© Photo by M. Vardanov of Parajanov: The Last Spring
TOPlist
Stíny zapomenutých předků (DVD)
Tini zabutich predkiv / Těni zabytych predkov
(Les chevaux de feu)
Rusko 1964, 92 min.
DVD - Region 0
Films Sans Frontiéres 2006
PAL, čb/bar, 1.33:1, ukrajinsky DD 2.0 (mono), francouzské a anglické titulky
Textové bonusy: biografie S. Paradžanova, o vzniku filmu, ukázky ze zahraničních kritik a recenzí

V roce 1964 si na Ukrajině připomínali 100 let od narození Mychajla Kocjubynského (1864-1913), nejvýznamnějšího autora moderní ukrajinské literatury. Právě toto výročí stálo na počátku záměru natočit filmovou adaptaci některého jeho literárního díla. Pro práci na takovém filmu byl vybrán Sergej Paradžanov, tehdy ještě vcelku málo známý režisér, který měl na svém kontě jen několik dnes téměř bezvýznamných snímků, z nichž některé lze dokonce označit za velmi poplatné době a režimu. I to bylo jistě důvodem, proč byly pro tento film vyčleněny štědré finanční prostředky a dostalo se mu oficiálního úředního "posvěcení". Svou adaptací slavné novely Stíny zapomenutých předků (poprvé vyšla v roce 1912, u nás v letech 1926, 1954 a 1988) se ale Paradžanov vydal na úplně jinou linii své tvorby. Je to pro něj dílo přelomové, protože počínaje Stíny zapomenutých předků se v jeho následujících filmech vždy objevovalo totéž - zájem o specifickou kulturu různých etnik, o jejich legendy, slavnou minulost, umělecké řemeslo, lidovou slovesnost. Až teprve ve Stínech zapomenutých předků se zrodil Paradžanov jako světově významný tvůrce. Byl to pro něj i přelom osobní, který se pokusil také zachytit v dlouhém textu nazvaném Zpověď. O Kocjubynského novele se zde zmiňuje těmito slovy:
"Sotva jsem se začetl do novely Kocjubynského, okamžitě se mi zachtělo z ní udělat film. Zamiloval jsem se do tohoto krystalicky čistého cítění krásy, harmonie a nekonečna. Pocit hranice, kde se příroda proměňuje v umění a umění v přírodu."
Paradžanova okouzloval svět Huculů, zakarpatských horalů, kteří "vnímají svůj svět s dětskou svěžestí jako jediný skutečně existující. A sami jsou jací jsou - jediní skutečně existující ve svém svérázném světě. Všechno, co vytvořili, bylo inspirováno přírodou a okamžitě se stává přírodou. Jejich dřevěné kostely, sroubené ze smereky (horské borovice), nelze oddělit od architektury lesů a hor, hlasy jejich trembit zrodila ozvěna, poněkud neobvyklá na poloninách." Jejich kraj na pomezí jihozápadní Ukrajiny a severního Rumunska už trošku znal, když se o něm krátce zmínil ve svém dokumentu o lidovém umění Zlaté ruce (1957). Kocjubynského novela se mu ale stala odrazovým můstkem k mnohem rozmáchlejšímu projektu. Nešlo už jen o adaptaci novely slavného spisovatele, popisující dávnou nevraživost dvou rodů - Huteňuků a Palijčuků, do níž vstoupí láska Ivana a Maričky, díky okolnostem nutně zapovězená a tragická. Šlo o zachycení skutečného života se všemi tajemstvími lidské existence. Film se tím stal vším možným, jen ne oficiální oslavou kulatého výročí narození spisovatele. Je to dílo uhrančivé krásy, arcidílo světové kinematografie, úžasný ponor do světa obyvatel Karpat, do jejich duchovní kultury v níž se mísí zvláštním způsobem křesťanské prvky s uctíváním přírodních sil. Sám Paradžanov k tomu ve své Zpovědi poznamenává:
"Časně z rána jsem dřív než obvykle vyšel z chalupy, namířil si to ke strži... V ledovém Čeremoši stáli po prsa ve vodě on a ona. Starší manželé. Stáli proti sobě nehybně, s pokrytými hlavami, a drsnými tmavými dlaněmi si umývali svá nepřirozeně bílá těla... Svět se mi na okamžik zjevil ve své pravěké odvaze a nahosti."
Scénář vznikal ve fragmentální podobě, vedle Paradžanova na něm hodně spolupracoval i kameraman Jurij Iljenko. Přesto samotné natáčení bylo spíše improvizací a výsledek se dotvořil až ve střižně. Na scénáři se konzultačně podílel i ukrajinský básník Ivan Fedorovyč Drač, představitel nejmladší ukrajinské básnické generace, který zrovna v roce realizace Stínů dokončil moskevská studia scenáristiky a začal pracovat v kyjevských studiích O. P. Dovženka. Tematicky by se Stíny zapomenutých předků daly označit jako balada o lásce a smrti, přesněji o síle lásky, jež vítězí nad veškerým lidským konáním. Balada o věčném tématu, věčném příběhu, zpracovaná formou, která bere dech. I když má film epizodickou strukturu (každá kapitola také nese vlastní název), líčení děje je víceméně kontinuální. Historie lásky Ivana a Maričky je podána jako pestrý sled obrazů reálného i fantaskního světa. Paradžanov si libuje v etnických detailech - v ozdobných výšivkách, špercích, detailech dřevěnic, nástrojů, detailech přírody, líčení zvyků a obyčejů, dialogy prokládá lidovou hudbou a zpěvem. Pro líčení příběhu neváhá ale autentické prostředí i stylizovat (dobarvování kulis) nebo střídá barevný a černobílý materiál. Kameraman Jurij Iljenko (později se vydal na samostatnou režijní dráhu) odvedl v tomto filmu mistrovskou práci. Dokonce se nezdráhám napsat, že jde podle mne o jednu ze zásadních kameramanských prací v historii světové kinematografie. Převážně ruční kamera využívá objektivů různých ohniskových vzdáleností, ostrých rakursů, prudkých švenků, ale současně dokáže v obraze plynule přejít k lyrickým a klidným pasážím, snímaným ze stativu nebo v pomalé jízdě. Nezapomenutelné jsou sekvence svatby, scény snímané skrze vodní hladinu, bloudění temným lesem nebo setkání duší mrtvých milenců. Interiéry huculských dřevěnic s celou výzdobou, karpatské hory, hluboké lesy a průzračné řeky - to vše Iljenkova kamera dokázala uchopit a sugestivně převést na filmové plátno. Vedle formální dokonalosti je potřeba nezapomenout na herecké výkony. Vedle přesvědčivého Ivana Mikolajčuka to pro mne osobně je především Taťána Besťajevová v roli jeho ženy Palahny. Už od prvního shlédnutí filmu před řadou let mne uhranula svým živočišným a naturalistickým projevem v němž je doslova cítit nespoutanost i zloba a pohrdání, kterými její postava oplývá. Připomenout lze také postavu Jury, kterého ztvárnil Spartak Bagašvili, jenž se o několik let později objevil i v Barvě granátového jablka (1968) v roli otce básníka Sajat Novy a drobnou roli Nikolaje Griňka, jinak Tarkovského oblíbence.

Jediným oficiálním vydáním filmu na elektronickém médiu byl po dlouhá léta pouze americký přepis na VHS společnosti Homevision z roku 2000. (DVD, které se před několika lety objevilo v nabídce pár pokoutních prodejců se ukázalo jako rip z této VHS.) Volání filmových fanoušků po edici díla na DVD bylo tedy letité a tak trošku mi připomínalo situaci kolem naší Markety Lazarové - geniální dílo bez výhledu edice na DVD. Na rozdíl od ní se ale Paradžanovovi příznivci dočkali. V loňském roce vydala francouzská společnost Films Sans Frontiéres film na DVD ve své ediční řadě Collection Auteurs. A hned na úvod lze říct, že vydání je to povedené. Film byl natočen na klasický formát 1.37:1, takže problémy s ořezem nehrozí. Přepis je proveden velmi slušně, je vidět, že si vydavatel dal práci s čištěním obrazu i s jeho barevností a kontrastem. Ačkoliv je proveden z pozitivu, je velmi dobrý a důstojný významu filmu. Mechanických poškození je v obrazu minimum, na několika místech se sice drobně "vlní", jakoby zdrojový filmový pás byl pokřivený, jiné zásadnější vady jsem ale neshledal. Několik ukázek záběrů z filmu naleznete v připojené galerii screenshotů. Monofonní zvuková stopa je v originální ukrajinštině ve formátu DD 2.0, je krásně zřetelná, jsou v ní jasně rozlišitelné i jemné ruchy, popěvky a použitá echa. Šum a jemné lupání je slyšet jen v tichém úvodu (titulky), jinak je zvuk čistý.

Disk postrádá klasickou bonusovou výbavu a obsahuje jen několik textových dodatků (upřímně řečeno, osobně bych se divil, kdyby se nějaké filmové bonusy vůbec dochovaly, maximálně bych si tipnul na galerii archivních fotografií, ale ani ta na disku není). Vedle poměrně obsáhlé Paradžanovovy biografie zde najdete také text přibližující natáčení a realizací Stínů a pod samostatnou volbou jsou texty tří dobových recenzí z francouzského tisku (ve francouzštině jsou i všechny předchozí textové bonusy). Obal je takový... no, nijaký a myslím, že s filmem vlastně nemá nic společného. Evidentně vychází z alternativního zahraničního distribučního názvu filmu - Wild Horses of Fire (Les chevaux de feu), jehož smysl vzhledem k obsahu díla vůbec nechápu. Na obalu ale až tak nesejde. Hlavní je, že přepis filmu o němž dobový francouzský kritik napsal, že "přišel jako meteorit z jiného světa" a je "je jedním z nejbaroknějších filmů v historii kinematografie" je ve velmi dobré kvalitě a zaplní tak další mezírku v doposud nesplněných očekáváních nejen příznivců Sergeje Paradžanova, ale i ostatních cinefilů.



  • galerie screenshotů


    Pozn.: V Rusku vyšel film na DVD společnosti Kvadro-disk v řadě "Legendy ekrana", ale jde o vydání vybavené pouze ruským dabingem a vzhledem ke kvalitě francouzského přepisu se domnívám nemá valnou cenu se ani pídit po jeho kvalitě.
  • top

    Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
    Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
    Petr Gajdošík © 2001-2016