Před dvěma dny, 2. 11. 2010, uplynulo 35 let od tragické smrti Piera Paola Pasoliniho.
Na internetové doméně pasolini.net se u této
příležitosti objevil text Tomáše Matrase, který byl vzápětí poskytnut i stránkám Nostalghia.cz
Milý čtenáři, první věc, kterou bys měl vědět, je, že tento film není třeba vidět jednou,
ale dvakrát nebo třikrát, nejlépe čtyřikrát, protože a právě proto, že tento film se netráví
snadno. Je též velmi užitečné vědět, že kolem Tebe budou lidé, kteří Ti řeknou, že nesnáší
všechny prasárny z filmu, a že toto vše je nechutné. Též by bylo dobré vědět, že se Ti budou
mnozí snažit vnutit silný pocit studu, odporu a ponížení pro ty, kdo se na tento film dívají.
Bude určitě hodně lidí, kteří Ti řeknou, že tento film je extrémně nevhodný pro Tvé oči, že
se jedná o filmový odpad. Všechny tyto věci a možná ještě další, řeknou Ti, že je možné číst
to samé v recenzích lidí, kteří si zaslouží Tvůj obdiv. Milý čtenáři, prosím Tě, neposlouchej,
nebuď poslušný, odporuj... a nakopej do zadku ty nejzarytější. A teď Ti povím proč.
Většina lidí na světě dává absolutní přednost tomu, jak co vypadá, image, a nemyslí na další
možné významy toho, co vnímá a co prožívá. Toto se týká především našeho filmu, který v žádném
případě nemůže být plně zkoumán, jestliže se zabýváme pouze tím, jak vypadá. Kdybychom udělali
tuto chybu, museli bychom říct, že pasoliniovský pohled notně deformuje skutečnost, a že fašismus
nebyl špatný, protože většina fašistů nebyli libertinové. Mohli bychom říct, že též vyprávěný
příběh, umístěný do Republiky Salo, je málo pravděpodobný či nepravděpodobný. Ale všechny tyty
výtky nejsou nic jiného, než triviální, naivní a nevhodné poznatky. Pier Paolo Pasolini nikdy
nebyl tak naivní, aby si myslel, že jediná skutečnost je ta, kterou nám předvádí.
Když pomyslíme na „Trilogii života“, která předcházela našemu filmu, můžeme vidět jasný posun
Pasoliniho poetiky k „větší transparentnosti“, „větší komunkatibilitě“, „přesnějšímu vnímání
toho, co vidíme“, což je tendence, kterou vyjádřil již ve svých cenných esejích. Jestliže v
„Trilogii života“ jsou chytrost, láska, sex, ideály, nová morálka a mladost výrazem života,
v SALÓ všechny tyto prvky představují smrt, pomalou, trýznivou a plnou muk. Film je
uspořádán, tak jako u Dantova Pekla, do kruhů - film je, kromě Předpeklí, představuje tři:
Kruh Mánií, Kruh Sračky a Kruh Krve. Hlavní myšlenka filmu je jasná, dantovská: „Zanechte
všech nadějí, vy, kteří vstupujete!“ Sexuální experiment 4 vládců Republiky Salo a jejich
starých prostitutek s 9 chlapci a 9 dívkami začíná sepsáním „Pravidel“, která řídí vnitřní
život velké vily - vězení pro vybranou mládež. Jeden z vládců v této souvislosti říká:
„Pouze to, co je přemrštěné, je krásné.“ Ale film nepředstavuje pouze přemrštěnost, představuje
chybění, smrt. Chybějící ideály, chybějící hodnoty, chybějící morálku, chybějící život,
chybějící lásku, chybějící soucit. Smrt je spatřována v nevinnosti, v lásce, v sexu, v nahotě,
v mániích a v bizarních sexuálních praktikách. Můžeme tedy říci, že přestože film představuje
totální dekadenci, podporovanou kulturou, která předcházela druhou světovou válku, hlavní
myšlenku autor schovává za toto hrůzostrašné představení.
Apokalypsa podle Pier Paola začíná již při sepisování „Pravidel“ 4-mi vládci ze Salo. Tato
pravidla plně odráží naprosto chybějící respekt k člověku, lásce, nevinnosti, svobodě, atd.
ze strany fašistických představitelů. Fašismus podle Pasoliniho je skutečnost jako negativ:
to, co je v našem životě chváleno a blahoslaveno, je ve filmu ponižováno a zatraceno. Film
nezakrývá představení obrovského zla, ale bez toho, aniž by se zaměřil na nepodstatné a triviální,
prvoplánové detaily. Tato přehnaná představení ale znamenají přesný opak toho, co je ve filmu
vidět. Jsem si jistý, že Pasolini chtěl podtrhnout právě ty hodnoty, které jsou přesně opačné
těm, které ve filmu představil. Film zobrazuje zneužití nevinnosti, nahých těl, sexuálních
orgánů, „normality“ - můžeme tedy říct, že toto zobrazení nemá za cíl vyvolat v nás potěšení
z obscénnosti - cíl je přesně opačný - vzbudit lásku diváka k úplnému opaku: k lásce, k nevinnosti,
k sexu mezi nevinnými, ke svobodě, k ideálům, k víře, k morálce, které by mohly zajistit důstojný život.
Alegorie fašismu ve filmu se ale nezastavuje tady. Pasolini často tvrdil, že fašismus je
přítomný ve svých hlavních rysech také v moderní společnosti, a že moderní lidé se rozdělují
na trapiče a trápené. Toto je hlavní myšlenka filmu autora, který se inspiroval Dantem a De
Sadem. Vidíme Pasoliniho úplnou ztrátu iluzí, jeho „kosmický“ pesimismus, chybějící naději.
Ve filozofických termínech autor dosáhl své hranice expresivity a koherence světonázoru. Film
SALO tedy hovoří o smrti, která paradoxně vychází z přemíry života, jestliže je tento
zneužit a znásilněn. Opakuji: všechno to, co v „Trilogii života“ je neoddiskutovatelným životním
prvkem, v SALO se představuje jako atributy, které mohou být zneužity a které vedou k
pomalé a nevyhnutelné smrti.
Stejně tak jako v Dantově Pekle, tak i v SALO není úniku, nelze uprchnout. Herečka,
která hrála v roli Zumurrúd v KYTICI Z TISÍCE A JEDNÉ NOCI, je zastřelena těsně po souloži
s jedním z hlídačů ve velké vile. Osoby, které se vzepřely mučení, byly zabity. Pouze smrt je
mohla vysvobodit ze strašného osudu velké vily. „Pravidla“ 4 vládců úplně mění přirozenost
18-ti chlapců a dívek, kteří se úplně stávají pouhými věcmi. Film se uzavírá nejsurovějším
mučením a násilnou smrtí vybrané mládeže. Ptám se sebe, pokud by Pasolini býval mohl natočit
další film po SALÓ, co by asi býval natočil? Pokud by Pasolini býval chtěl pokračovat
v efektivním šíření jeho extrémních konceptů o společnosti a současném světě (jak například
činil ve svých ceněných sbírkách esejů Korzárské spisy a Luteránské listy), co
a jak by nám býval řekl, jak by nám vše předestřel?
[ Na Nostalghia.cz publikováno 27. května 2010 ]
|