Variace na téma Viscontiho SMRTI V BENÁTKÁCH
(2. pokračování)   [předchozí část]

Petr Málek

Touha a smrt

"A přece, jaké je pokušení smrt. Něco nepředstavitelného, co v mysli vyvstává střídavě v podobě touhy a hrůzy."
(Paul Valéry, Pan Teste)

"Nepřirozenosti, která si uvědomila sebe sama, zbývá už jen touha po nicotě…"
(Friedrich Nietzsche, Nečasové úvahy)

"V tom rozvlněném přívalu a zvučícím hlaholu širokého světa mám utonout - v té hloubi v bezvědomí - jaká slast!"
(Richard Wagner, Tristan a Isolda)



Bylo by krajně zjednodušující tvrdit na základě naznačených souvislostí, že Aschenbach je Tristan (resp. variantou postavy Tristana) nebo Adrian Leverkühn. Šlo nám pouze o to, upozornit na některé potenciální relace, které mohou odkrýt jisté aspekty Aschenbachova vztahu k Tadziovi, určitou dimenzi jeho existence, neboť ta se od jisté chvíle tímto vztahem stravuje a není pro ni nic mimo tento propastný vztah. Vztah - podobně jako vztah tristanovský - poznamenaný svou beznadějností i vědomím marnosti pozemské lásky na straně jedné a velikostí touhy (o níž Kierkegaard tvrdí, že je pointou existence) na straně druhé. Aschenbach jako přejemnělý estét své doby však není čistým romantickým blouznivcem tristanovského typu. Výmluvná je v tomto směru jeho návštěva v bordelu, která nastoluje i otázky dekadentního estétství, viděného jako protiklad životní síly: vnitřní estetické prožívání život oslabuje a ničí, rozkládá a zpochybňuje životní hodnoty, přirozené city a emoce.

Tristanovská touha po věčné noci smrti, přinášející vykoupení a splynutí milenců, je tu spíše touhou po nicotě, sladkém nebytí, latentní touhou po sebedestrukci, po propasti. V Aschenbachovi jako by byla zakódována ona Leverkühnova hluboká apriorní nevíra v možnost lidského sblížení a tím i lásky (44), jako by svou milostnou touhu směřoval právě tam, kde tuší zkroskotání, destrukci a konec. Nietzsche, který v souvislosti s romantikou rozlišoval dva druhy trpících - ty, co trpí přemírou života, a ty, kdo trpí chudobou života - přisuzoval těm druhým mj. touhu po "vykoupení od sebe sama".

Již Aschenbachův příjezd do Benátek ovládá atmosféra obav a úzkosti, jako by tušil, že jej čeká setkání s dosud nepoznaným, pouze tušeným, ale v jeho nitru působícím tajemným a hrozivým "světem", který se jeho racionalita pokusila vytěsnit, odštěpit. Neukojená a odštěpená archaická touha po spojení s odsunutým elementárním pra-světem, viděným v podstatě jako svět iracionálního ženství, však hrozí opětným vyvřením ve své zničující, destruktivní totalitě. Hrozí ve slabé duši vyvolat nejhlubší konflikty kolem touhy, vášně a žádosti se smrtícími důsledky. Vidíme, že Aschenbachova smrt by mohla být popsána i pomocí Freuda jako uskutečnění podvědomé touhy po smrti. Nicméně skutečnost, že Gustav zůstává ve městě zamořeném epidemií vědomě (a toto vědomé je u Viscontiho ještě zdůrazněno), aby mohl být nablízku objektu své milostné touhy, odkazuje - přes své groteskní aspekty - k Wagnerovu Immolierung; a podobně i v poslední scéně můžeme spatřovat variantu Wagnerova Erlösung, třeba se k ní dospívá poněkud neobvyklou cestou. (45) Mann ve své novele Aschenbacha několikrát označuje jako osamělce. Osamělec je i Aschenbach filmový. A osamělá je i jejich smrt: teprve v ní však oba nacházejí cosi, co jim nebylo přáno žít pozemsky. Ve své smrti nalézají mír a vykoupení. Je to přese všechno ona wagnerovská Liebestod-Smrt z lásky.


"Poslední mlčenlivá cesta", kterou Aschenbach nastoupil již v okamžiku, kdy doplul do Benátek, se uzavřela.


Touha a láska

"A pak vychytralý, do přízně se vemlouvající Sokrates vyřkl slovo nejbystřejší:
že člověk, který miluje, je božštější než člověk milovaný, protože v milujícím je Bůh,
ale v milovaném ne - vyřkl snad nejněžnější i nejposměšnější myšlenku,
kterou si kdy kdo pomyslil, a ze které prýští šelmovství i nejtajnější rozkoš touhy."

(Thomas Mann, Smrt v Benátkách)

"... jsme jako ženy, neboť vášeň je naším povýšením
a naší touhou musí zůstat láska…"

(Thomas Mann, Smrt v Benátkách)



V první verzi Wagnerova Tristana a Isoldy se na své cestě za svatým grálem u umírajícího Tristana zastavuje Parsifal, který mu má jako hrdina odříkání a vítěz nad životem pomoci svým soucitem. Tristan jako ten, který se nedokázal zřeknout života a byl jím poražen, tu náhle vstupuje do souvislosti s Amfortasem, potrestaným za "hříšnou" lásku nezhojitelnou ranou, takže nemůže ani zemřít, ani se uzdravit, může pouze čekat na vykoupení, tj. smrt, kterou mu může přinést jedině chlapec-panic. (46) Aschenbach se své smrti beroucí na sebe podobu chlapce-panice dočkal. Smrti jako vykoupení.

"Jsme všichni Amfortas / ve svém zpěvu i ve svém chtění", napsal ve své básni Amfortas Jaroslav Vrchlický a vyjádřil tak pregnantně propastnost existence moderního člověka stravovaného hlubokým rozporem mezi touhou a vědomím konečného zmaru. Jsme všichni Amfortas, neboť smrtelně ranění nezhojitelnou touhou... Wagner nakonec epizodu s Parsifalem do konečného tvaru Tristana nevčlenil.


POZNÁMKY:
(44) Připomeňme, že jedním z důležitých leitmotivů spoluvytvářejících charakler Adriana v Doktoru Faustovi je motiv chladu a podmínkou uzavřené smlouvy s ďáblem je zákaz milovat: "Láska jest ti zapovězena, pokud vřelost podněcuje. Tvůj život budiž studený - pročež nesmíš miloval jediného člověka." (s. 263)
(45) William H. McClain, c. d. , s. 493.
(46) Na přímou spojitost mezi Tristanem a Arnfortasem poukázal v korespondenci sám Wagner. "Je to těžká věc!", píše v květnu 1859 z Luzernu uprostřed vyčerpávající práce na třetím dějství Tristana, která mu přinesla nový podnět pro dávno zamýšlenou postavu Amfortase. "Těžká věc! Pomyslete si, proboha, co se tu děje! Náhle se mi vše úžasně vyjasnilo: Amfortas je můj neuvěřitelně vystupňovaný Tristan z třetího dějství." Cit. podle Thomas Mann, O veľkosti a utrpení..., s. 51.

Vyšlo ve sborníku Iluminace 7, 1995, č. 1 (17), s. 75-103.

[ Na Nostalghia.cz publikováno 7. září 2004 se souhlasem autora ]

TOPlist


© 2002-2022 Nostalghia.cz
© 2002-2022 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]