TOPlist
Jediný syn
(1. původní reportáž z Yasujiro Ozu: A Centennial Celebration)

Český japanolog Antonín V. Líman působící v Torontu a Tokiu zaslal Nostalghia.cz text, který vznikl jako osobní dojem z právě probíhající Ozuovy retrospektivy v několika centrech Kanady a USA (Toronto, New York, Vancouver). V Torontské "Cinematheque Ontario" odstartovala přehlídka 16. ledna 2004, ve Vancouveru bylo první představení uvedeno v Vancouver, "Pacific Cinematheque" 23. ledna 2004. Celá velkorysá retrospektiva je rozplánovaná až do března 2004. Ačkoliv je tato akce naprosté většině českých filmových fanoušků doslova astronomicky vzdálená, budou mít možnost být alespoň vzdáleně "při tom". První ze slíbeného cyklu reportáží přináší podrobnější zamyšlení nad Ozuovým prvním zvukovým snímkem Jediný syn (1936). Nostalghia.cz bude i v následujících dnech zprostředkovávat dojmy z Ozuovy přehlídky, která je zcela jistě z těch nejkompletnějších, které k loňskému 100. výročí proběhly. Pravidelní čtenáři se tedy mají na co těšit!

[Jediný syn] [Dáma a plnovous] [Na co dáma zapomněla?]
[Zápisky pána ze svobodárny] [Slípka ve vichřici] [Babí léto]
26. ledna 2004

Včera jsem shlédl Ozuův první zvukový film z třicátých let, který se výstižně jmenuje Jediný syn (Hitori musuko). Řekl bych, že je to jeden z jeho nejkrásnějších snímků, přesto že 35mm kopie je místy velice špatná. Film vlastně předjímá mnoho motivů pozdějšího veledíla Tokijský příběh: chudá vdova v horské oblasti Šinšu pošle jediného syna na studie, aby se z něj stal někdo v Tokiu. Protože pracuje jako obyčejná přadlena v továrně na hedvábí, musí léta strádat, aby chlapce mohla podporovat. Když se po letech konečně za synem dostane, zjistí, podobně jako rodiče v Tokijském příběhu, že je z něj chudý pomocný učitel a bydlí v dělnické kolonii na samém okraji Tokia. Přímo za domem dýmají čtyři komíny spalovny, obraz, který se stane Ozuovým symbolem tokijské metropole. Celý děj filmu je jako obvykle prostinký: syn i snacha (kterou matka vidí poprvé v životě) dělají co mohou, aby maminku pohostili, ale ke konci tří či čtyřdenní návštěvy si syn postěžuje, že je se svým životem nespokojen, a že v Tokiu nikdy nevynikne.
- Ale i tady jsou přece úspěšní lidé, namítá zklamaná matka, ale syn opáčí - možná, ale já k nim nikdy patřit nebudu. Takové je Tokio. Tu noc stará paní nemůže spát, a nakonec synovi vyklopí, že už nemá dům, nemá pole, protože všechno prodala, aby ho mohla vydržovat na studiu.
- Bydlím teď v noclehárně ve fabrice, a to jediné, co mi na světě zbylo, jsi ty! Další den, právě když celá rodina odchází na výlet, kopne sousedčina chlapce kůň, on musí do nemocnice, kde mladý učitel dá všechny peníze, co si našetřil na výlet, matce zraněného dítěte, která je také vdova. Jeho maminka pak odjíždí na venkov se slovy:
- To nevadí, že jsi chudý, já jsem taky byla celý život chudá, ale jsem na tebe pyšná, protože máš srdce!

Ozuovo věčné téma, lidské srdce proti všem umělým konstrukcím, co jich člověk vytvořil, je už v tomto ranném filmu podáno mistrovským, citově strhujícím způsobem. Bez jediného slůvka ideologie dokáže režisér odsoudit překotnou modernizaci Japonska a dravost předválečného kapitalismu: tak hned vstupní záběr filmu ukazuje horskou vesničku s prašnou cestou, po které kráčejí ženy v malebných lidových krojích s krosnami na zádech. Střih a jsme v tovární hale, kde se točí dlouhá řada velkých kol a koleček a pod nimi sedí přadleny v jednoduché bílé uniformě. Byl jsem nesmírně udiven, jak úsporně a přesvědčivě už Ozu v tomto předválečném filmu zvládl svou techniku vizuální zkratky - v celém filmu není jediný zbytečný záběr, všechno je na místě, všechno promlouvá. Už tady najdeme typické odmlky, ty funkční vizuální pauzy, kde kamera po dlouhé vteřiny snímá zdánlivě mimodramatické pozadí, ale kdy se nám dostává času, abychom vstřebali to, co jsme viděli, a abychom o tom hluboce přemýšleli. Kdosi to nazval Ozuovy kontemplativní momenty, a jsou to právě tyto pasáže, které vedle neuvěřitelné citové hloubky dávají Ozuovu filmu hloubku myšlenkovou.

V tomto filmu jsem také poprvé viděl herečku starší předválečné generace, Iida Čóko, a musím se přiznat, že mě fascinovala. Když jsem se na její výraznou, milou tvář díval, ocitl jsem se zpátky v dětství a vybavila se mi milost Nataši Gollové (například ve filmu Hotel Modrá hvězda). Nezlobte se na mně, ale tu zvláštní měkkou hřejivost ženské tváře už dnešní herečky, a to specielně hollywoodské herečky, nemají, jsou tvrdší v životě i na plátně a ač se snaží jak se snaží, tohle už nedokážou. Znalci Ozuových filmů se v Jediném synovi setkají také s mladičkým Čišú Rjúem (otec v Tokijském příběhu, Pozdním jaru atd.), který už v tomto filmu podává úctyhodný výkon a zůstal Ozuovi věrný až do konce mistrova života.

Antonín Líman

[Na Nostalghia.cz publikováno 31. 1. 2004]

top



© 2002-2022 Nostalghia.cz
© 2002-2022 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]