© Photo by M. Vardanov of Parajanov: The Last Spring
TOPlist
Labutí jezero - zóna
Sergej Paradžanov
ukázka z literárního scénáře zaznamenaného z magnetofonového pásku
Jeho smrt probírali ve všech barácích. Závěr byl jednoznačný: byl "chlupatý" a zradil svou kastu, když se nalokal fermeže. "Chlupatí" neměli v zóně nárok ani na kolínskou. Zhebl a všichni "chlupatí" ho odepsali.

Zóna si škodolibě utahovala z "chlupatých": Vida, je po tradici, narušil ji a poskvrnil - oddělal se fermeží! Ha!

Auto onoho dne bylo mimo zónu, odjelo kamsi ještě ráno... Bylo ho třeba odvézt do městečka, kde byla márnice.

V zóně podrobně prodebatovávali jak to provést. Tvrdilo se, že náčelník zóny... ačkoliv je to tajemství... musí probodnout srdce jehlicí z bicyklu... pak usoudili... vrazí mu do temene, tam, co je to měkké místo při narození, co neztvrdne ani později... flašku... za své vezme lebka i mozek. Povídaly se různé věci... ledacos bylo řečeno.

Pozdě večer na vozíku, na slámě, vyvezli ze zóny mrtvolu "chlupatého", přikrytou celtovinou. Vezl ho strážný - sympatický modrooký mládenec, nejspíš vrstevník toho, co ležel pod celtou. Musel projet osmnáct kilometrů stepí a odevzdat nebožtíka do márnice.

V márnici měla službu stará žena. Už dávno neordinovala, byla na penzi a jenom dva měsíce v roce si přivydělávala různými záskoky. A tahle stará, zkušená doktorka hned při svém prvním ohledání zjistila, že žije... Nahmatala mu velice nepatrný puls... tak nepatrný, že se jí to mohlo jevit jako sebeklam. Ale bylo jí líto toho pohledného chlapce na zinkovém stole. byl jí sympatický. Měla stejně staré vnuky. Tenhle člověk však byl odepsaný a zachránit ho mohla jenom krev. V márnici, ostatně stejně jako i v okresní nemocnici, potřebnou krev neměli.

V zoufalství zavolala na kraj, ačkoli jí bylo jasné, že sotvakdo se bude s krevní konzervou trmácet cestou necestou, navíc pro takřka mrtvého mukla. Krevní skupina, vyznačená v protokolu, se náhodou shodovala, s tou, co měl strážný. Ostýchavě se usmál, vykasal si rukáv a řekl:
- Použijte mé krve...

Potěšená doktorka uložila strážného vedle "chlupatého" a provedla transfúzi. Po chvíli "chlupatý" otevřel oči a za další chvíli se pohnul. Pak vstal, a aniž pochopil, kde se vlastně ocitl, rozhlédl se nejistým úsměvem. Neznal příčinu svého zmrtvýchvstání, nevěděl nic o podivuhodné reanimaci, k níž došlo v neútulné komoře okresní márnice.

Vraceli se do zóny za den. "Chlupatý" pookřál, i když byl mrtvolně bledý. Zato strážný byl vyčerpán k smrti. Nemohl ani jít. "Chlupatý" ho uložil na slámu, trhl opratěmi a koník poslušně vykročil...

Kolem se táhla step, pusto, prázdno...

Strážný se díval na "chlupatého", ale z jeho netečného pohledu se nedalo vytušit, zda se v jeho zemdlelém vědomí tají výčitka či prosba.

Strážný se propadl do mdloby...

"Chlupatý" si namotal opratě na ruku, uchopil koníčka za uzdu a vykročil rychleji po prašné stepní cestě k zóně. Dovedl koníka k zóně, zabouchal na železná vrata. Strážný se už probral, ležel bezmocně na slámě a koukal do nebe.

Když vozík projel první a druhou branou, po zóně se to už rozkřiklo. Muklové čekali. Stáli, ačkoli bylo po rozchodu...

Zóna se vpila očima do mrtvého "chlupatého"... a byla otřesena. Je to k nevíře, ale všichni už věděli, že v žilách "chlupatého" proudí krev "vlčáka". A to byla ještě větší pohana a zrada, než se schlastat fermeží. Nechal si napumpovat krev "vlčáka" - fízla, odvážil se s ní vrátit do zóny.

Náčelník pochopil, že tuhle noc by v baráku nepřežil a dal ho odvést na marodku.

nemocní - zpitomělí z drog, pohmoždění z rvaček, polámaní z pracovních úrazů... jedni o berlích, druzí v sádře či jen zafačovaní, ho vynesli spícího či jenom spánek předstírajícího, i s postelí na dvůr. Spustil se chladný podzimní déšť.

Takhle trávil i druhou i třetí noc... Poučili ho: - Do baráku se vrátit smíš jen přes kohoutí harém... až tě pojebou... máš v sobě krev "vlčáka"...
Tohle mu jedné noci sdělil inteligentní člověk, kdysi učitel. Nosil brýle, ale zůstalo mu v nich jen jedno levé sklo, nakřáplé, s vějířovitě se rozbíhajícími prasklinami. Poručili mu tlumočit jejich verdikt doslovně.


Třetího dne nastoupil do práce.

Při odchodu a návratu do zóny strážní vězně šacovali. Vždycky. Rutinovaně, povšechně.

Když měl modrooký v práci svého pokrevního bratra, vždycky mu nepozorovaně něco podstrčil pečlivě očištěné šťavnaté stroužky česneku... nafialovělou hlavičku krymské cibule... tu a tam balíček čaje... tentokrát moták.

Moták mu v baráku sebrali a nahlas přeslabikovali: - ... mou matku potěšilo, že teď mám bratra... našel jsem si tě v kartotéce... utekl jsi tři dny před propuštěním... napařili ti za to novou várku... ale stejně, až tě propustí, musíš zajet za mou matkou... čeká tě... považuje tě za svého syna...

Vyklouzl z baráku a přihlásil se v kuchyni na noční šichtu. Bál se spát v baráku, celou noc škrábal brambory.

Příštího dne ho stloukli, protože si dovolil poskvrnit boží dar. On, v jehož žilách proudí krev "vlčáka"... Špína...

Znovu se ocitl na marodce a znovu ho vynesli v noci do deště...

A zase ho jednou modrooký trochu zdržel a strčil mu do kapsy papírek. A ještě přeměřil roztaženými prsty dělku jeho rukávu.

Vzkaz si nestačil přečíst, hned mu ho zabavili. A znovu ho četli v baráku: - ...matka, teď už i tvoje, byla nahoře, u toho nejvyššího náčelníka... to za ten útěk ti prominou... řekla, že ses dobrovolně vrátil do zóny... a přivezl mě polomrtvého... nediv se, že jsem ti dnes měřil ramena a rukáv... matka ti chce koupit sváteční oblek...

Téže noci zasedal tribunál "chlupatých" a vynesl rozsudek. Seznámil ho s ním učitel: - Nedoufej, že si za tři dny vyšlápneš na svobodu... při šacunku plivneš do tváře tomu, co ti dal svou krev... a řekneš mu: "Jsi vlčák? Zneuctil jsi mou krev svojí krví!"

Učitel s popraskaným sklem v obroučce pronášel ta slova proti své vůli. Zakoktával se, ale bál se těch, co ho poslali... Nicméně se odhodlal dodat: - Osobně s vámi soucítím... urážka stráže a ještě při výkonu služby... v zóně... vyfasujete za to osm let... to je hrozné...
Pak se vzpamatoval:
- A ještě vzkazují, že když neposlechnete... oddělají vás tam... venku...

"Chlupatý" dlouho mlčel. Pak přikývl a řekl:
- Vyřiď... zítra, při prověrce...

A přišel den, kdy se bratr měl zříci bratra a plivnout mu do tváře.

Celá zóna vřela... Pod jakoukoliv záminkou se každý snažil projít branou, aby nepřišel o tyjátr.

Toho dne napadl první sníh - jiskřivě drobounká krupička. Zóna, promaštěná mazutem, petrolejem a bůhví čím vším, jako by nahodila na sebe bělostný závoj... malilinké krupičky sněhu poskakovaly jako miniaturní pingpongové míčky.

Náhle všichni zahlédli veverku. Veverka rozhoupávala plavnými skoky větve, pak se zastavila a dívala na shluk lidí. A ti se dívali na ni. Najednou se všichni jako očarovaní začali přesouvat ke stromu, na němž poskakovala veverka... A už se několik chlapů drápe po vlhkém kmeni... sklouzávají do bílého sněhu... a znovu šplhají, snaží se zaklesnout do větví, ale veverka seskočila do sněhu a tiše, plavnými skoky se přenesla k jinému stromu.

A lidé rázem padali se stromu jako zrůdné, přezrálé plody. A na strom, v jehož koruně poskakovala veverka, se už drápali jiní lidé, snažili se polapit hbité zvířátko... Veverka se vyhoupla na vrcholek a vyděšeně pozorovala, jak se po ní sápou ruce... Seskakovala a znovu zdolávala bílý sníh... A jako v Bachově fuze, opakovalo se totéž se stupňující se vnitřní vášní... Drápali se na strom... veverka se nesla vzduchem - oni se sypali ze stromu... Pak veverka vyskočila na plot a lehkými skoky zdolala kůly pod ostnatým drátem... a zmizela... tam, na svobodě. Někdo vykřikl:
- Tam, na apelu krvácí!

Na bílém závoji ležel chlapec - pobratim strážného... přeřezal si žíly... černá krev... jako dlouhé rukávy krev pohlcovala stále víc té bílé sněhové krupičky...
Bratr stál nad umírajícím bratrem
Dva tisíce lidí to mlčky pozorovaly...
Celý scénář byl Paradžanovem namluven na magnetofonový pásek a v roce 1988 přepsán. Film realizoval v roce 1990 Jurij Iljenko v ukrajinsko-kanadské koprodukci pod názvem Lebedinoje ozero - Zona. Výše uvedený český překlad ukázky scénáře vyšel v roce 1990 ve Filmu a době.
[Překlad: Galina Kopaněvová. Film a doba 36, 1990, č. 12, s. 669-671.]
top

Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016