V úterý 1. července a o týden později 8. července uvede pražské Ponrepo dva mimořádné snímky, shakespearovské adaptace Grigorije Kozinceva Hamlet (1964) a Král Lear (1970).
Oba tituly patří k nejlepším filmovým adaptacím klasických témat, které do jejich interpretace vnesly reálné prvky a civilnější pojetí. Na obou filmech pracoval Kozincev s prakticky stejným štábem (včetně skladatele Dmitrije Šostakoviče), jen pro obsazení titulních rolí vždy použil typově odlišné herce. Ostatně podrobněji k filmům se rozepisuje program kina Ponrepo.

HAMLET
Zájem scenáristy a režiséra Grigorije Kozinceva o dílo Williama Shakespeara byl dlouhodobý. Ve 40. letech inscenoval jeho hry na scéně leningradského divadla a zkušenosti nejen z tohoto období sepsal do knihy Shakespeare - náš součastník. V roce 1964 se rozhodl pro filmovou adaptaci Hamleta, kterou natočil ve studiu Lenfilmu. Aby se zbavil nadneseného patosu, vycházel z prozaického překladu Borise Pasternaka a využíval reál, kterým narušoval tradiční sevřenost komorního dramatu. Velkou měrou se na jeho "filmovosti" podílela širokoúhlá kamera Jonase Gricjuse, která dění zaznamenávala v promyšlených jízdách, zdůrazňujíc v obraze vertikalitu, jež je v souladu s přísnou hierarchizací postav na hradě Elsinoru. Herec Innokentij Smoktunovskij hrál svého Hamleta civilními prostředky, které jej přibližovaly k tehdejším současníkům. Z jeho projevu vycházela vnitřní síla, prostřednictvím které se bojovně vzpíral ranám osudu. Spousta věcí u něj zůstává nedořečena, což záměrně brání divákovi ve ztotožnění. Jakkoli moderní je režisérův přístup k předloze, Kozincev ctí klasiku a neusiluje o násilnou aktualizaci. Pravděpodobně i to mělo zásluhu na jeho úspěchu, stvrzeném množstvím mezinárodních cen.

KRÁL LEAR
Jako tvůrce se poprvé setkal Kozincev s Králem Learem v roce 1941, když ho inscenoval na scéně leningradského divadla. Další setkání proběhlo po bezmála třiceti letech, a to prostřednictvím filmu, který se stal režisérovým dílem posledním. Drama otce tří dcer, jenž doplatí na svou pošetilost, realizoval s týmiž spolupracovníky jako před pěti lety u Hamleta, včetně autora hudby Dmitrije Šostakoviče. Přestože takového věhlasu, jako u prvního filmového setkání s alžbětinským dramatikem, už nedosáhl, je Král Lear vynikající ukázkou Kozincevova mistrovství ve skloubení osobního příběhu s historickou epochou. Natáčelo se většinou v Ivangorodu, starobylé tvrzi z 15. století; scény, v nichž bloudí Lear krajinou, vznikly na Krymu. V titulní roli se představil Juri Jarvet, estonský herec výrazně expresívního zjevu i projevu, obsazený poněkud proti typu. Projevuje se však jako velkolepý tragický hrdina, zvláště ve scéně bouře, natáčené na Sibiři u City a v dagestánských stepích, kdy jeho subtilní postava, snímaná v mohutné horizontále, je schopna se postavit proti všemu Zlu světa, jemuž i on napomáhal. V jistém smyslu zde Kozincev předestírá apokalyptický obraz světa, který se vymkl mravnímu řádu a řítí se do propasti. Přibližně ve stejné době natáčel svou adaptaci i Peter Brook, jenž do role Leara obsadil Paula Scofielda.