K napsání následujícího textu o filmu Chrustaljove, vůz! jsem přikročil zcela záměrně až po delší pauze od jeho shlédnutí. Zdálo se mi, že strávení tohoto díla chce čas, který poněkud oprostí od prvotních emocí, obrousí hrany ukvapených prohlášení a především umožní zařadit si do kontextu vše, nebo alespoň podstatnou část z toho, co jsem onoho lednového večera měl možnost na plátně vidět. No a včerejší 50. výročí Stalinovy smrti mé váhání definitivně zlomilo. Koneckonců je to datum z rodu těch historických.

Germanův opus je podle mne bezesporu nejoriginálnějším dílem, jaké v naší současné filmové distribuci můžeme najít. Tím neříkám tomuto filmu ano ani ne, ale konstatuji jeho výjimečnost a neslučitelnost se vším ostatním, co lze na plátnech našich kin nyní vidět. Myslím, že i to je nezanedbaltelný moment při hodnocení takového díla, protože když už je někdo nepřijme (samozřejmě i takové názory jsem zaznamenal, na místě je možná i připomínka, že během projekce filmu několik lidí nevydrželo a odešlo), s tímto faktem musí snad jedině souhlasit. Ale abych nebyl alibista, pokusím se dále vyznat ze svých osobních dojmů. Bude to ale veskrze zaujatý pohled, protože ať na to koukám jakkoli, Chrustaljove, vůz! mi připadá natolik uhrančivým dílem, že jeho magie nemůže neovlivnit psaní o něm.

Chrustaljove, vůz! je z rodu těch filmů, které je nutné vidět několikrát, aby bylo možné odlišit a odhalit všechny, nebo alespoň podstatnou část vrstev a významů, jenž jsou do něj uloženy. Divák, který přijde k filmu nepřipraven a navíc v očekávání nějakého konvenčního vyprávění o konci Stalinovy éry, musí být opravdu zděšen. German na něj totiž doslova a do písmene vychrlí zástup postav, zápletek, které se zdánlivě ne a ne rozplést, které jakoby navzájem nesouvisely a v mysli diváka tvoří jen ledabyle navršenou kupu obrazů bez vnější souvislosti. To všechno je ale zmatek jen zdánlivý. Po čase jsem si uvědomil, že před mýma očima defiluje sled událostí, minipříběhů, zápletek, které náhle mizí, aby se později zase nečekaně vynořily, postav nemajících ve filmu jakoby žádnou úlohu, náznaků jichž si člověk skoro ani nepovšimne, ale které mají časem pro děj zásadní význam.

Tohoto účinku dosahuje German kombinací všech dostupných filmařských postupů. Co je podle mne potřeba připomenout zvláště je zvuková stopa filmu, především práce s ruchovou složkou, která je natolik svébytná, že ji lze těžko k něčemu přirovnat. Nejen pro její výraz, časté záměrné zesilování některých motivů, ale i pro originální spojení s obrazem, kdy leckdy dochází k předstihu, nebo naopak ke zpoždění zvukové stopy oproti obrazu. Samostatnou kapitolou ve filmu je střih, ale obdobně "izolovaně" by se dalo hovořit i o práci kamery, hereckých projevech, dramaturgii, scénografii (ta je natolik strhující, že dodnes nechápu bylo-li vše natočeno v kulisách či v reálných prostředích.)

Určitým vysvětlením výsledné podoby filmu je fakt, že vznikal asi osm let za velmi komplikovaných produkčních podmínek. Přitom nejde o dílo udělané jen tak na koleně, ale v mnoha případech o dokonalou ukázku preciznosti ve vztahu k reáliím (viz např. Germanův popis přesného restaurování dobových automobilů vládních činitelů, který si můžete přečíst v rozhovoru v posledním čísle Filmu a doby.

Celé to panoptikum pak vrcholí v úchvatné sekvenci transportu (přičemž nelze zamlčet, že celá jedna její pasáž je natočena velmi naturalisticky, až nesnesitelně brutálně), přerušeného odvozem k lůžku umírajícího Stalina. Právě tato "stalinská pasáž" mě doslova ohromila jak svým filmovým ztvárněním, tak myšlenkovým dopadem, resp. její autorskou interpretací. Četl-li jsem někde, že sekvence u Stalinova lůžka je výrazem filmařské geniality, tak to rozhodně není daleko od pravdy. Chrustaljove, vůz! je nelehký film, ale je natolik uhrančivý, že již několik týdnů se mi periodicky vrací na mysl. A to se u každého filmu rozhodně nestává.