Zápisky pána ze svobodárny
(4. původní reportáž z Yasujiro Ozu: A Centennial Celebration)
Český japanolog Antonín V. Líman, působící v Torontu a Tokiu, komentuje pro Nostalghia.cz
program právě probíhající Ozuovy retrospektivy v několika centrech Kanady a USA
(Toronto, New York, Vancouver). V Torontské
Cinematheque Ontario
odstartovala přehlídka 16. ledna 2004, ve Vancouveru bylo první představení uvedeno v
Pacific Cinematheque
23. ledna 2004. Celá velkorysá retrospektiva je rozplánovaná až do března 2004. Ačkoliv
je tato akce naprosté většině českých filmových fanoušků doslova astronomicky vzdálená,
budou mít možnost být alespoň vzdáleně "při tom". Čtvrtý příspěvek přibližuje
film Zápisky pána ze svobodárny (1947).
Tento film bývá považován za projev Ozuových sociálních sympatií, ale je to především
přesvědčivý portrét hladových let, která následovala po prohrané válce v Tichomoří.
Navštívil jsem kdysi s jedním sociologem z levicové university Hósei chudinskou čtvrť
Sanja v Tokiu, kde mi pan profesor chtěl předvést hrůzy japonského kapitalismu. Jenže
já byl překvapen poměrnou čistotou a úpravností prosté ubytovny, kde na chodbě stála
ikebana z polních květů v láhvi od piva. Tehdy mi došla nesmyslnost tvrzení, že
křesťanské západní kultury jsou jaksi zgruntu demokratičtější než "feudální tradice"
japonská, kde se vyvinula přísnější vertikální hierarchie. Jistě, vertikální společenská
hierachie tu po staletí existovala, ale je třeba si uvědomit základní demokratičnost
japonské estetické a filosofické tradice: strohý minimalismus tradiční kultury odmítá
zlato i pozlátko, křiklavé barvy, příliš okázalé květy či stavby. Slavná vila Kacura v
Kjótu je v podstatě nesmírně skromné stavení, nejelegantnější čajový pavilon je
prostinký jako chaloupka strýčka Toma. Jedním s nejkrásnějších hrnčířských stylů je tzv.
bizenská keramika, známá svými hrubými čajovými šálky a miskami nahnědlé, zemité barvy.
Pěkný čajový hrníček si mohl dovolit každý, stejně jako štětec a kus papíru, nebo
nádobku, do které naaranžoval jediný polní květ. Dobré haiku dokáže složit také každý a
i tato vytříbená poetická forma je přístupná obyčejným lidem.
Téměř třistaletá tokugawská éra, kdy rozkvétal feudalismus, je rovněž obdobím rozkvětu
lidové tvořivosti a upevňování povědomí o základní etiketě lidského soužití. A o to v
tomto filmu jde. Je situován do Ozuovy typické "moderní krajiny": dýmající tovární
komíny, pustá pláň kdesi na tokijské periferii, kde poletují papíry a bují plevel.
Japonsko je devastované válkou, obyvatelstvo na pokraji hladomoru, a přece si jejich
život ve svobodárně zachoval určitou základní důstojnost. První scéna filmu nás uvádí
do prosté japonské místnosti, kde u nízkého stolku sedí muž a pobrukuje si sentimentální
baladu o zamlženém měsíci. Pak se vrací domů jeho spolubydlící, bývalý majitel
"peep-show" a astrolog, který v nedalekém Čigasaki našel opuštěného chlapečka a přivedl
ho domů. Interiéry už jsou snímány Ozuovou nízko umístěnou kamerou, takže ani dítě není
nahlíženo "shora" a má na plátně svou důstojnost.
Oba muži nevědí, co s chlapcem dělat, a tak ho svěří vdově Otane, která bydlí v sousedním
bytě. Ta nejdřív tvrdí, že nemá děti ráda a když se jí chlapeček v noci počůrá do postele,
pokusí se ho odvézt do Čigasaki a tam ho opustit. Dítě se jí ale drží jako klíště, vrátí
se s ní domů a ona si na něj za pár dní zvykne. Scény s pročůraným futonem, který se
další den znovu suší na klepadle a chlapeček ho ovívá vějířem z palmového listu, bývají
označovány za Ozuův oblíbený "záchodový humor" (bathroom humour), což je ovšem velice
necitlivá projekce puritánských předsudků do kulturního kontextu, kam prostě nepatří.
Japonský film i literatura se vyznačují nekomplikovaným a snášenlivým postojem k lidské
tělesnosti, která není ani v nejmenším tabuizována. To není žádná Ozuova úchylná záliba,
je to prostě přijetí lidského života tak jak je.
Když později mluví Otane s elegantní majitelkou nevěstince, kroutí zády a říká: "Asi
jsem od kluka chytila blechy..." Chlapeček se u ní zabydluje, a ona si začne zvykat na
myšlenku, že ho přijme za svého syna. Jdou spolu do zologické zahrady, nechají se
vyfotografovat u profesionáního fotografa, ale na konci filmu ovšem přijde pravý otec a
chlapce si s díky odvede. K Otane se přijdou podívat oba sousedé, ona jim vypráví o
shledání otce se synem a pak se srdcervoucně rozpláče. Oba muži si myslí, že oplakává
ztracené dítě, ale Otane jim vysvětlí, že pláče, protože ji dojímá něco, co se už ze
světa ztrácí, soucit s druhými lidmi, vztah rodičů a dětí, prostě lidské srdce. Ví, že
už je moc stará na to, aby měla vlastní děcko, ale astrolog jí poradí, ať si zajde k
soše Takamori Saigóa, kde je spousta opuštěných dětí.
A tímto záběrem film končí - z vysokého podstavce shlíží podsaditá postava citlivého
bouřliváka Saigóa, který byl známý svým velkým srdcem, pod ním pobíhá houf dětí. Není
vyloučeno, že mnohé z opuštěných sirotků, kterých byly v poválečném Japonsku tisíce,
někdo adoptoval právě po shlédnutí Ozuova filmu.
Zápisky pána ze svobodárny (Nagaja šinši roku), 1947
Scénář: Ikeda Tadao a Ozu Jasudžiró
Kamera: Acuta Juharu
Hlavní role: Iida Čóko, Rjú Čišú, Sakamoto Takeši, Kawamura Reikiči, Aoki Tomihiro