spřátelen se skupinou lidí, jež
založila v Zaragoze liberální noviny Heraldo de Aragon.
O matce mluví Buñuel vždy s velkou láskou. Narodila se v roce 1882, byla a dosud je
velmi krásná. Pochází z rodiny Portolesů. Tento rod se rozdělil v 18. století do dvou
větví, jedné v horní Aragonii (Huesca), druhé v dolní Aragonii. Luisova matka patří k
této druhé větvi. Má příznačné vlastnosti své rodiny: jemnost, eleganci, vybrané způsoby,
inteligenci - a Luis s oblibou říkává, že má "ducha".
Uvádím podrobnosti této prehistorie proto, že Buñuel - jako každý jiný, ať se vyjadřuje
jakýmkoliv způsobem - je podmíněn dědičnosti právě tak jako minulosti a místy, na kterých
žil. Zkoumat člověka a jeho dílo, milovat tohoto člověka i jeho dílo - to znamená i
hledat to, co předcházelo, a všechny průvodní okolnosti.
LUIS
Mnoho nejapností napsali o Buñuelovi lidé, kteří s oblibou šíří zmatek, neboť jejich
mysl je zmatená a nečistá. Sem patří například tvrzení, že se Luis při každém jídle
krmil mravenci, anebo předstírání neznalosti toho, že "sadismus" (záliba v díle božského
markýze, souhlas s revolučními názory věčného vězně) neznamená "sadismus" v tom významu,
jak tohoto slova používají romány z nádražních kiosků.
Uveďme proto věci na pravou míru. I když se to může zdát nudné:
Luis byl to nejnormálnější dítě - byl "patologicky normální", jak by řekl psychoanalytik
made in USA. Byl velice čistotný a pořádný, své věci měl vždy vzorně srovnány. Jako
dobrý a pilný žák měl nesnáze jen jednou, když v příliš živé reakci odmítl nosit klobouk
jezuitské koleje. Luis byl totiž vychován u jezuitů, což jej hluboce poznamenalo.
Luis mi vyprávěl, jak velice na něho zapůsobila metoda jezuitů na vybíjení pohlavního
pudu u chlapců; spočívala v tom, že u nich vyvolávali skutečnou, fyzickou lásku k Panně
Marii. A tak se hoši oddávali samohaně před tklivými sochami Kristovy matky a nepomýšleli
vůbec na to, aby chodili za dívkami z masa a kostí.
V každém dítěti, které vychovali kněží, něco z toho zůstane. U normálních chlapců
vyvolá náboženská výchova zdravou reakci. A Buñuel normální chlapec byl.
Později se samozřejmě vrátíme k vztahům mezi Buñuelem a náboženstvím (křesťanským i
jiným); zde se omezme na zjištění, že mladý Luis žil docela šťastně ve světě plném
rouhání, provokování a pohoršování. K nadšení svých mladších sestřiček se často odíval
do církevních rouch a sloužil mši. Dívenky obdivovaly velkého bratra podvolovaly se jeho
přáním, i když byla sebepodivnější (ale pro děti, jež dosud neztratily svou poezii, není
nic podivného). Potomstvo Buñuelů si kromě s laternou magikou hrálo nejraději na sázky.
Jednou se vsadily, kdo vypije nejvíc oslazeného octa, jindy kdo se odváži sníst nedopalky
cigaret sebrané na ulici nebo krajíc chleba s mravenci. Je však výmysl, co mnozí napsali:
že totiž pořadatel těchto obřadů pojídal mravence pravidelně. Naopak je pravda, že od
osmnácti do dvaceti let byl Luis vegetariánem, že zpíval na kostelním kůru v Calandě a
zejména, že jej od útlého dětství neodolatelně přitahovalo opačné pohlaví. Již jako dítě
bral sestrám hračky a obdarovával jimi holčičky na které chtěl zapůsobit.
Buñuel jako jinoch byl tak krásný, že profesor Calandre uveřejnil jeho fotografii jako
příklad "dokonalé busty".
Luisovo mládí bylo jako jeho filmy: ohlušující víření bubnů. Víření, v němž se spojovala
úzkost a divokost, naděje a výkřiky beznaděje. Buben, jenž hraje v Luisových filmech
tak významnou roli, byl pro něho v dětském věku tím nejvzrušivějším zážitkem. Jednou
ročně, o velikonocích, vyšli totiž v Buñuelově rodné vesnici všichni bubeníci do ulic a
bubnování po čtyři dny ustavičně doprovázelo náboženské obřady, procesí a pitky. Po
čtyři dny a tři noci to byl konec světa, anebo začátek nového světa, nového života,
jako když se v cirkusu ohlašuje velké akrobatické číslo. Bubny se přímo obracely na
Buñuela s výzvou, a on musel skočit do prázdna či tam, kde ostatní prázdno spatřovali -
a také tam skočil.
Studoval na madridské universitě a tam, v Residencia de Estudiantes, se spřátelil s
Dalim a Lorcou, poznal José Ortegu y Gasseta, Ramóna Gomeze de la Sernas, Rafaela
Albertiho. V roce 1920 zapojil do činnosti Residencie filmová představení, založil tak
první španělský kinoklub a řídil jej až do roku 1923.
PAŘÍŽ
V roce 1925 přijel Buñuel do Paříže, aby pracoval v mezinárodní kulturní organizaci
Institut International de Coopération Intelectuelle. Ve skutečnosti se však snažil
především proniknout do filmového prostředí. Víme, co následovalo.
(Od doby, kdy byli Zapomenutí promítáni na festivalu v Cannes a kdy se snobové
se špatným vkusem snaží přivlastnit si Buñuela - stejně jako to chtěli po Andaluském psu
- začaly vycházet brožury, články i knížky, jež s důkladnosti životopisu svatých
rozebírají nejmenší historické podrobnosti Buñuelova života s jeho četnými zvraty. Proto
se spokojím několika hrubými obrysy: životopisy svatých nejsou mou silnou stránkou, a
Buñuelovi je to navíc odporné. Proto vás upozorňuji: nenajdete zde pikantní podrobnosti
z "intimního života", nýbrž jen postupné hodnocení filmů, jež seřazeny za sebou nám
odhalují člověka.) Používám tedy telegrafického stylu.
- Buñuel vidí ve Vieux Colombier Langova Tři světla. Je to pro něho zjevení.
Bude filmovat.
- Čte Epsteinovy kritiky v L 'Esprit nouveau.
- Stane se devatenáctým žákem "Filmové akademie", kterou řídí Camille Bardoux, Alex
Allain a Epstein. Ostatních osmnáct žáku jsou vesměs ruští emigranti.
- Zásluhou "Filmové akademie" se stane praktikantem při natáčení Epsteinových filmu
Mauprat a Zánik domu Usherů.
- Kameraman Duverger jej má jako asistenta při filmu Siréna z obratníku, který
režirují Etiévant a Nalpas, velcí odborníci na "film d´art".
- Mezitím sleduje z povzdálí činnost André Bretona a ostatních surrealistů, jež tolik
obdivuje.
- Gomez de la Sernas mu nabídne scénář v žánru Cavalcantiho filmu Nic než hodiny.
Jde o středometrážní snímek, jenž má vylíčit vznik novin a zároveň zobrazit jejich
obsah od první až do poslední stránky (politika, zločiny, církevni zprávy, zprávy ze
společnosti atd.).
- Při návštěvě Španělska dostane od matky 135.000 franku, aby mohl vytvořit svůj film.
- Po návratu do Paříže upustí od záměru natočit film o novinách a matčiny peníze utratí
v nočních lokálech.
- Píše básně, jež by rád vydal pod souhrnným názvem Andaluský pes. (K těmto básním
patři slavná Žirafa, otištěná v Surrealismu ve službách revoluce.)
- Telegram od Dalího: "Přijeď do Cadaques". Jede tam. Oba přátelé se oddávají lenošení.
Dalí má sen o mravencích.
- Návrat do Paříže. Buñuel, jenž se mezitím smrtelně znepřátelil s Epsteinem, protože
před ním vyslovil všechny své výhrady ke Gancovi, natáčí Andaluského psa.
ANDALUSKÝ PES
První Buñuelův film nesporně znamená velmi významný mezník v dějinách kinematografie,
avšak nepřipadá mi nijak zvlášť důležitý pokud jde o Buñuela: nejen proto, že na filmu
má nesmírný a přitom pochybný podíl Dalí, ale i z toho důvodu, že později Buñuel prokázal
schopnost natáčet mnohem méně "abstraktní" filmy.
A řečeno přesněji: Andaluský pes je - bezpochyby jediný - zcela "automatický"
film. Jenomže: automatismus považuji za nutný, osvobozuje-li moje "já", ale vůbec ne
tehdy, jestliže toto "já" skrývá pod pozlátko, i když někdy oslňující. Andaluský pes
je chtěný film - na rozdíl od ostatních Buñuelových děl, z nichž neustále a nekontrolovaně
tryská "já".
Dalímu se tedy zdá o mravencích. Vypráví sen Buñuelovi a ten na oplátku vypráví, co se
zdálo jemu. Oba přátelé si řeknou: Proč nevytvořit film ze snových prvků? A za tři dny
napíšou scénář Andaluského psa. Podle jejich domnění je to sled gagů, a oni
systematicky těží z jakéhokoliv gagu, který lze - rovněž podle jejich názoru - rozumově
vyložit.
Buñuel se vrátil do Paříže a natočil film za dva týdny. Dalí dorazil do Paříže právě
včas na poslední natáčecí den.
Dnes zná tento film každý nebo téměř každý; a proto neni zapotřebí líčit jeho sekvence.
Zabývejme se spíše otázkou, zda se Buñuelovi a Dalímu podařil průzkum iracionálna, a jak
reagovalo obecenstvo na pohoršení, o které Buñuel tolik usiloval.
Jsem přesvědčen, že vcelku vzato sledoval Buñuel jiný cíl než Dalí. Prvnímu šlo o to,
postihnout onu žhnoucí oblast, kde se skutečnost a sen spojují v nádherné osvobozující
gesto; druhý chtěl "omračovat" buržoy. Mezi Buñuelem a slavným autorem zeje propast, na
jejíž jedné straně je upřímnost.
Všechno, co nám dnes připadá "laciné", povrchně surrealistické, co se podobá snové
sekvenci vytvořené Dalím o mnoho později pro ultrakomerční Hitchcockův film Spellbound,
všechno, co je pouhým symbolismem (Batcheffova rozmluva s dvojníkem, učebnice proměňující
se v revolvery atd.), všechno, co patří do Hermesových výkladních skříní, je určitě od
Dalího, který byl tehdy velmi nadaným malířem, ale již projevoval sklon k výnosné činnosti
aranžéra a psychoanalytika pro staré americké dámy.
Naproti tomu některé sekvence jsou skutečným výkřikem vzpoury, a v nich rekonstrukce
snu přesahuje funkci pouhé freudovské studie na obranu proti úzkosti. A tam zaslechneme
Buñuelův hlas. Vezměme si jediný příklad: bezmocná dvojice pozoruje z okna neštěstí, k
němuž dojde na ulici, a hned poté se oddá velmi snovým erotickým hrám. Tady již není
místo pro "krásný sen", pro estétství, pro žert - zde jde o to, postihnout latentní
život, křičet úzkost i lásku, vrhnout černý humor do tváře světa. A v těchto sekvencích,
kde se objevuje Buñuel, slaví též triumfální nástup iracionálno. (*) Avšak Buñuelovo
iracionálno, předjímající geniální sekvence Zlatého věku, oslabovala Dalího
neustálá snaha o mondenní skandál.
Od roku 1929 je Andaluský pes promítán jako klasické dílo v kinoklubech a dokonce
i v komerčních kinech. A diváci, provádějící neodbornou analýzu, jej pitvali jako by šlo
o prostou snovou sekvenci vloženou do "psychologického" filmu.
Buñuel se však pojistil: když filmově debutoval, nezamýšlel natočit přitažlivý snímek,
nýbrž vyvolat neklid. A proto film začíná nesnesitelným prologem: "Ostří břitvy vniká
do oka mladé dívky a rozřezává je." Poprvé v dějinách kinematografie se nechce režisér
zalíbit, nýbrž se očividně snaží téměř všechny diváky odehnat.
V té době chodíval Buñuel na Montparnassu do kavárny "La Coupole", kde se seznámil s
Christianem Zervosem, který jej představil Aragonovi a Manu Rayovi. Druhý z nich měl
promítat Bretonovi a ostatním surrealistům svůj film Tajemství zámku Dé a nabídl
Buñuelovi, že na tentýž večer zařadí i Andaluského psa. Buñuel souhlasil, ale
při projekci se ukryl v kinu Uršulinek za plátno a pohrával si s kamínky, jimiž si
naplnil kapsy pro případ, že by diváci reagovali "špatně".
Jenomže surrealisté poznali spřízněnou duši a Buñuel, jenž jako první ukázal Bretonovi
Dalího obrazy, patřil od té doby k jejich skupině.
Film se naneštěstí líbil i jiným lidem než surrealistům a třebaže se hloupá, nevědomá
kritika dožadovala Buñuelovy hlavy, "informované", "snobské" obecenstvo si Andaluského
psa přivlastnilo. Mluvilo se o něm v salónech a Buñuel, který prudce napadl (v
Surrealistické revoluci, č.12) "hloupý dav, jenž považoval za krásné a poetické to, co
bylo v podstatě zoufalou, vášnivou výzvou k zabíjení", pochopil, že skandál pro skandál,
laciný skandál nevyvolá u nikoho neklid.
Jeho druhý film Zlatý věk nepřipouští abstraktní výklady, měšťáci si jej nemohou
přivlastňovat. Zlatý věk je jed.
Text je převzat z publikace Ado Kyrou: Luis Buñuel, kterou v roce 1965 vydalo
nakladatelství Orbis v překladu Ljubomíra Olivy. Zde uvedený text zahrnuje úvodní
kapitoly Kyrouovy studie ze stran 11-16.
Připravil M. Henkrich a J. Jílek. Na Nostalghia.cz publikováno [13. 12. 2004]
