© Photo by M. Vardanov of Parajanov: The Last Spring
TOPlist
Paradžanov - chrám obrazu

"Domnívám se, že režisérem je třeba se narodit. Začíná to už dětskými rozmary vzít si mezi vrstevníky slovo a režírovat. Vést někoho, vytvářet s ním kompozice, unavovat ho svými nápady. Lekat v noci matku a babičku, převlékat se, dělat ze sebe Spartaka nebo hrdinu Andersenových příběhů. To vše pochází z dětství a to je, zdá se mi, režie. Nenaučíš se jí ani na tak znamenité škole, jako je VGIK. Je třeba, aby vznikala už v útrobách matky, proto také ona musí být umělkyní, aby ti ji mohla předat. V mém případě oba rodiče měli velmi blízko k umění..."
Otec Sergeje Paradžanova se věnoval povolání, kterému se v Gruzii, křižovatce evropského a asijského kontinentu, dobře dařilo: byl starožitníkem. Matka zase po celém Tbilisi proslula svými hereckými vlohami, nejedna osobnost tehdejšího uměleckého světa u ní hledala inspiraci. Už z toho důvodu nemohl Paradžanov zůstat na vysoké škole dopravní, kam ve svých osmnácti letech nastoupil, dlouho. Po roce přestoupil na konzervatoř, aby se věnoval choreografii a opernímu zpěvu. Teprve v Moskvě, kam byl po válce vyslán, se rozhodl pro filmovou režii. Vystudoval ji pod vedením Igora Savčenka a Alexandra Dovženka a na základě umístěnky debutoval v ukrajinském studiu pohádkou Andrieš (1955).

Pravděpodobně nikdy s určitostí nezjistíme, jak se z režiséra oficiálních, režimu poplatných filmů (První chlapec - 1958, Ukrajinská rapsodie - 1960 a Květ na kameni - 1962) stal díky Stínům zapomenutých předků celosvětově uznávaným tvůrcem. Jak došlo k onomu zvratu, který kinematografii přinesl dalšího autora, jenž si ve filmech věnovaných zakavkazským republikám (Arménii, Gruzii, Ázerbájdžánu) vytvořil svou nezaměnitelnou poetiku. A jak k tomu přispěla doba sovětského "tání", umožňující po odsouzení Stalinova kultu osobnosti projev národních kinematografií, jejich vlastní specifiky.

Je zajímavé domýšlet, kam by se ve své tvorbě dostal, kdyby svá filmařsky nejaktivnější léta nestrávil za mřížemi ("Jako Armén, narozený v Gruzii, jsem seděl v ruském vězení za ukrajinský nacionalismus.") a kdyby řada projektů nezůstala jen na papíře nebo v ústním podání jeho přátel.

Jako tvůrce byl Paradžanov přesvědčen, že skutečné umění vzniká tehdy, překračujeme-li hranice, jež nás předem vymezují. Z toho popudu vznikl i jeho kinematograf, v němž uplatňoval svůj pohled odjinud - zvenčí - z pohledu na film jako syntézu ostatních umění, což vyhovovalo jeho všestrannému talentu, zatímco jiným autorům (např. Robertu Bressonovi) se mohl zdát tento přístup vzdálený. Vycházeli především z možností samotného filmového média a směšování s jinými uměleckými postupy považovali vůči němu za znásilňující. Ve svém důsledku však i tento "vnější" pohled byl pro film neméně přínosný, neboť prověřoval možnosti jeho gramatiky.

Dne 9. ledna by Sergej Paradžanov oslavil osmdesáté narozeniny. Vrcholná díla, uváděná v naší retrospektivě, doplňujeme o filmy jeho kolegů - Pasoliniho, Felliniho a Tarkovského - jejichž tvorby si velmi cenil a nacházel v ní inspiraci.

"Jsem zastáncem té myšlenky, že na prvním místě stojí tvorba umělce a ne jeho osobnost. Proto si myslím, že umělci nevytvářejí jazyk umění, ale že jazyk vytváří umělce a ti ho potom jenom nacházejí. Sergej Paradžanov je sám velkým dílem kinematografického jazyka. (...) Jazyk filmu existuje sám o sobě a autor díla je pouze jeho sluhou. A Paradžanov byl sluhou nad jiné věrným a talentovaným. Pokud se někde nachází chrám filmu, v němž najdeme zobrazení, světlo a skutečnost, pak Paradžanov je pánem i správcem tohoto chrámu."
Jean-Luc Godard v dokumentárním filmu Paradžanov - poslední jaro (1992, režie Michail Vartanov).
Program přehlídky v kině Ponrepo

Úterý 13.1., 20.00 hod.
STÍNY ZAPOMENUTÝCH PŘEDKŮ
Těni zabytych predkov, SSSR 1964, 90 min., čes. tit.
Hrají: Ivan Mykolajčuk, Larisa Kadočnikovová, Taťjana Bestajevová, Spartak Bagašvili.

Stíny zapomenutých předků, Paradžanovův nejslavnější film, vznikl u příležitosti stoletého výročí narození spisovatele Mychajla Kocjubynského (1864 - 1913). Když se Paradžanov přihlásil k adaptaci této lyricko-impresionistické próze (česky Vyšehrad, Praha 1988), málokdo očekával, o jak působivé obrazy bude kinematografie bohatší. Natáčelo se mezi opravdovými Huculy na pomezí jihozápadní Ukrajiny a severního Rumunska, o nichž se krátce zmínil ve svém dokumentu věnovaném lidovým umělcům, Zlaté ruce (1957). Příběh nešťastné lásky dvou milenců, pocházejících ze znepřátelených rodů, zachovává sice tradiční schéma dramatické výstavby, dělí se ale do jedenácti kapitol s velkou obrazovou sugestivitou, což jako vyprávěcí postup uplatňoval Paradžanov i v pozdějších letech. Kamera Jurije Iljenka sleduje dění buď očima hrdinů, nebo nestranným pohledem, při kterém však podléhá okouzlení nad huculským stylem života, zejména nad jeho sváteční podobou. Film je tak do jisté míry cenný i jako etnografický dokument, i když si některé obřady upravuje pro vlastní potřeby vyprávění (jařmo na krku novomanželů Ivana a Palahny). Neméně pozoruhodná je jeho zvuková a hudební složka, využívající huculského folklóru. Když se Stíny zapomenutých předků, podle jednoho z nejexpresivnějších obrazů nazývané též Rudí koně, objevily na mezinárodních festivalech, odnášely si jeden triumf za druhým. Na sovětském teritoriu podnítili řadu tvůrců k obdobně poetickému vyjádření, a tak na Ukrajině vznikl Kamenný kříž (1968) Leonida Osyky, v Gruzii Prosba (1969) Tengize Abuladzeho, v Moldávii Šumaři (1972) Emila Loteanu a v Uzbekistánu Člověk sleduje let ptáků (1976) Ali Chamrajeva.

Úterý 20.1., 20.00 hod.
BARVA GRANÁTOVÉHO JABLKA
Cvet granata, SSSR 1969, 67 min., čes. tit.
Hrají: Sofiko Čiaureliová, Melkon Alekjan, Vilen Galstjan, Georgij Gegečkori, Onik Minasjan.

Když Paradžanov předložil na schvalovací projekci svůj film o pěvci a básníku Sajat-Novovi, píšícím a zpívajícím v průběhu 18. století v arménštině, gruzínštině, azerbájdžánštině a perštině, setkal se s naprostým nepochopením. Namísto očekávaného tradičně pojatého životopisného díla byl předveden niterný pohled na Sajat-Novovu tvorbu a osobnost, úzce svázanou s Kavkazem. Paradžanov, vycházeje z pohledu na film jako na syntetické umění, spojil hned několik jeho druhů najednou. Tradici pohanského starověkého arménského divadla kombinoval s transcendentní poetikou křesťanských ikon, která se zde prolínala do miniatur, jež s sebou přinášely další vlivy, zejména perské. Bez povšimnutí nezůstala ani básníkova poetika, některé rekvizity jsou přímou realizací jeho tropů. Určitou průpravou k natočení tohoto díla byl pro Paradžanova krátký dokument o tbiliském Arménovi, malíři Hakobu Hovnathanjanovi (1965), v němž si osvojil "žánr" portrétu, a nedokončený projekt věnovaný ukrajinské metropoli, Kyjevské fresky (1966). V něm pracoval s komponováním postav v uzavřeném prostoru. Barva granátového jablka byla cenzurou označena za nesrozumitelnou a podstoupena novému sestřihu, který provedl Sergej Jutkevič. Pro snazší orientaci do ní začlenil úryvky ze Sajat-Novovy poesie a v této podobě se film trvale zapsal do paměti nejednoho z diváků. Oproti Stínům zapomenutých předků vyhlíží jako popření dříve uplatňovaných kinematografických postupů, zároveň jako by se s nimi vedl dialog. Odmítavé reakce na tento způsob vyjádření odrážel Paradžanov s patosem sobě vlastním: "Toto je můj kinematograf". Že nešlo jen o bonmot, si můžeme ověřit na Legendě o Suramské pevnosti a Ašiku-Keribovi, s nimiž Barva vytváří volnou kavkazskou trilogii. Důležitou roli v ní svěřil Gruzínce Sofiko Čiaureliové, jejíhož zevnějšku a mimořádných hereckých kvalit využil v Barvě granátového jablka dokonce v pěti postavách.

Čtvrtek 15.1., 17.30 hod.
LEGENDA O SURAMSKÉ PEVNOSTI
Legenda o Suramskoj kreposti, SSSR 1985, 82 min., čes. tit.
Hrají: Leila Alibegašviliová, Sofiko Čiaureliová, Dodo Abašidze, Zurab Kipšidze, Levan Učaneišvili.

Patnáct let poté, co Paradžanov dokončil Barvu granátového jablka, po letech zmarněných čtyřletým vězením (1973-1977), strádáním, nemožností tvořit a hrozbou dalšího vězení (1982), postavil se roku 1984 znovu za kameru. Námět pro svůj nový film našel v gruzínských pověstech, konkrétně ve vyprávění o mladíkovi, který se nechá zazdít do zdí rozpadajícího se hradu, aby tak uchránil svou vlast před nájezdy nepřátelských vojsk. Označit přitom mladíka Zuraba za hlavní postavu filmu by bylo nepřesné: neméně důležité jsou osudy jeho otce Durmišchana, zhrzené milenky Vardo a obchodníka s karavanou Osmana-agy alias Zalikašviliho. Toho si zahrál významný gruzínský herec Dodo Abašidze, který je pod Legendou o Suramské pevnosti a následujícím Ašikem-Keribem podepsán jako spolurežisér. Podíl na režii obou filmů byl však u něj pouze formální, zajišťoval především úřední oporou pro znovu začínajícího Paradžanova. Oproti stylu Barvy je zde patrný posun. V mnohovrstevnatých záběrech, pořízených většinou v exteriéru, uplatňuje zejména postupy středověkého divadla. Herci se vedle pantomimy vyjadřují i verbálně, nikoliv však v podobě obvyklých dialogů. Jednou z vrcholných ukázek Paradžanovova režijního mistrovství je zobrazení Zalikašviliho popravy, vypovídající o tom, jak důležitou úlohu má v jeho tvorbě voda jako živel spojený s životem i smrtí. Týž námět, ovšem v jiném estetickém klíči, byl v gruzínské kinematografii už jednou zpracován. Roku 1922 natočil Ivan Perestiani film Suramská pevnost.

Středa 21.1., 17.30 hod.
AŠIK-KERIB
Ašik-Kerib, SSSR 1988, 75 min., čes. tit.
Hrají: Jurij Mgojan, Sofiko Čiaureliová, Konstantin Stěpankov, Veronika Metonidzeová.

O Ašiku-Keribovi (v překladu Chudém trubadúrovi) uvažoval Paradžanov pouze jako o středometrážním filmu, jenž by tvořil součást projektu Pověsti šedého Kavkazu, koncipovaného jako pocta M. J. Lermontovovi. Ústřední část projektu měla představovat adaptace básníkovy nejslavnější poémy Démon, barevně pojednané v tlumených tónech malíře Michaila Vrubela (1856 - 1910), autora několika pláten na dané téma. Natáčení bylo kvůli světelným podmínkám stanoveno na podzim 1987 a v nastalé pauze se Paradžanov věnoval známé pohádce, obsahující typický syžet islámského východu. Mladý pěvec Ašik-Kerib odchází do světa za bohatstvím, aby získal ruku své milované Maguli. Původně zamýšlená kratší metráž se však v Paradžanovových rukou rozrostla do podoby celovečerního filmu, překročen byl i pohádkový žánr. Ašik-Kerib vstřebal do sebe aktuální události své doby, zejména ukončení invaze sovětských vojsk v Afgánistánu a narůstající napětí mezi Armény a Ázerbájdžánci v oblasti Náhorního Karabachu, jež s rozpadem Svazu vyústilo do otevřeného konfliktu. Vypovídají o tom nejen málo obvyklé rekvizity (dětské samopaly v rukou pašových tanečnic), ale též druhá polovina vyprávění, odlišná od Lermontovovy verze. Míšení křesťanských a islámských prvků je jedním z důsledků karnevalizace, osvobodivého, hravého přístupu k světu, který se objevuje v každém z Paradžanovových filmů, zde však v nejnázornější podobě. Paradžanov si "hraje" s bezprostřední realitou a neopomíjí ani sám sebe, svou poetiku, kterou zde v ornamentálnosti přivádí na nejzazší mez. Přibližuje se až k sebeparodii, jako by se chtěl tím obrodit a načerpat nové vlivy. Z toho důvodu je Ašik-Kerib dílem velmi osobním, a proto nepřekvapí, že jej věnoval režiséru sobě nejbližšímu, Andreji Tarkovskému.

[Program pražského kina Ponrepo, leden 2004]
top

Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016