Prosba k mé mámě
Je těžké jak slovy syna říci mám
to čemu se v srdci tak málo podobám.
Jsi jediná na světě která ví co v srdci mém
chvělo se vždy nejdřív v toužení milostném.
Proto ti musím říci co je hrozné vědět:
je to ve tvé milosti kde se rodí moje úzkost.
Jsi nenahraditelná. Proto je odsouzený
k samotě život mi tebou daný.
A nechci být sám. Mám nekonečný hlad
po lásce, po lásce těl bez duše.
Protože duše je v tobě, jsi to ty, v tom to tkví
ale ty jsi moje máma a tvoje láska je moje otroctví:
prožil jsem dětství otroka tohoto smyslu vysokého
nezhojitelného úsilí obrovského.
Byl to jediný způsob jak cítit život přec,
jediný odstín, jedinou formu: teď už je konec.
Přežíváme: a je to zmatek a um
života zrozeného mimo rozum.
Prosím tě, ach, prosím: nechtěj umřít mi.
Jsem zde, sám, s tebou, tam v dubnu za dveřmi...
|
Supplica a mia madre
E difficile dire con parole di figlio
cio a cui nel cuore ben poco assomiglio.
Tu sei la sola al mondo che sa, del mio cuore,
cio che e stato sempre, prima d'ogni altro amore.
Per questo devo dirti cio ch'e orrendo conoscere:
e dentro la tua grazia che nasce la mia angoscia.
Sei insostituibile. Per questo e dannata
alla solitudine la vita che mi hai data.
E non voglio esser solo. Ho un'infinita fame
d'amore, dell'amore di corpi senza anima.
Perché l'anima e in te, sei tu, ma tu
sei mia madre e il tuo amore e la mia schiavitu:
ho passato l'infanzia schiavo di questo senso
alto, irrimediabile, di un impegno immenso.
Era l'unico modo per sentire la vita,
l'unica tinta, l'unica forma: ora e finita.
Sopravviviamo: ed e la confusione
di una vita rinata fuori dalla ragione.
Ti supplico, ah, ti supplico: non voler morire.
Sono qui, solo, con te, in un futuro aprile...
|
[Datováno 25. 4. 1962. Vyšlo ve sbírce Báseň
ve tvaru Růže (Poesia in forma di rosa) (1961-1964),
in Pier Paolo Pasolini, Bestemmia. Tutte le poesie,
vol. I, Garzanti, Milano 1993.
Český překlad Tomáš Matras]
|
[da Poesia in forma di rosa (1961-1964),
in Pier Paolo Pasolini, Bestemmia. Tutte le poesie,
vol. I, Garzanti, Milano 1993.]
|
Balada o matkách
Ptám se vás jaké jste měli matky.
Jestliže by vás teď viděly při práci,
v jim neznámém světě kde jsou zmatky,
pořád v jednom kole kde nejsou vratky
kde zkušenost tak jiná od jejich kácí,
jaký by měly v očích pohled?
Kdyby tu byly, zatímco píšete zde
vaše dílko, konformisté a barokní ohled
a užíváte si to jako redaktorský dohled
schopni každého kompromisu, pochopily by kým jste?
Zbabělé matky se tváří plnou strachu
starodávného, který jako špatnost
deformuje linie do bílého prachu
mlží je a oddaluje je od srdce, brachu,
uzavírá je v odsouzení, starou morální platnost.
Zbabělé matky, chudinky ustarané
aby děti znaly zbabělost
aby mohly požádat o místo, a byly praktické
aby neurazily duše privilegované
aby se ubránily každému soucitu až na kost.
Průměrné matky, které se naučily
s ponížeností holčiček, nás,
jediný nahý význam čili
s dušemi kde svět je zavržený se bily
nedávat ani bolest ani radost.
Průměrné matky, které neměly
pro vás nikdy ani slovo lásky, není
když tak lásky lakomě němé pěly
zvířecké a v té vás vychovávat chtěly,
netečné k pravému srdce vábení.
Otrocké matky, zvyklé již staletí
bez lásky sklápět hlavu
přenášet na jejich plod co naletí
starodávné, hanebné tajemství smetí
spokojit se se zbytky z oslavy davu.
Otrocké matky, které vás naučily
jak může být sluha šťastný
a nenávidět toho, kdo je jak on připoután čili
jak může být šťastný a podvádět, milý,
a jistý tím, že dělá to, co neříká - zdatný.
Divoké matky, soustředěné na obranu
toho mála, co jako buržoazní vlastní,
normálnost a plat,
téměř se zuřivostí toho, kdo oplácí
nebo je sevřen do absurdních vrat.
Divoké matky, které vám řekly:
Přežijte! Myslete na sebe!
Nikdy neciťte soucit nebo respekt vleklý
k nikomu, chovejte ve svém srdci vzteklý
vztah soudržnosti supů nebe!
To jsou ty zbabělé, průměrné, otrocké,
divoké, vaše ubohé matky!
Které se nestydí vám dát poznat nesobecké
- při vašem vzteku - dokonce pyšně hezké,
jestli toto není než slzavé údolí.
A takto vám patří tento svět:
v opačných vášních sbratření,
nebo nepřátelských vlastech, plných odporu a běd
k tomu být odlišní: k odpovědi
z divoké bolesti být lidé bez pření.
|
Ballata delle madri
Mi domando che madri avete avuto.
Se ora vi vedessero al lavoro
in un mondo a loro sconosciuto,
presi in un giro mai compiuto
d’esperienze cosi diverse dalle loro,
che sguardo avrebbero negli occhi?
Se fossero li, mentre voi scrivete
il vostro pezzo, conformisti e barocchi,
o lo passate a redattori rotti
a ogni compromesso, capirebbero chi siete?
Madri vili, con nel viso il timore
antico, quello che come un male
deforma i lineamenti in un biancore
che li annebbia, li allontana dal cuore,
li chiude nel vecchio rifiuto morale.
Madri vili, poverine, preoccupate
che i figli conoscano la vilta
per chiedere un posto, per essere pratici,
per non offendere anime privilegiate,
per difendersi da ogni pieta.
Madri mediocri, che hanno imparato
con umilta di bambine, di noi,
un unico, nudo significato,
con anime in cui il mondo e dannato
a non dare né dolore né gioia.
Madri mediocri, che non hanno avuto
per voi mai una parola d’amore,
se non d’un amore sordidamente muto
di bestia, e in esso v’hanno cresciuto,
impotenti ai reali richiami del cuore.
Madri servili, abituate da secoli
a chinare senza amore la testa,
a trasmettere al loro feto
l’antico, vergognoso segreto
d’accontentarsi dei resti della festa.
Madri servili, che vi hanno insegnato
come il servo puo essere felice
odiando chi e, come lui, legato,
come puo essere, tradendo, beato,
e sicuro, facendo cio che non dice.
Madri feroci, intente a difendere
quel poco che, borghesi, possiedono,
la normalita e lo stipendio,
quasi con rabbia di chi si vendichi
o sia stretto da un assurdo assedio.
Madri feroci, che vi hanno detto:
Sopravvivete! Pensate a voi!
Non provate mai pieta o rispetto
per nessuno, covate nel petto
la vostra integrita di avvoltoi!
Ecco, vili, mediocri, servi,
feroci, le vostre povere madri!
Che non hanno vergogna a sapervi
– nel vostro odio – addirittura superbi,
se non e questa che una valle di lacrime.
E cosi che vi appartiene questo mondo:
fatti fratelli nelle opposte passioni,
o le patrie nemiche, dal rifiuto profondo
a essere diversi: a rispondere
del selvaggio dolore di esser uomini.
|
[Vyšlo ve sbírce Báseň ve tvaru Růže
(Poesia in forma di rosa) (1961-1964),
in Pier Paolo Pasolini, Bestemmia. Tutte le poesie,
vol. I, Garzanti, Milano 1993.
Český překlad Tomáš Matras]
|
[da Poesia in forma di rosa (1961-1964),
in Pier Paolo Pasolini, Bestemmia. Tutte le poesie,
vol. I, Garzanti, Milano 1993.]
|
Sen o rozumu
Chlapče s tváří počestnou
a puritánskou, ty také, z mládí
máš kromě čistoty ničemnost.
Tvé obžaloby z tebe dělají prostředníka, co vede
jeho čistotu – oheň v modrých očích,
mužné čelo, nevinnou kštici -
k vydírání: k vyhnanství, s velikostí
dítěte, kdo se liší - do role zrádce.
Ne, žádná naděje, ale zoufání!
Protože kdo pak přijde do lepšího světa,
zjistí, že takový život nečekal.
A my věříme v to lepší pro nás, ne pro něj.
Abychom si vytvořili alibi. A to je
také správně, já vím! Každý
vkládá svůj elán do symbolu,
aby mohl žít, aby mohl přemýšlet.
Alibi naděje dává velikost,
uvádí do řad čistých, těch,
kteří si v životě vyhovují.
Ale existuje cháska, která nepřijímá alibi,
cháska, která v okamžiku, kdy se směje,
si vzpomíná na pláč a v pláči na smích,
cháska, která se ani na den ani na hodinu nezbaví
povinnosti posedlé přítomnosti,
rozporu ve kterém život neumožňuje
nikdy žádné naplnění, cháska, která ze své
krotkosti dělá zbraň, co nepromíjí.
Já se chlubím tím, že k té chásce patřím.
Ach, chlapče, já také, samozřejmě! Ale
bez masky bezúhonnosti.
Ty mi neukazuj, když apeluješ
na vznešené city -
jaká je ta tvoje, jaká je ta naše naděje komunistů -
ve světle těch, kteří jsou v řadách
čistých, v davech věrných.
Protože já jím jsem. Ale bezelstnost
není vznešený cit, je to heroické
nadání se nikdy nevzdat,
nikdy se nesoustředit na život, ani v budoucnosti.
Hezcí lidé, lidé, kteří tancují
jako v Chaplinově filmu, s holčičkami
něžnými a bezelstnými, mezi lesy a kravami,
bezúhonní lidé, ve zdraví
svém a ve zdraví světa, lidé
pevní ve svém mládí, veselí ve stáří
- lidé budoucnosti jsou SNOVÍ LIDÉ.
Teď moje naděje nemá
úsměv nebo lidské spiklenectví:
protože ona není snem o rozumu,
ale je rozumem, sestrou slitování.
|
Il sogno della ragione
Ragazzo dalla faccia onesta
e puritana, anche tu, dell’infanzia,
hai oltre che la purezza la vilta.
Le tue accuse ti fanno mediatore che porta
la sua purezza - ardore di occhi azzurri,
fronte virile, capigliatura innocente -
al ricatto: a relegare, con la grandezza
del bambino, il diverso al ruolo di rinnegato.
No, non la speranza ma la disperazione!
Perché chi verra, nel mondo migliore,
fara l’esperienza di una vita insperata.
E noi speriamo per noi, non per lui.
Per costruirci un alibi. E questo
e anche giusto, lo so! Ognuno
fissa lo slancio in un simbolo,
per poter vivere, per poter ragionare.
L’alibi della speranza da grandezza,
ammette nelle file dei puri, di coloro,
che, nella vita, si adempiono.
Ma c’e una razza che non accetta gli alibi,
una razza che nell’attimo in cui ride
si ricorda del pianto, e nel pianto del riso,
una razza che non si esime un giorno, un’ora,
dal dovere della presenza invasata,
della contraddizione in cui la vita non concede
mai adempimento alcuno, una razza che fa
della propria mitezza un’arma che non perdona.
Io mi vanto di essere di questa razza.
Oh, ragazzo anch’io, certo! Ma
senza la maschera dell’integrita.
Tu non indicarmi, facendoti forte
dei sentimenti nobili -
com’e la tua, com’e la nostra speranza di comunisti -
nella luce di chi non e tra le file
dei puri, nelle folle dei fedeli.
Perché io lo sono. Ma l’ingenuita
non e un sentimento nobile, e un’eroica
vocazione a non arrendersi mai,
a non fissare mai la vita, neanche nel futuro.
Gli uomini belli, gli uomini che danzano
come nel film di Chaplin, con ragazzette
tenere e ingenue, tra boschi e mucche,
gli uomini integri, nella salute
propria e del mondo, gli uomini
solidi nella gioventu, ilari nella vecchiaia
- gli uomini del futuro sono gli UOMINI DEL SOGNO.
Ora la mia speranza non ha
sorriso, o umana omerta:
perché essa non e il sogno della ragione,
ma e ragione, sorella della pieta.
|
[Datováno 1962/1963. Vyšlo ve sbírce Báseň
ve tvaru Růže (Poesia in forma di rosa) (1961-1964),
in Pier Paolo Pasolini, Bestemmia. Tutte le poesie,
vol. I, Garzanti, Milano 1993.
Český překlad Tomáš Matras]
|
[da Poesia in forma di rosa (1961-1964),
in Pier Paolo Pasolini, Bestemmia. Tutte le poesie,
vol. I, Garzanti, Milano 1993.]
| | | |
[ Na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem překladatele 31. srpna 2011 ]
|
