Gomora
Roberto Saviano
Paseka 2008
256 stran
ISBN 978-80-7185-918-5
Zdálo by se, že v naší distribuci právě uváděné mafiánské drama GOMORA (2008) režiséra Mattea Garronea
nemá s Pierem Paolem Pasolinim vůbec nic společného. Obrátíme-li ale svou pozornost k literární
předloze filmu, stejnojmennému bestselleru italského novináře Roberta Saviana, najdeme souvislostí již
o něco více. A i když nejde o vztah přímý, stojí za to jej připomenout. Vždyť i nejmenší střípky mohou
v určitých souvislostech dávat ucelenější obrázek o skutečnosti, v tomto případě o P. P. Pasolinim. V
níže publikovaném textu obrátil svou pozornost k obsahu Savianovy knihy Tomáš Matras, mj. stálý
spolupracovník "světové" pasoliniovské stránky pasolini.net.
Může to znít velmi pateticky, ale Roberto Saviano je opravdu novodobý italský hrdina. Svým zasvěceným
a přímočarým svědectvím o camoře, které shrnul ve své knize Gomora (italsky 2006, česky 2008),
vykopal válečnou sekeru s touto zločineckou organizací. Camorra mu vyhrožuje smrtí a od roku 2006 žije
pod policejním dohledem neznámo kde. Můžeme tak se všemi obavami říci, že Roberto Saviano se octl v
zóně smrti a autorův život je lakmusovým papírkem svobody literárního tvoření v Itálii. Pokud by se
cokoliv Savianovi stalo, museli bychom přitakat camorristickým klanům a potvrdit, že opět vyhrály. A to
se nám za žádnou cenu nechce udělat.
Již dlouho se v Itálii neobjevil takový případ osobní angažovanosti a odvahy. V této souvislosti nás
může napadnout snad jen jméno Piera Paola Pasoliniho, který nemilosrdně tepal do technofašistické
konzumní italské společnosti. Roberto Saviano také Pasoliniho v Gomoře zmiňuje a přebírá refrén
jednoho z jeho nejzávažnějších článků v Corriere della Sera z listopadu 1974, Já znám.
Pasolini znal jména kriminálních živlů, které působily v Itálii té doby, ale jména nikdy neřekl.
V tomto smyslu jde Saviano o hodně dál, jména camorristických bossů říká, uvádí konkrétní situace,
detaily až to bere dech. Autor je velmi sečtělý a znalý problematiky činnosti, struktury a způsobu
fungování camorry, jeho znalost je, jak sám uvádí, nutností - pochopení situace camorry je pro něj
signálem lidství. V tomto bodě ovšem podobnost s Pasolinim končí: tam, kde Pasolini odhaluje fašistický
charakter postmoderní italské společnosti jako celku, Saviano rozebírá s obdivuhodnou šíří a hloubkou
svět organizovaného zločinu camorry. Autor s velkou živostí vypaluje čtenáři do mozku toponymy jako
Secondigliano, Casal di Principe, Mondragone nebo jména rodin jako di Laurové či Schiavonové, předkládá
nekonečné seznamy mrtvých, hrůzné statistiky, které jako by nebyly možné na evropském území. Nezastavuje
se před žádným sebeskandálnějším líčením zločinů od pašování, narkoobchodů, ilegálního textilního
průmyslu, vražd, k ilegálnímu stavebnictví, ilegálnímu nakládání s odpady - vždy v naprosté konkrétnosti
času, místa a jmen zúčastněných osob, bez milosrdných zámlk.
Gomora rozhodně není letní četbou k vodě. Nejedná se o sousta, která se snadno polykají. Po
dočtení knihy čtenáře mrazí, nedostavuje se uspokojení, ani žádné rozuzlení. Chce se nám s autorem jako
na konci knihy křičet, vyjádřit zoufalé gesto pro umlčení totalitní skutečnosti camorry. Vyjádřit, že
navzdory přesile jsme ještě zde a bojujeme za svobodu tvorby a svědectví za každou cenu. Kampánská
skutečnost činnosti camorry je velmi smutná, krutá, bezcitná a totalitní. Saviano před námi rozprostírá
skutečnost Kampánie jako negativ skutečnosti: nezákonnost, zločin jako něco přirozeného a vrozeného a
schopnost odolávat, podávat svědectví, bojovat proti camoře jako něco naprosto zvláštního a výjimečného.
A Saviano neopomíjí žádný z aspektů této globální tragičnosti současné Kampánie. Jeho výpovědní sonda
je stejně nemilosrdná jako je nemilosrdná camorra ke svým nepřátelům. Autorův přínos netkví jen ve
zveřejnění všech zločinů této organizace, ale též v četných reflexivních pasážích, kde se rozebírá
povaha a filozofie těchto zločinů. Saviano se tak jeví jako neomylný a velmi vyzrálý vypravěč, jako
jeden z mála, který jde sám proti proudu většinové kampánské společnosti, která byla přinucena se
zločinem kolaborovat. Neměli bychom si ovšem myslet, že hrdinové v Gomoře neexistují. Jsou
přítomni, ale jen jako výjimečné případy, které končí buď smrtí, jako v případě kněze Dona Peppina
Diany nebo naprostou izolací a samotou, jako v případě jedné učitelky ze základní školy, která se
rozhodla svědčit v případu ostentativní vraždy. Autor posouvá hranici našeho vnímání literatury. V
jeho knize najdeme jen málo románovosti a jen málo literatury v původním slova smyslu. Gomora
je plná života, svědectví, skutečnosti a to v takové míře, že se hranice mezi literaturou a životem
dokonale stírá. Autor hází ostatním spisovatelům rukavici, podobnou jako svého času Pier Paolo Pasolini:
literatura bez osobní odvahy, angažovanosti a riskování není opravdovou literaturou. Literatura, která
neodhaluje skryté skutečnosti našeho života a nepomáhá nám je pochopit není pravá literatura. A v tomto
případě jen dobře, že zobrazované téma není zjemněno jakoukoliv poetičností či metaforičností.
Velký dík nepatří jen autorovi, ale též překladatelce Alici Flemrové, která převádí s velkou bravurou
současný italský slovník 21. století. Čeština Flemrové je velmi přiléhavá, přesná a hlavně současná.
Text v jejím podání plyne velmi lehce, bez překážek a zádrhelů. Velmi cenné jsou překladatelčiny
poznámky pod čarou, které čtenáři přibližují často jinak velmi vzdálené italské reálie.
Na Nostalghia.cz publikováno 22. června 2009
|