Minulý týden si odbyl svou americkou premiéru třetí díl QATSI trilogie režiséra Godfreye Reggia. Zavedené filmové magazíny se k filmu vyjádří až s určitým zpožděním, ale už nyní si lze přečíst několik recenzí z amerického denního tisku. (Podotýkám, že všechny níže uvedené názory a hodnocení pocházejí od amerických recenzentů).

Většina recenzentů se shoduje na tom, že Naqoyqatsi je vizálně mnohem komplikovanější a agresivnější než oba předchozí snímky. Reggio využil v maximální možné míře moderních digitálních technologií (proti nimž se přitom ve filmu vymezuje!) a stvořil spletitou a efektní podívanou, plnou symbolů naší dávné i nedávné současnosti, moderní ikonografie, které mu zastupují směřování lidstva k úplné technologizaci (Slant Magazine, Ed Gonzales). Reggio nám ve filmu předestírá pesimistickou vizi naší budoucnosti, kde technologie vítězí nad přirozeným světem (New York Post, V.A. Musetto) a v níž se stále větší části skládají jen z jedniček a nul. Budeme se snad jednou všichni skládat z binárního kódu? (Slant Magazine)

Po formální stránce si recenzenti všímají obrazové kanonády, která sice diváka vtáhne do tunelu světelných výjevů a imaginací (Filmcritic.com, Max Messier), ale sama o sobě je plytká a neschopná účiného sdělení (Film Journal International, Par Parekh). Samotný film se pak dělí na tři větší části: v první je předestřena přítomnost digitálního kódu prakticky ve všech oblastech našeho života, druhá část přibližuje lidskou obscesi sportovních akcí a dalších zábavných aktivit a ve třetí jsme svědky prudkých změn tempa našeho života. Z celého díla tak čiší Reggiova temná předtucha naší budoucnosti. (Los Angeles time nebo The Hollywood reporter, Michael Rechtshaffen). Podle The Journal News nedokázal Reggio svou ideu zcela přenést na diváka; mnohem více než v předchozích dvou filmech zůstala skrytá (nebo rozptýlená) (Marshall Fine). Naqoyqatsi se tak pravděpodobně ocitne ve stínu svých dvou starších sourozenců (Window to the Movies, Jeffrey Chen), protože svou ideou není tak přístupné a otevřené divákovu vnímání. Neznamená to ale, že jde o špatný film. Z těch několika málo hvězdičkových hodnocení (Slant Magazine, TV Guide) vychází jako "lepší průměr". Asi nejobsáhlejším zamyšlením nad Reggiovou ideou a nejen nad jejím filmovým zpracováním je recenze Frederika a Mary Ann Brussatových ve Spirituality and Health. Její autoři zde dokonce vytyčili několik tematických okruhů k dalším úvahám.

Prakticky všichni publicisté se pozastavují u Glassovy hudby, která filmu hodně pomáhá a podle některých tvoří dokonce jeho páteř, bez které by nebyl schopen života (The Film Journal). Glass dokázal hudbu nejen zakomponovat do často překotného sledu obrazů, ale mnohdy ji povýšil na hlavní formu sdělení. K tomu mu pomohla také skvělá interpretace jeho skladatelských záměrů cellistkou Yo-Yo Ma. A právě soundtrack z filmu je zatím to jediné, co si můžete doma poslechnout. Prodává se za cca 15 dolarů. Časem by se měl film objevit i v našich kinech (snad v Projektu 100). Na DVD si pak na něj budeme muset ještě nějaký čas počkat.