|
Variace na téma Viscontiho SMRTI V BENÁTKÁCH (2. pokračování) [předchozí část] Petr Málek | ||||||||
|
Touha a smrt "A přece, jaké je pokušení smrt. Něco nepředstavitelného, co v mysli vyvstává střídavě v podobě touhy a hrůzy." (Paul Valéry, Pan Teste) "Nepřirozenosti, která si uvědomila sebe sama, zbývá už jen touha po nicotě…" (Friedrich Nietzsche, Nečasové úvahy) "V tom rozvlněném přívalu a zvučícím hlaholu širokého světa mám utonout - v té hloubi v bezvědomí - jaká slast!" (Richard Wagner, Tristan a Isolda) Bylo by krajně zjednodušující tvrdit na základě naznačených souvislostí, že Aschenbach je Tristan (resp. variantou postavy Tristana) nebo Adrian Leverkühn. Šlo nám pouze o to, upozornit na některé potenciální relace, které mohou odkrýt jisté aspekty Aschenbachova vztahu k Tadziovi, určitou dimenzi jeho existence, neboť ta se od jisté chvíle tímto vztahem stravuje a není pro ni nic mimo tento propastný vztah. Vztah - podobně jako vztah tristanovský - poznamenaný svou beznadějností i vědomím marnosti pozemské lásky na straně jedné a velikostí touhy (o níž Kierkegaard tvrdí, že je pointou existence) na straně druhé. Aschenbach jako přejemnělý estét své doby však není čistým romantickým blouznivcem tristanovského typu. Výmluvná je v tomto směru jeho návštěva v bordelu, která nastoluje i otázky dekadentního estétství, viděného jako protiklad životní síly: vnitřní estetické prožívání život oslabuje a ničí, rozkládá a zpochybňuje životní hodnoty, přirozené city a emoce. Tristanovská touha po věčné noci smrti, přinášející vykoupení a splynutí milenců, je tu spíše touhou po nicotě, sladkém nebytí, latentní touhou po sebedestrukci, po propasti. V Aschenbachovi jako by byla zakódována ona Leverkühnova hluboká apriorní nevíra v možnost lidského sblížení a tím i lásky (44), jako by svou milostnou touhu směřoval právě tam, kde tuší zkroskotání, destrukci a konec. Nietzsche, který v souvislosti s romantikou rozlišoval dva druhy trpících - ty, co trpí přemírou života, a ty, kdo trpí chudobou života - přisuzoval těm druhým mj. touhu po "vykoupení od sebe sama". Již Aschenbachův příjezd do Benátek ovládá atmosféra obav a úzkosti, jako by tušil, že jej čeká setkání s dosud nepoznaným, pouze tušeným, ale v jeho nitru působícím tajemným a hrozivým "světem", který se jeho racionalita pokusila vytěsnit, odštěpit. Neukojená a odštěpená archaická touha po spojení s odsunutým elementárním pra-světem, viděným v podstatě jako svět iracionálního ženství, však hrozí opětným vyvřením ve své zničující, destruktivní totalitě. Hrozí ve slabé duši vyvolat nejhlubší konflikty kolem touhy, vášně a žádosti se smrtícími důsledky. Vidíme, že Aschenbachova smrt by mohla být popsána i pomocí Freuda jako uskutečnění podvědomé touhy po smrti. Nicméně skutečnost, že Gustav zůstává ve městě zamořeném epidemií vědomě (a toto vědomé je u Viscontiho ještě zdůrazněno), aby mohl být nablízku objektu své milostné touhy, odkazuje - přes své groteskní aspekty - k Wagnerovu Immolierung; a podobně i v poslední scéně můžeme spatřovat variantu Wagnerova Erlösung, třeba se k ní dospívá poněkud neobvyklou cestou. (45) Mann ve své novele Aschenbacha několikrát označuje jako osamělce. Osamělec je i Aschenbach filmový. A osamělá je i jejich smrt: teprve v ní však oba nacházejí cosi, co jim nebylo přáno žít pozemsky. Ve své smrti nalézají mír a vykoupení. Je to přese všechno ona wagnerovská Liebestod-Smrt z lásky.
Touha a láska "A pak vychytralý, do přízně se vemlouvající Sokrates vyřkl slovo nejbystřejší: že člověk, který miluje, je božštější než člověk milovaný, protože v milujícím je Bůh, ale v milovaném ne - vyřkl snad nejněžnější i nejposměšnější myšlenku, kterou si kdy kdo pomyslil, a ze které prýští šelmovství i nejtajnější rozkoš touhy." (Thomas Mann, Smrt v Benátkách) "... jsme jako ženy, neboť vášeň je naším povýšením a naší touhou musí zůstat láska…" (Thomas Mann, Smrt v Benátkách) V první verzi Wagnerova Tristana a Isoldy se na své cestě za svatým grálem u umírajícího Tristana zastavuje Parsifal, který mu má jako hrdina odříkání a vítěz nad životem pomoci svým soucitem. Tristan jako ten, který se nedokázal zřeknout života a byl jím poražen, tu náhle vstupuje do souvislosti s Amfortasem, potrestaným za "hříšnou" lásku nezhojitelnou ranou, takže nemůže ani zemřít, ani se uzdravit, může pouze čekat na vykoupení, tj. smrt, kterou mu může přinést jedině chlapec-panic. (46) Aschenbach se své smrti beroucí na sebe podobu chlapce-panice dočkal. Smrti jako vykoupení. "Jsme všichni Amfortas / ve svém zpěvu i ve svém chtění", napsal ve své básni Amfortas Jaroslav Vrchlický a vyjádřil tak pregnantně propastnost existence moderního člověka stravovaného hlubokým rozporem mezi touhou a vědomím konečného zmaru. Jsme všichni Amfortas, neboť smrtelně ranění nezhojitelnou touhou... Wagner nakonec epizodu s Parsifalem do konečného tvaru Tristana nevčlenil. POZNÁMKY:
Vyšlo ve sborníku Iluminace 7, 1995, č. 1 (17), s. 75-103.
[ Na Nostalghia.cz publikováno 7. září 2004 se souhlasem autora ]
|
© 2002-2024 Nostalghia.cz
© 2002-2024 Petr Gajdošík
[Facebook] [Twitter]