© Photo by M. Vardanov of Parajanov: The Last Spring
TOPlist
Paradžanov o Paradžanovovi
Rozhovor Iriny Hordičukové a Georgije Paradžanova, synovce slavného režiséra

Georgij Paradžanov se narodil 9. srpna 1963 v Tbilisi. Jeho matka Ruzanna byla starší sestrou Sergeje Paradžanova a Georgij je tak jeho synovec. Působí jako profesionální filmař, jeho uměleckou láskou jsou ale výtvarné koláže. Ve filmu debutoval nejdříve jako herec v nepatrné roli filmu [Anti]killer (2002) Jegora Končalovského (ano, syn známého Andreje Končalovského). Jeho režijní debut o vztahu geniality a utrpení, dokument Zemřel jsem v dětství (2004, 51 min.), je věnovaný Sergeji Paradžanovovi a uzavíral před několika lety oficiální program festivalu v Cannes. Film získal několik mezinárodních ocenění, mj. i nominaci na ruskou národní filmovou cenu Zlatý orel. Během práce na novém dokumentu o originální ukrajinské umělkyni Marii Primačenkové poskytl rozhovor stránkám Armenian Truth And Rumor (ATAR), kde byl publikován v únoru 2012. Jeho český překlad přináším níže.


Jaké jsou vaše nejranější vzpomínky na Sergeje Paradžanova?
V jeho blízkosti jsem byl po celý život. Od mého narození pobýval Serježa [Od dětských let takto Georgij svého strýce oslovoval. - pozn. autora] v dlouhých obdobích v Kyjevě, byl zde i ve vězení. Žili jsme společně v jednom domě posledních 12 let jeho života, v letech 1978 až 1990. Tyto roky, hodiny a minuty se staly nejlepším a nejbohatším obdobím mého života, mou velkou univerzitou. Musím ale přiznat, že není hlavním hrdinou mého dětství. Mou první učitelkou byla babička Siran, matka Serježi a mé matky Ruzanny. Jako vzpomínku na ní jsem napsal scénář Všichni odešli, za který jsem získal cenu Andreje Tarkovského. Chtěl bych ho natočit jako celovečerní hraný film. V současné době pracuji na delší novele z těch dob, dokud si všechno ještě pamatuji. Týká se nejen Sergeje Paradžanova, ale také událostí, které se odehrály předtím, než jsem se narodil. Babička mi vyprávěla úžasné příběhy. Musím říci, že mnoho lidí, kteří již vydali vzpomínky na mého strýce a na jeho dům, velmi napjatě čeká na vydání knihy. Jsou nervózní a žárlí.

Je známo, že Sergej Paradžanov nebyl jednoduchý člověk. Možná mohl být občas i hrubý. Jaká byla vaše komunikace? Vnímáte Paradžanova jako génia nebo prostě jako člena rodiny?
Pochopil jsem docela rychle, kdo žije blízko mě. Oceňuji každé jeho slovo a gesto. Například jsem se velmi rád díval na jeho ruce když jedl. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího a dokonalejšího. Bylo neuvěřitelné, jak ten člověk zacházel s obyčejným kouskem chleba. Samozřejmě, že jsem brzy pochopil, jakou osobností můj strýc Serježa byl. Na druhou stranu nebyl fanatik ani blázen, nikdy se nevznášel nad realitou, byl skvělý člověk. Zamiloval jsem si ho skrze jeho koláže, filmy, přátele. Přesto to byl pro mě rutinní život. Stejně jako chléb a máslo. Někteří lidé si představovali komunikaci se Sergejem jako neuvěřitelnou hostinu, ale pro mě to bylo obyčejné: často jsme se i hádali a přeli. V roce 1978 mě dokonce nechal poslat do vězení.

Co se stalo?
Jen si to představte. Do vězení jsem nakonec sice nešel, ale byl jsem souzen za pokus o zabití svého strýce. Jednoho krásného dne mě strašně rozčílil. Byl jsem tak naštvaný, že jsem vzal sekeru a šel k němu. A on se rozběhl na policejní stanici a napsal na mě stížnost. Později jsme se smířili.

Chodíte často do svého domu v Tbilisi?
Sergejův syn Suren ho prodal za 5000 dolarů. Z toho je mi smutno, protože jsem přesvědčen... Nechtěl jsem to říct, ale věřím, že ten dům nepřinese štěstí nikomu, stejně jako peníze, které za něj byly zaplaceny. Moje stará babička ten dům proklela.

Proč?
Protože náš dům znala a věděla příliš mnoho. Myslím, že měl spíš spadnout. Měl se zbourat! Představoval bych si na jeho místě kašnu, z které by vytékala voda na náměstí, kde náš dům stával. Bohužel byl ten dům rekonstruován, ale není na něm nic z toho, co za jeho balkony bylo dřív. Už to není náš dům: Sergej zemřel, matka zemřela taky, já jsem opustil Tbilisi už dávno. Byl jsem poslední, kdo zamykal domovní dveře a udělal, podle mého názoru geniální koláž, vše, co zůstalo z mého domu. Jsou tam dva klíče, zrcadlo a zámek. Viktor Baženov se chystá vydat knihu nádherných fotografií Sergeje Paradžanova s obálkou z této koláže.

Je příjmení Paradžanov pomocí nebo překážkou?
Obojí. Může otevřít mnoho nepřístupných dveří: úředníci mě musí poslouchat, ať chtějí, nebo ne. Možná, že mi nakonec nepomohou, ale musí mě vyslechnout. A někdy dokonce dávají peníze na mé projekty. Příjmení ale také mnoho lidí dráždí. Myslím, že Sergej se mnohým také mstil. Sice oprávněně, ale přece jen uškodil.
Sergej musel zemřít, aby o něm lidé začali vyprávět na každém rohu. A věděl, že vše, co za svého života udělá, vytvoří jeho image. Serježa byl vůbec nejlepší image-maker. Lidé jako on zahajují války a dělají revoluce. Provedl revoluci v kinematografii i v žánru koláže. Ne každý světový režisér má takové muzeum jako je Paradžanovovo muzeum v Jerevanu. Felliniho fond obsahuje pouze 12 svazků, zatímco mnoho prezidentů, kteří přijeli do Jerevanu si pokládalo za čest navštívit Paradžanovovo muzeu o němž zpívá i Charles Aznavour. Můj strýc si takový postoj zaslouží. Serježa věděl moc dobře kým je. Často říkal, když měl mizernou náladu - teta (Světlana Ščerbatjuk) může moje slova potvrdit, pokud si na to vzpomene - křičel: "Vy všichni budete jen pokladní v mém muzeu!", ačkoli tehdy žádné jeho muzeum neexistovalo. A on předpovídal: "Budete tam sedět a krást peníze! Přijde 200 návštěvníků, a vy přiznáte jen 120!" (Smích.)

Sergej Paradžanov se svým synovcem Grigorijem Měl jste někdy o svém strýci sny?
Každou noc.

A jsou barevné?
Ano. Mám jenom barevné sny.

Víte, kdo jiný takové mívá?
Ne!

Říká se, že schizofrenici.
A kdo říká, že jsem normální? Chcete říct, že vy jste normální?

Nejsem si jistá.
Nikdy jsem neměl černobílé sny. Každou noc mám jen barevné.

Nepřeháníte?
Ne, ani jako dítě jsem nelhal. Skutečný Sergej Paradžanov ke mně přichází v noci. Jednou jsem viděl i Andreje Tarkovského. Znal jsem ho osobně. Byl Sergejovým nejbližším přítelem, navštěvoval náš dům. Byli přátelé a velmi si rozuměli. Když Andrej zemřel, mému strýci moc chyběl. Říkal, že nebylo nikoho jiného, komu by mohl říct cokoliv. Vídám Sergeje ve svých snech prakticky každou noc.

Mluví k vám?
Ne tak jako já teď mluvím s tebou. Ani se na mě nedívá, vypadá spíš, že se dívá na mou oblíbenou tetu, která sedí v koutě [Paradžanovova manželka Světlana Ščerbatjuková. - pozn. autora]. Ale když se ráno probudím, mám v sobě neuvěřitelnou dávku emocionální energie, jako po modlitbě. Zdá se, že můj strýc chce, abych něco vytvořil. Možná novou koláž? Bez toho nemůžu žít. To mě dělá šťastným.

Co vám osobnost vašeho strýce dala?
Dobrá otázka. Jednoho dne mi Sergej řekl něco velmi zvláštního: "Nenávidím tě, jsi tajný pozorovatel mého života." Stejně jako vlčice, kterou štěně kousne při kojení. V té době jsem nechápal, co tím myslí, ale čas ubíhal, se strýcem jsem trávil léta a on už zůstal v mé paměti. Teď, když jsem se stal osamělým mužem... Moskva je hrozné město, člověk je tam velmi osamělý... Často pláču. Píšu knihu, vzpomínám na Serježu a roním hořké slzy.
[Přeložil Petr Gajdošík. Na Nostalghia.cz publikováno 9. března 2012]
top

Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016