Mistři japonského filmu


Před dvěma týdny vydaná kniha Antonína Límana Mistři japonského filmu přibližuje několik významných děl japonské kinematografie. Netýká se jen tvorby Akiry Kurosawy, ale ten je zde zastoupen třemi z celkem třinácti do knihy vybraných filmů, a tak má recenze knihy na Kurosawových stránkách jistě své místo.

Dlouho ohlášená kniha českého japanologa Antonína Límana s názvem Mistři japonského filmu se na začátku září 2012 konečně dostala na trh. Jde o mimořádnou publikaci nejen proto, že samostatná kniha věnující se japonské kinematografii u nás nikdy nevyšla, ale i tím, že kromě exkurzů do tvorby sedmi předních japonských režisérů nabízí i obecnější vhled do japonského kulturního kontextu.

Úvodem ale nechť je jasně řečeno: nejde o žádné dějiny japonské kinematografie, ani o filmovou teorii nebo analýzu stylu. Autor se v knize ponořil do nitra "pouze" třinácti vybraných filmů, které tvoří jakýsi reprezentativní průřez japonskou kinematografií 50.–80. let (ovšem s těžištěm v 50. a 60. letech, z mladších filmů 80. let jsou zde zastoupeny jen dva) a současně zanechaly stopu i v dějinách kinematografie světové. Ve svých esejisticky komponovaných textech přibližuje nejen filmy samotné, ale i osobnosti jejich tvůrců, okolnosti vzniku a v neposlední řadě i propojení s různými aspekty japonské společnosti. Z tvorby Akiry Kurosawy se věnuje filmům SEDM SAMURAJŮ, ŽÍT a RAŠOMON, Kon Ičikawa je připomenut filmy SESTRY MAKIOKOVY a OHNĚ NA PLANINÁCH, Kendži Mizoguči snímky POVÍDKY O BLEDÉ LUNĚ PO DEŠTI a SPRÁVCE SANŠÓ, Jasudžiró Ozu PŘÍBĚHEM Z TOKIA a POZDNÍM JAREM, Hiroši Tešigahara PÍSEČNOU ŽENOU, Masahiro Šinoda dramatem SEBEVRAŽDA MILENCŮ V AMIDŽIMĚ a Šóhei Imamura BALADOU O NARAJAMĚ. To vše pak uzavírá čtrnáctá kapitola, v níž autor na příkladu několika filmů ze současnosti nastiňuje moderní trendy v japonské kinematografii.

Osobně mám pro Límanovo psaní o filmech slabost. Není totiž "nudně" filmově teoretické, ale odráží se v něm autorova velká znalost japonského prostředí, díky níž dokáže zasadit i nejmenší detaily do širších souvislostí a reálií, drtivé většině nejaponských diváků neznámých. Autor nezapomíná ani na konfrontaci s obdobně ztvárněnými tématy v západní kinematografii, což logicky nejvíce propracoval u Kurosawových filmů (RAŠOMON, SEDM SAMURAJŮ) nebo na různé způsoby jejich reflexe v Japonsku a na Západě. V případě adaptací děl japonské literatury se více věnuje i vlastní předloze a okolnostem jejího vzniku, nastiňuje souznění i odlišnosti filmových verzí, přičemž těch úspěšných je, oproti západní kinematografii, mnohem více. Důvody, proč se japonská kinematografie mimořádně doplňuje s literárními předlohami vězí ve větším důrazu na imaginaci i u psaného slova. Už vlastní literární předlohy oplývají prolínáním reality a snu a aplikací různých časových rovin a jak autor poznamenává, komunikace založená především na obrazu je japonské kultuře vlastní mnohem více než západnímu světu. (V tomto směru je excelentní ukázkou propojení psaného slova a obrazu jiná Límanova kniha - Chrám plný květů - soubor toho nejlepšího z 300 let staré tradice japonských haiku, vydaná v roce 2011. O knize jsem psal ZDE.)

Autor nenechává stranou ani osobnosti tvůrců, u nichž si alespoň stručnou zkratkou všímá buď rodinného zázemí, které formovalo jejich vnímání světa nebo osobnostních rysů, ovlivňujících samotné dílo.

Límanovy cesty do nitra třinácti vybraných filmů tak podle mne odhalují čtenáři mnohem více, než by mu dala sebelepší strukturální analýza. Ukotvuje filmy do pestrého a někdy i poměrně složitého přediva vztahů mezi literaturou, divadlem, japonskými tradicemi, zvyky, životním stylem či osobností samotného tvůrce a v jeho záběrově širokém pohledu filmy žijí jakoby vlastním intimním životem, do něhož je nám dáno nahlédnout "optikou kulturní tradice, která je zrodila". Namísto filmovědných analýz, zkoumání dramaturgického vývoje nebo charakteristiky postav líčí ve svých popisech skutečné životné hrdiny prožívající skutečná lidská dramata, která i přes literární a scenáristický původ nemají daleko k realistickým životním osudům, o nichž jen číst stačí k tomu, aby vyvolaly dojetí. Vedle všech výše uvedených úhlů pohledu tak autor ve svých textech vždy akcentuje i to, z čeho pramení étos jejich vzniku - hluboký a upřímný humanismus, který ovlivňoval většinu tvorby do knihy zařazených tvůrců.

Poslední kapitola s názvem Nedávné trendy v japonském filmu je jakýmsi "epitafem" klasické japonské kinematografie, v přeneseném významu možná i tradičního Japonska. Na několika vybraných snímcích z 80.–90. let 20. století, případně z prvního desetiletí 21. století, Líman přibližuje některé moderní trendy v japonském filmu, reagující na rozpad tradičních společenských struktur (především rodina), případně na proměnu hodnot a estetiky, zejména u mladé generace.

Texty jsou doplněny několika ilustračními fotografiemi a opatřeny odkazy na citovanou, především zahraniční literaturu. Nostalghia.cz si pokládá za čest, že některé z Límanových analýz vyšly před lety ve své prvotní podobě právě na těchto stránkách. Jejich vydávaná knižní podoba je ale konečně tím správným místem, kde by měly podobně zajímavé a ve značné míře i nadčasové texty zakotvit.



Antonín Líman
Mistři japonského filmu
Paseka
Praha – Litomyšl 2012
236 stran
ISBN 978-80-7432-198-6

[ Na Nostalghia.cz publikováno 13. září 2012]

TOPlist

Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016