Nostalghia.cz - Pier Paolo Pasolini

Pier Paolo Pasolini
Jan Bernard

V roce 1987 vydal Československý filmový ústav útlou brožovanou publikaci Jana Bernarda Pier Paolo Pasolini (viz anotace). Do dnešní doby se jedná o jedinou samostatnou biografii tohoto tvůrce, která u nás vyšla. S laskavým svolením autora přináší Nostalghia.cz její text v úplném znění.

[2. část - Barevná kryptografie >>>]

I. Černobílý realismus

"V tisíci radostech jediná bolest bolí
Svědectví němá o zdeptaném lidu
o temné chátře- proletariátu
v brlozích v děrách ve sklepech troucím bídu
jejž pohlaví a teror vlečou v blátu
uliček"
(Polemika ve verších: Gramsciho popel)

Prvnímu filmovému období (1961-1965) předcházelo období literární. Sám Pier Paolo Pasolini se ostatně vždy považoval více za spisovatele než za režiséra. Narodil se 5. března 1922, v roce nástupu Mussoliniho. Otec byl poručíkem v aktivní službě a tak malý Pasolini s rodinou pobýval v různých garnizónních severoitalských městech - Bologni, Parmě, Bellunu, Coneglianu, Idrii. Chodil do gymnázia v Cremoně a rodné Bologni, kde také začal studovat románskou filologii a dějiny umění. Maloměšťácké, maloburžoazní rodinné prostředí, v němž žili v Bologni, vystřídalo v roce 1942, kdy byl otec odvelen do Keni, lidové a zároveň intelektuální prostředí matčiny rodné Casarsy ve friulském kraji poblíž jugoslávských hranic. Projevuje se zde jeho láska k matce a k venkovskému prostředí její rodiny, vyjádřená už dříve verši a později zejména v závěru filmu TEORÉMA, kde matka Susanna hraje starou rolnici. Pasolini věnoval Casarse své první verše ve zdejším dialektu; v roce 1946 zde zakládá Malou akademii friulského jazyka a řídí časopis Quaderno romanzo. Zájem o lidové prostředí a lidovou tvorbu dal později vzniknout jeho dvěma antologiím lidové poezie (1952, 1960) a vlastním básním ve friulském nářečí (1953), které později zpracoval v román Sen o jedné věci. V Casarse proběhlo i formování jeho životního a politického názoru, podmíněného válečnými zkušenostmi a poválečným, levicově orientovaným vývojem země. V září 1943 narukoval, byl s ostatními branci deportován do Německa, ale podařilo se mu uprchnout z vlaku; jeho bratr, který se v roce 1944 přidal ke komunistickým partyzánům, byl zastřelen v Porzus, v období rozporů mezi komunistickým a nekomunistickým odbojem.

Po válce Pasolini dokončil studia, stal se učitelem italštiny a vstoupil v roce 1946 do Italské komunistické strany. Studoval práce marxistického teoretika Antonia Gramsciho (1891-193, který kladl důraz na spojení dělnické třídy s inteligencí. Nenávist k autoritativnímu a fašisticky smýšlejícímu otci a nemožnost ho milovat se u Pasoliniho pravděpodobně podílela najeho homosexuální orientaci, která se projevila už v období jeho dospívání v Casarse. Své pocity týkající se otce a sexu vyjádřil částečně např. v dramatech Pylades a v Affabulazzione. Za homosexuální skandál tanec Pasoliniho s jeho bratrancem na plese), který způsobil veřejné pohoršení a za nejž byl viník postaven před soud, byl také v roce 1949 vyloučen z komunistické strany. A to navzdory tomu, že byl předtím iniciativním tajemníkem organizace v Udine a aktivně se v období studené války zapojil do boje proti antisovětismu, válečné hysterii a exkomunikaci komunistů z církve, která velmi pomohla konkurenční křesťansko-demokratické straně ve volebním boji. Vzhledem k tomu, že otec po návratu z anglického zajetí domů podlehl duševní nemoci a k rodině se choval zcela netolerantně, rozhodl se Pasolini odjet s matkou v roce 1949 do Říma ke strýci Ginovi.

Odmítá zradit své mládí, stát se dospělým; žije na periférii volným sexuálním životem, píše další verše a prózy, zárodky románů o "darmošlapech", s nimiž se důvěrně seznamuje. Seznámil se také s Giorgiem Bassanim, s nímž píše své první filmové scénáře (pokoušel se o to již v Casarse, kde založil filmový klub; k jeho oblíbeným režisérům tehdy patřili např. John Ford a Fritz Lang). V letech 1953-54 se výrazně zlepšují jeho životní podmínky a napíše téměř všechnu poezii a prózu, které potom vycházejí ve druhé polovině 50. let (Darmošlapové, Zběsilý život, Gramsciho popel a Náboženství mé doby). Darmošlapové - román-novela o životě dětí z prostředí lumpenproletariátu u Ponte Mammolo, kde Pasolini žil (zde se také seznámil s mladistvým delikventem Sergiem Cittim) podnítili další skandál. Milánský prokurátor obvinil knihu z pornografického obsahu a obscenity. Pasoliniho literární přátelé jí udělili cenu Colombi-Guidotti. Literárně činný Citti pak Pasolinimu dojednal spolupráci na filmu Federika Felliniho CABIRIINY NOCI a později na HRBÁČOVI Carla Lizzaniho. V letech 1955-58 spolupracoval i na dalších filmech, ale těžiště jeho práce spočívalo v literatuře. Avantgardní poezii prakticky i teoreticky prosazuje jako redaktor v dvouměsíčníku Officina vydávaného v Bologni. V próze se soustředil na drobnokresbu prostředí a typů spodiny přijimajíci a chápající život povýtce animálně, na uměleckou reflexi členů mladistvých part a jejich života, deformovaného pokleslým sociálním okolím a demoralizovanými poměry. Tato reflexe tvoří i bázi Zběsilého života, který je ovšem více románem výchovným, moralitou, ukazující kořeny neofašismu a cestu citlivého dospívajícího mladíka od neofašistické party k cílevědomému sociálnímu zápasu komunistů, aniž by autor oba proudy nějak idealizoval. Poezie Gramsciho popela<> je osobní výpovědí o zrání autora jako revolucionáře, jehož znepokojuje utrpení proletariátu a lumpenproletariátu, vzájemná odcizenost současné italské kultury a italského lidu. Gramsciho popel i Zběsilý život byly navrženy na cenu Viareggio, poroty se však rozhodly jinak a Zběsilý život obdržel jen cenu Crotone.

Přátelství se spisovatelem Albertem Moraviou a filmovou hvězdou Laurou Bettiovou jen částečně vyvažovalo fakt, že otec přijel za rodinou do Říma a téměř rok, až do své smrti, jí otravoval život. Pomalu se měnil svět a Itálie prožívala rok neofašistické vlády Tambroniho. Pasoliniho stále víc přitahuje film, tím spíše, že jednotlivé kapitoly jeho Darmošlapů se staly podkladem pro filmy Maura Bologniniho a Cecilie Manginiové. Přátelství a spolupráce s Fellinim jsou určovány jejich společným zájmem o stejné problémy a prostředí, nenávist k pokrytectví církve (viz Felliniho filmy DARMOŠLAPOVÉ a CABIRIINY NOCI atd.). Fellini zakládá produkční společnost Federiz a nechává Pasoliniho natočit zkušební scénu - tím však spolupráce končí. Pasolini s Cittim a asistentem režie, jímž je syn jeho přítele básníka Attilia Bertolucciho - Bernardo, hledá pomoc u režiséra Bologniniho, který ho doporučí producentovi Alfredovi Binimu. Tehdy vzniká na základě Pasoliniho scénáře jeho první autorský film ACCATONE. V době, kdy italský film směřuje do estetizujícího období, je tento snímek poněkud opožděným plodem neorealismu. Do jisté míry souzní se sociologizujícími pokusy amerického undergroundu a socialistických kinematografií i s polskou "černou sérií". Kritický realismus některých italských filmů té doby (MÍSTO Ermanna Olmiho, ROCCO A JEHO BRATŘI Luchina Viscontiho či BANDITÉ Z ORGOSOLA Vittoria de Sety) zde vedle estetizující stylové orientace téhož směru (např. Felliniho SLADKÝ ŽIVOT nebo filmy ZATMĚNÍ a NOC Michelangela Antonioniho) nabývá jakoby až mystického ladění. "Darmošlap" Accattone z římského předměstí prochází kruhy Dantova Pekla s kontrapunktickým leitmotivem Bachových Matoušových pašijí ve chvílích vzestupu, až k náhodné, fatální smrti při jízdě na ukradené motorce, předznamenané snem o vlastním pohřbu, skrze nějž se jedině může dostat ze života ve "stínu" na "slunce". Realistický "barbarismus" v zobrazování prostředí (včetně dialogů a fragmentární montáže) je transcendován dreyerovskými detaily tváří hrdinů: povaleče, který chce žít lidsky, ale už to neumí, prostitutky Maddaleny či dívky Hvězdičky, jež mu má "ukázat cestu". Individualistická vzpoura na dně (v duchu hesla "buď svět zabije mne, nebo já jeho") nemůže skončit jinak než tragicky.

V září 1961 byl ACCATONE předveden na benátském festivalu s poměrným úspěchem. Pasolini sám, proslavený jako literární a filmový kritik, režisér a spisovatel, však nepřestává být enfant terrible své doby, anarchisticky bojujícím proti "sexuálnímu rasismu" Italů. Je nepříjemně zapleten do několika kriminálních, soudně projednávaných afér svých homosexuálních přátel. Premiéra ACCATONEHO byla v římském kině Barberini skandalizována neofašistickou skupinou Nová Evropa. Záhy poté byl Pasolini obviněn z neoprávněného držení zbraně a vyhrožování zbraní mladikovi, jemuž údajně dělal sexuální návrhy. Po velkém procesu v červenci 1962 byl sice osvobozen pro nedostatek důkazů, ale případ se projednával na dalších instancích až do roku 1968. Pravicový a fašistický tisk využíval situace k persekuci umělce, který se otevřeně hlásil k levici. Příslušníci extrémně pravicových studentských organizací Mladá Itálie a Národní avantgarda inzultovali Pasoliniho při premiéře jeho dalšího filmu MAMMA ROMA (1962). Tento film rovněž tematicky vycházel ze dvou prvních režisérových románů, z prostředí pasáků a prostitutek římského předměstí. Žebrák Accattone nedokázal překročit svůj stín vlastními silami. Prostitutka Mamma Roma se pokouší s nejvyšším vypětím sil povznést sebe i svého syna do maloměšťáckého prostředí. Zhýčkaný mladý Ettore byl vychován k nicnedělání a tak jen přechází do lépe organizované party a místo nadávat a opovrhovat se učí krást. Loupeživé výpravy ho však nevedou k přimknutí se ke komunistům, jako tomu bylo ve Zběsilém zivotě, ale ke zbytečné osudové smrti jíž se uzavírá i jeho krátký citový vztah k dívce Bruně. Pasolini odsuzuje život Ettoreho, svobodného, ničemného "vrabčáka", i sociální podmínky předurčující jeho osud, ale zároveň vykresluje prostředí i typy postav (mezi nimiž vévodí herecký výkon Anny Magnaniové v titulní roli) s nelíčeným obdivem a láskou. Svého hrdinu, stojícího nad propastí Dantova Pekla, patetizuje, zejména ve scéně umírání, která je obrazově stylizována v duchu Mantegnova Oplakávání Krista s převládajícími světlými tóny a s Vivaldiho hudbou. Ettorův osud Pasolini zobecňuje, typizuje a zřejmě se i sám do něj promítá jako do "ukřižované" oběti společenských poměrů.

V době natáčení TVAROHU už Pasolini začal psát scénář k filmu EVANGELIUM SV. MATOUŠE. Prokurátorem republiky je však obviněn ze zneuctění náboženství v TVAROHU a odsouzen ke čtyřem měsícům vězení (rozsudek byl zrušen až v roce 1967). Plány na hraný film zatím odsunuje stranou a natáčí střihový film ZUŘIVOST na zakázku producenta Ferranteho, který vsadil na úspěch senzačnosti díla vytvořeného dvěma skandálními režiséry (druhou část filmu, Don Camillo a Peppone, vytvořil Giovanni Guareschi, proslulý svým sporem s křesťansko-demokratickým politikem Alcidem de Gasperim; tato část však musela být stažena z kin pro odpor diváků i kritiky k jejímu rasistickému tónu). Poetický Pasoliniho komentář (čtený spisovatelem Giorgiem Bassanim a výtvarníkem Renatem Guttusem) doprovázel sestřih dobových dokumentů z posledních deseti let jako marxistická polemika s vývojem Itálie za vlády křesťanských demokratů. Ukazuje krizi v Suezu, maďarské události v roce 1956, pokračuje návratem italských válečných zajatců ze Sovětského svazu, pontifikátem Jana XXIII., smrtí Lumumbovou, kosmickým letem Jurije Gagarina, alžírskou válkou a symbolicky končí smrtí Marilyn Monroeové. Film odsuzuje antikomunismus, kolonialismus, bídu a hlad, rasismus. Dalším publicistickým polemickým dílem byla anketa HOVORY O LÁSCE. Pasolini procestoval s kamerou a magnetofonem prakticky celou Itálii (současně si vyhledával i exteriéry k připravovanému EVANGELIU SV. MATOUŠE) a hovořil o problémech lásky, sexu, společenských konvencí a tabu s boloňskými studenty, slavnými fotbalisty, rolníky z jihu aj. Anketní rozhovory potom nechával komentovat v jednotlivých filmových kapitolách známými osobnostmi: Albertem Moraviou, Giuseppem Ungarettim, psychoanalytikem Cesarem Musattim a trojicí žurnalistek - Adelou Cambriaovou, Camille Cedernaovou a Orianou Falacciovou. Prostí lidé se zde ukázali jako mnohem tolerantnější než maloměšťáci, o nichž Pasolini usoudil, že jejich třídní vědomí je spíše moralistické než politické.

EVANGELIUM SV. MATOUŠE bylo celé natočeno v Itálii, i když původně Pasolini s producentem Binim uvažovali o natáčení v Palestině. Režisér dokonce vykonal i krátkou obhlídku v této zemi, kterou však shledal stejně jako její obyvatele za příliš arabské, předkřesťanské a rozhodl se umístit děj do italských oblastí (Crotone, Massafra, Lukánie). Producent chtěl nejprve natočený materiál předvést bossům křesťanské demokracie, od nichž očekával finanční podporu, proto Pasolini pracovní, natočený materiál z palestinské cesty sestřihl a namluvil k němu sam improvizovaný komentař. Tak vznikl hodinový dokument OBHLÍDKA EXTERIÉRŮ V PALESTINĚ.

Při realizaci EVANGELIA SV. MATOUŠE se Pasolini obrátil o konzultační a morální pomoc ke společnosti Pro Civitate Christiana v Assisi a kromě jiných konzultoval i s jejím zakladatelem Donem Giovannim Rossim, jak to dosvědčují i zaznamenané rozhovory v OBHLÍDCE EXTERIÉRŮ. Sám prohlásil: "Nevěřím v boha. Ale v mých dílech přetrvává dech křesťanské lásky k věcem a lidem tohoto světa… Nevěřím, že Kristus byl synem božím, protože jsem nevěřící (...). Věřím však v Kristovu božskou podstatu, neboť jeho lidskost byla tak velká, tak přísná a dokonalá, ze překračovala obvyklé lidské meze." Nechtěl však vytvořit dílo "náboženské", ale spíše v jistém smyslu "ideologické". Daří se mu uskutečnit dvojí, obtížný záměr. Používá snímací metody cinéma-vérité (dokumentárnost, ruční dynamická kamera), neherců (jsou mezi nimi jeho přátelé, matka, rolníci, španělský student ekonomie v roli Krista) a současných oděvů k tomu, aby Krista (do něhož autor do značné míry vkládá své pocity, jak je v Pasoliniho filmech obvyklé) ukázal jako živou postavu téměř, současnou jako poněkud dogmatického, přísného revolucionáře. Vidí a zobrazuje ho očima prostého lidu, venkovského "proletariátu". Současně však v hudební rovině a v obrazové kompozici (Pierro della Francesca, Duccio, Giotto, Donatello) cituje mýtus a jako by ho porovnává s "realitou", kterou tím zcizuje, zpřítomňuje a mýtizuje: "Hlavním předmětem mého zájmu nebyla historie, ale mýtus." Mýtus o víře v revoluci, v morální čistotu revolucionáře. Pokusil se o vytvoření bezprostředního obrazu mravní krásy krásou obrazů přírody a lidských tváří, symbolikou kontrastů černé a bílé. Barvy v TVAROHU symbolizovaly umělecký kýč. Černobílá tonalita EVANGELIA je asketicky čistá, zdůrazněná znakovým použitím ticha a detailů tváří a očí, faktury krajiny. Asketismus, který byl vlastní i sociálnímu patosu brazilského cinema novo. Přesvědčivost obrazu Krista jako vůdce a mluvčího proletariátu byla tak průkazná, že film, až na obvyklé fašistické bojůvky, byl přijat všemi a na benátském festivalu dostal cenu OCIC (Cenu mezinárodního katolického ústředí).

2. část - Barevná kryptografie >>>

[ Na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem autora 3. června 2003 ]