TOPlist
Slípka ve vichřici
(5. původní reportáž z Yasujiro Ozu: A Centennial Celebration)

Český japanolog Antonín V. Líman, působící v Torontu a Tokiu, komentuje pro Nostalghia.cz program právě probíhající Ozuovy retrospektivy v několika centrech Kanady a USA (Toronto, New York, Vancouver). V Torontské Cinematheque Ontario odstartovala přehlídka 16. ledna 2004, ve Vancouveru bylo první představení uvedeno v Pacific Cinematheque 23. ledna 2004. Celá velkorysá retrospektiva je rozplánovaná až do března 2004. Ačkoliv je tato akce naprosté většině českých filmových fanoušků doslova astronomicky vzdálená, budou mít možnost být alespoň vzdáleně "při tom". Pátý příspěvek přibližuje film Slípka ve vichřici (1948).

[Jediný syn] [Dáma a plnovous] [Na co dáma zapomněla?]
[Zápisky pána ze svobodárny] [Slípka ve vichřici] [Babí léto]
Ozu natáčí své velké podobenství o trpkosti porážky a osudu poválečného Japonska rok před jedním ze svých nejdokonalejších filmů, Pozdním jarem. Začíná se zde prosazovat důsledná vize krásy, která je nadřazena otrockému realismu, kvůli níž si však režisér musel vytrpět přísné odsudky některých kritiků: jakto, že v poválečném nevěstinci je na postelích prostřeno sněhobílé prádlo, jak je možné, že když hrdinka spadne se schodů v japonském domečku, který je plný lidí a kde je všechno slyšet, neseběhne se víc zvědavců? Ze současného hlediska se mi tyto námitky zdají hnidopišské a nepodstatné, protože čas pracuje pro Ozua. Dnes nás na filmu oslní spíš prozření podstaty tehdejšího dění, než naturalistické zobrazení jeho povrchu, a zpodobení lidských vlastností, které špínu a kal této hrozné doby přesahují a tak k nám dodnes bezprostředně promlouvají.

Ozu se sám nechal těmito odmítavými posudky poněkud ovlivnit a později napsal: "Každý má své neúspěchy. Jsou neúspěchy různého druhu, a některé z nich mám rád. Ale tenhle film patří k mým špatným neúspěchům." Řekl bych, že Slípce ve vichřici sice ještě chybí pár stupínků k absolutní dokonalosti Pozdního jara a Tokijského příběhu, ale s odstupem pětapadesáti let se mi film jeví jako rozhodný úspěch a zařadil bych jej mezi deset Ozuových nejlepších snímků.

I tento film se odehrává na podobné periferii jako Zápisky pána ze svobodárny, až na to, že jeho vyprahlá pláň je poseta troskami průmyslových zařízení, kusy neladně rozhozeného rezavého plechu, které vypadají jako vybuchlé bomby a nad tím vším stojí obrovské kesóny, jeden zřejmě plný, z druhého zbývá jen kostra. Pod nimi jsou roztroušeny ubohé domečky, sem tam vlaje sušící se ručník nebo kimono. První záběr filmu nás uvádí do této devastované krajiny, kde v pravém rohu vidíme dvě postavy žen v lidových krojích, které někam kráčejí. V dalším záběru přichází do dvoupatrového domku policista a vyptává se na nájemnici jménem Amamija Tokiko, která žije nahoře se svým synem. Její manžel se dosud nevrátil z války, ona už prodala všechna kimona a živí se jak může. Její situaci vystihuje domácí slovy: "Taihen, ano hito mo…"(I na ni je toho moc…). Když Tokiko prodá poslední kimono, říká jí známá: "Jsou přece snadnější cesty, jak si přivydělat trochu peněz..." Myslí tím příležitostnou návštěvu v nedalekém nevěstinci, ale mladá žena to rozhořčeně odmítne.

Pak se sejde s přítelkyní, která točí na prstě vysokým japonským vyznamenáním a říká: "To by byla pěkná brož, co? Myslíš, že by to někdo koupil?" Krátce nato onemocní Tokičin syn akutním zánětem tlustého střeva, musí na kliniku a ona nemá čím zaplatit. Tentokrát se po těžkém duševním boji odhodlá zajít do nevěstince a peníze na doktora si vydělat. Znectěná válečná medaile za statečnost a prostituce mladé matky - dva klíčové symboly dějinné situace poraženého a poníženého Japonska.

Krátce nato se vrací ze zajetí manžel, demobilizovaný voják a Tokiko, která neumí lhát, se mu přizná. Manžel se snaží porozumět, ale protože si nedovede zkušenost své ženy představit, trápí se a nemůže se s tím vyrovnat. Zajde dokonce do nevěstince, kde si na oko objedná dívku, ale když se s ní sejde, je mu jí líto. Dá jí tedy nějaké peníze a poprosí blízkého přítele, aby ji zaměstnal. Přítel mu říká: "Téhle dívce jsi odpustil, a vlastní ženě odpustit neumíš?" "To ne, já už jsem jí odpustil, ale nemůžu se s tím citově vyrovnat."

Ke konci filmu se manželé pohádají, on do ní strčí a ona spadne s příkrých schodů v jakémsi symbolickém trestu, který prolomí stavidla mužova citu a manželé se konečně smíří. Závěrečná scéna, kdy Tokiko spíná ruce za manželovými zády jakoby k modlitbě, je téměř nesnesitelně sentimentální, ale je to právě ten nefalšovaný, vášnivý cit, který mám v japonských filmech tak rád. Záběr, kdy křehká žena, kterou hraje jedna z největších japonských hereček, Tanaka Kinujo, padá s příkrého schodiště, je nejnásilnější scénou z celé Ozuovy tvorby a je pozoruhodné, že jí předcházel nevinný pád plechovky od limonády, která manželovi vyklouzla z ruky, když se vrátil domů. Tyto nenápadné "předzvěstné" záběry dávají celému Ozuovu filmu silný pocit napětí. Smysl některých z těchto záběrů se vyjeví až na konci filmu, například poslední záběr je stejný jako úvodní, až na to, že teď kráčejí v pravém rohu plána dvě postavy ve stejném kroji, ale s bambusovými širáky, které obvykle nosí mnichové poutníci. V té chvíli nám dojde Ozuův jemný záměr - první scéna navodila otázku: "Existuje mezi těmito nestvůrnými kesóny ještě 'Japonsko'?" Buddhističtí mniši jsou vždycky asociováni se soucitem s bližními a s prozřením, a tak poslední záběr na tuto otázku odpovídá: "Ano, dokud existuje lidský soucit, a dokud jsou lidé schopni se ze svého utrpení poučit, pak Japonsko trvá."

Dalším pozoruhodným rysem filmu je, že Ozuova nenásilná technika výmluvné konfrontace "pozadí" a lidského příběhu, která je charakteristická pro jeho pozdní tvorbu, už je v tomto filmu vypracována s velkou dokonalostí. Po každé citově vypjaté scéně mezi lidmi následuje střih na nestvůrné kesóny, jakoby lidský cit narážel a tříštil se o tyto němé monumenty moderní doby. Pustá průmyslová scenérie hraje ve filmu i roli zvukovou - ve chvílích, kdy hrdinka musí udělat nějaké osudové rozhodnutí, ozve se odněkud ze sousedství dusot bucharu, který připomíná tlukot lidského srdce. V jedné chvíli vlaje z ocelové konstrukce potrhaná stuha, a nás napadá: odkud se tady vzala, přivál ji snad vítr? Není to však realistický motiv, ale dokonalá metafora znásilnění japonského prostoru - podobnou stuhou ohraničují šintoističtí kněží posvátný prostor, a rozvázaný či roztržený pás obi znamená násilný vpád do ženina soukromí. Tak jako se musela prostituovat v zájmu přežití svého dítěte hrdinka filmu, tak se v zájmu svých dětí prostituuje celá poražená "Země bohů", Japonsko.

Bohumil Hrabal s oblibou říkával "Byl jsem zasažen" nějakým textem, filmem či obrazem, a já myslím, že je to nejpřesnější vyjádření pocitu, který ve vás Ozuův film zanechá. Člověk je jeho čistým a nefalšovaným citem zasažen do takové hloubky, že v něm dojem z filmu doznívá po mnoho dní, a něco s ním zůstane navždy.

Slípka ve vichřici (Kaze no naka no mendori), 1948
Scénář: Saitó Rjosuke a Ozu Jasudžiró
Kamera: Acuta Juharu
Hlavní role: Tanaka Kinujo, Sano Šádži, Rjú Čišú, Murata Čieko, Tóno Eidžiró

Antonín Líman

[Na Nostalghia.cz publikováno 5. 3. 2004]

top


Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016