Babí léto
(6. původní reportáž z Yasujiro Ozu: A Centennial Celebration)
Český japanolog Antonín V. Líman, působící v Torontu a Tokiu, komentuje pro Nostalghia.cz
program právě probíhající Ozuovy retrospektivy v několika centrech Kanady a USA
(Toronto, New York, Vancouver). V Torontské
Cinematheque Ontario
odstartovala přehlídka 16. ledna 2004, ve Vancouveru bylo první představení uvedeno v
Pacific Cinematheque
23. ledna 2004. Celá velkorysá retrospektiva je rozplánovaná až do března 2004. Ačkoliv
je tato akce naprosté většině českých filmových fanoušků doslova astronomicky vzdálená,
budou mít možnost být alespoň vzdáleně "při tom". V šestém příspěvku se autor věnuje
jednomu z nejslavnějších Ozuových filmů, Babímu létu (1960).
Tento snímek natočil Ozu dva roky před smrtí a byl to poslední ze šesti filmů, v nichž
vystupuje legenda japonského filmu, Hara Secuko. V Babím létu se ocitáme ve
zcela jiném prostředí než v ranných filmech: místo pusté periférie a lidí, kteří živoří
na pokraji hladu, jsme v prosperujícím Japonsku prvních let hospodářského zázraku a
sledujeme život střední a vyšší buržoazie, specielně vysoce postavených zaměstnanců
úspěšných korporací.
Mnozí levicově orientovaní kritici vytýkali Ozuovi tuto "zradu" jeho dřívějších sociálních
sympatií, ale jak správně podotýká Donald Richie, buržousti jsou také lidé a jejich
život se ve svých základních citových dimenzích tolik neliší od života chudých. Jako
větší metafora představuje posun Ozuova zájmu zásadní změnu historické situace Japonska,
kde vlastní i bývalý proletariát začíná aspirovat na středostavovské hodnoty.
Ozu se léta bránil barevnému materiálu, ale když se rozhodl opustit svůj oblíbený
černobílý film, pokusil se přizpůsobit nové médium své estetice a vytěžit z něj
maximální účinek. Povrch tohoto filmu je formálně dokonalý a líbivý, krásné ženy jsou
oblečeny v elegantních kimonech nebo slušivých evropských kostýmcích, muži v tmavých
oblecích, které Japonci nosí do práce. Interiéry se střídají s téměř rituální pravidelností:
domov v japonském stylu s rohožemi tatami a nízkými stolky, úřad s uniformním, leč
vkusným a funkčním evropským nábytkem, a intimní prostředí oblíbeného baru či restaurace
suši. Exteriéry jsou většinou snímány v tokijských ulicích před budovou, kde
protagonisté pracují, či na její střeše, kam si zaměstnanci chodí trochu odpočinout.
Jedinou výjimku tvoří záběry z buddhistického chrámu, kterými film začíná, a dva výlety:
jeden do hor, druhý do horkých lázní (onsenu) na venkově.
Ozu a jeho spolupracovník Noda Kógo napsali scénář podle známého románu populárního
spisovatele Satomi Tona, a protože se snažili vtěsnat jeho děj do filmu, je zápletka a
její řešení trochu složitější než obvykle, takže film vyšel na 128 minut. Příběh začíná
buddhistickou zádušní mší za pana Miwu, který před sedmi lety zemřel a zanechal po sobě
vdovu Akiko a dcerku Aju. Na mši přijdou rovněž přátelé zesnulého, pánové Mamija,
Taguči a Hirajama, kteří krásnou vdovu všichni obdivují. Abychom ocenili dokonalost
Ozuova scénáře, musíme si z něj ocitovat delší pasáž. Tři přátelé se sejdou v baru po
skončení zádušní mše:
Taguči: "Ta byla krásná, co."
Hirajama: "Jo, já strašně rád mluvím s děvčaty jejího věku."
Taguči: "Holka je hezká, což o to..."
Mamija: "Ty myslíš spíš na maminku, co?"
Taguči: "Tak, vůbec se nezměnila."
Mamija: "Je krásná, máš pravdu."
Hirajama: "Myslíte? Ale Aja je taky dobré děvče, ne?"
Mamija: "Dobré nedobré, paní Akiko už je přes čtyřicet..."
Taguči: "Kdybych si já měl vybrat, tak beru matku, ta je ještě lepší."
Mamija: "To máš pravdu, je lepší."
Hirajama: "Tak dobrá? Opravdu?"
Taguči: "Jo, tak dobrá. Jenže když má chlap takhle krásnou ženu, tak ho to přivede brzo
do hrobu."
Mamija: "Starý Miwa si toho dobrého nabral nějak moc. Na stará kolena se v něm probudila
mladistvá míza."
Taguči: "Přesně tak. Tak ty sis to taky myslel."
Mamija: "Samozřejmě, kdoví kde se to v něm vzalo."
Taguči (k Hirajamovi): "Jestlis to necítil, tak jsi hodně pomalý."
Hirajama: "To víte že cítil, ale ne tak silně jako vy dva."
Všichni tři se vesele zasmějí. V té chvíli vejde padesátiletá servírka Tojo s podnosem
a ptá se:
Tojo: "Čemu se pánové tak smějete?"
Pak nalévá hostům saké.
Taguči: "Váš muž je asi zdravý jak řípa, co?"
Tojo: "Děkuji za optání, jde to."
Mamija: "To jsem si mohl myslet."
Taguči: "Samozřejmě, ten se dožije vysokého věku."
Hirajama: "Nikdo neví, co je v životě největší štěstí, viďte, paní Tojo?"
Všichni tři se opět vesele rozesmějí.
Tojo: "Co tím myslíte?"
Mamija: "No, když jsme byli mladí a chodili jsme na universitu, byla ve čtvrti Hongó
lékárna Aokija, teď je tam obchod s ovocem, a v té lékárně měli krásnou dceru. Tady
Taguči ji tak zbožňoval, že pořád chodil pro léky, které vůbec nepotřeboval."
Taguči: "Nedělej si legraci. Tys taky pořád chodil pro Antipyrin a jiné lektvary, i
když jsi neměl ani rýmu."
Toto lehké dobrosrdečné škádlení je pro Ozuův dialog typické. Kdo nezná Japonce v
soukromí, může si myslet, že jsou to upjatí a příliš formální lidé, ale málokdo si
dovede představit míru důvěry a uvolněnosti, se kterou se baví japonští přátelé, když
jsou mezi sebou. Je to jemný a vtipný dialog, a některé z jeho fines zůstanou v zajetí
původních kulturních významů - například záměrný kontrast typických japonských lidových
jídel jako mladé výhonky kapradí (warabi) a bifteků s kotletami nevyzní v překladu
zdaleka tak dramaticky jako v originále. Japonština není jazyk polopatistický a část
významu musíme vždycky hledat mezi řádky, obzvláště když se mluvčí znají tak dlouho a
tak dobře jako naši tři přátelé.
Situace se vyvine stejně jako v Pozdním jaru - vdova za přispění přátel
předstírá, že se znovu provdá, takže dcera přestane mít výhrady a film končí její
svatbou. Zakončení, kdy si matka Akiko rozkládá lůžko v osamělém bytě, není tak
bezútěšné jako v Pozdním jaru, snad proto, že matky zůstanou s vdanými dcerami v
těsnějším spojení, starají se o vnoučata a nejsou tak osamělé jako staří mužové.
Říká se, že v tomto filmu Ozu vylíčil rostoucí propast mezi starší generací a jejich
dětmi. Je pravda, že děti jsou jiné, jak už to v životě bývá, ale s odstupem času je
zřejmé, že přes svou nezávislost a tvrdohlavost sdílejí se svými rodiči větší část
kulturní identity, a v podstatě komunikují ve stejném kódu. Ozuův závěr tedy není nutně
pesimistický - Aja a její přítelkyně Juriko jsou svobodnější než jejich matky, budou
méně podřízené svým manželům a vyjadřují své city s brutální otevřeností tam, kde by
starší generace buď nemluvila vůbec, nebo jen opatrnou oklikou. Mluví se o ztrátě
identity, o vykořenění, vlivu konzumní kultury a globalizace. Tato pozvolná eroze starších
hodnot je nepopiratelná, stejně jako negativní vliv konzumní kultury a globalizace.
Japonci, kteří měli v Ósace první obchodní domy na světě, jsou ovšem vůči zhoubným vlivům
materiální kultury dost odolní, protože nikdy nežili v zajetí západního dualizmu "duše"
a "věci". Že starý animismus není docela mrtev, o tom svědčí nesmírně vysoká estetická
kvalita japonských výrobků.
Babí léto (Akibijori), 1960, barevný film
Scénář: Kógo Noda a Ozu Jasudžiró podle románu Satomi Tona
Kamera: Acuta Juharu
Hlavní role: Hara Secuko, Cukasa Jóko, Rjú Čišú, Okada Mariko, Sada Keidži, Saburi Šin, Kuwano Mijako, Nakamura Nobuo, Mijake Kuniko, Iwašita Šima a jiní.