Filmové premiéry: Zelený paprsek [ Eric Rohmer ]
V červenci si odbude svou českou premiéru zajímavý film Erica Rohmera Zelený paprsek, natočený jako pátý díl jeho volného cyklu Komedie přísloví (1980–1987). Důvodů k jeho zakoupení by se našlo hned několik, vedle absence Rohmerových filmů v nabídce českých distributorů zejména ten, že film byl redakcí Cahiers du cinéma vyhlášen za nejlepší film roku 1986 a odměněný na MFF v Benátkách nejvyšší cenou Zlatým lvem a cenou filmových kritiků FIPRESCI. Nízkorozpočtový film natáčel na Rohmer na 16 mm formát s minimálně připraveným scénářem a téměř vždy za přirozeného světla. Premiéra filmu proběhne v pátek 11. července v pražském kině Ponrepo (20.00 hod.), kde bude také o týden později reprízován. Z programové brožury kina Ponrepo dále vybírám texty k filmu, které můžete vzít jako pozvánku k návštěvě kina.

"Když přijde čas, kdy srdce vzplane zas..." (Rimbaud)

V pátém ze sedmi dílů volného cyklu Komedie a přísloví (1980-87) vypráví Eric Rohmer o mladé Pařížance, která zkoumá různé možnosti, jak by si vynahradila neuskutečněnou cestu s kamarádkou do Řecka. Žádná z nich ji úplně neuspokojí, až jí nakonec náhodná známost udá správný směr...za zeleným paprskem, který lze někdy zpozorovat, když nad mořem zapadá slunce.

Vybrat z Rohmerovy tvorby právě Zelený paprsek se nabízí hned z několika důvodů, neboť jde o dílo, které je pro svého tvůrce typické jak po technické, tak po obsahové stránce. Nízkorozpočtový film (stál méně než milion dolarů) natáčel Rohmer na 16mm formát téměř bez scénáře a za přirozených světelných podmínek převážně ve společnosti tří mladých žen - herečky a logicky autorky většiny dialogů, Marie Riviereové, již známe jako hlavní představitelku Pilotovy ženy, kameramanky Sophie Maintigneuxové a produkční Margaret Menegozové. Prázdninový příběh neklidné Delphine, toužící po životní změně a zároveň se značnou urputností lpící na stávajícím, věrohodně balancuje mezi dokumentem a fikcí. Dívka, která si vysnila dovolenou u moře, ale ztratila pro tuto ideu spojence, se nakonec upne k zelenému paprsku a divák spolu s ní vnímá tento astronomický jev jako meteorologický fenomén i jako symbol poznání a sebepotvrzení. Kamera zcela realisticky zachycuje to, co se děje na obloze, ale Rohmer do každého záběru dokáže zároveň nenápadně vtisknout prchavé tajemství - atmosféru letního podvečera se zvuky moře, větru, ptáků, prázdnin.

Eric Rohmer: "Dovolil jsem si experiment. Poprvé a naposledy jsem neměl psaný dialog, ale nechal jsem herce, aby ho vynašli. A tak jsem zjistil, že tyto improvizované dialogy neznějí o tolik jinak než v mých ostatních filmech. Což dokazuje, že mám k hovorové řeči blízko a že nepíšu úplně literární dialogy, jak se tvrdívá.
Předpovědět úspěch u diváků je přirozeně vždycky těžké. Zelený paprsek například byl v kinech úspěšnější než jiné mé filmy, a zrovna u něj bych to býval nečekal, protože byl záměrně natočen amatérsky a zčásti dokumentaristicky. Čili spíš něco pro specialisty a cinefily, myslel jsem si. Ale ne, zrovna Zelený paprsek měl větší úspěch než filmy, které mohly být v principu širokému publiku bližší."

Sophie Maintigneuxová (kamera): "Eric Rohmer chtěl natočit intimní portrét o hysterické ženě, bez scénáře, improvizovaně, takový "work in progress", a hledal k tomu malý technický štáb, který by sestával jen ze třech žen. Nebyl si jistý, zda z toho nakonec vůbec vzejde použitelný film, ale Zelený paprsek pak dokonce vyhrál v Benátkách Zlatého lva. Jestli někomu za moje povolání vděčím, pak Eriku Rohmerovi. Naučila jsem se u něj způsobu natáčení, v němž vládne svoboda a improvizace, svoboda vzhledem ke konvencím řemesla - a jak funguje přirozené světlo. Když pracujete s velkými lampami, nevyhnutelně deformujete skutečnost. Přitom je to něco nádherného manipulovat realitu. Je to počátek překrásné velké lži zvané film. Zůstává v tom pro mně rozpor.
U Rohmera jsem se naučila trpělivosti. Epizodu Modrá hodina jsme točili týden, každé ráno od čtyř do 4.05, abychom zachytili čas, kdy noční ptáci už nezpívají a denní ještě spí: pět minut mlčení. Teď to vypadá jako v jednom kuse, ale sestává to z mnoha krátkých kousků. Každou noc jsme natočili jeden záběr.
Rohmer a Godard jsou dva velcí filmaři, u kterých jsem začínala a kteří mně formovali. Oba se ve filmu vždy snažili o redukci - nikoli obsahu, ale prostředků."

LÉTO S DELPHINOU - KRONIKA
doba děje: 2. července - 4. srpna
místo děje: Paříž, Cherbourg, La Plagne - hory, Biarritz
2.7.
Volá Caroline, že změnila plány na dovolenou. Delphine, která s cestou do Řecka počítala, se cítí zrazená a zaskočená.

3.7.
Jiná kamarádka navrhuje Delphine pobyt u své babičky ve Španělsku. Byla by tam však sama.

4.7.
S kamarádkou D. navštíví dědečka, který tráví léto v Paříži a je tam spokojený.

5.7.
Od mladé rodiny s dítětem se D. dozví, že jezdí každý rok na dovolenou do severských zemí pod stan. Její rodina jede do Irska, které je pro ni přes léto chladné. D. najde na chodníku první kartu - pikovou dámu. O kousek dál uvidí plakát s nápisem "Jak navázat kontakt sám se sebou i s ostatními".

6.7.
Volá Jean-Pierre a také radí, aby někam jela sama.

8.7.
D. vede na zahradě rozhovor se svými třemi kamarádkami. Ony se jí snaží pomoci, ona vzdoruje jejich radám, až se rozpláče.

18.7.
D. přijede do Cherbourgu, kam ji jedna z kamarádek pozvala. Bezprostřední Francoise se nezdráhá oslovit prvního mladého muže, jehož potkají. D. se takové jednání nezamlouvá. Při společné večeři s rodinou Francoise se objeví další problém - D. je vegetariánka.

19.7.
D. předstírá, že stále chodí s Jean-Pierrem a většinu času je sama nebo s dětmi. Ostatní se baví spolu a zdá se jim, že ona je smutná, ale komunikace mezi nimi nefunguje.

20.7.
D. tráví většinu času sama.

21.7.
Při jedné procházce kolem pobřeží propukne D. v zoufalý pláč.

22.7.
D. využije odjezdu Francoise do Paříže k útěku.

23.7.
Zase v Paříži. Marný pokus o čtení v parku, kde ji osloví opálený playboy. D. zavolá Jeanu-Pierrovi, zda by mohla přijet za ním do hor.

25.7.
V horách se však cítí ještě hůře, a tak, aniž by se s přítelem setkala, po krátké procházce zase odjede zpět do Paříže.

26.7.
Zoufalá D. říká, že nikam nepatří, otevřeně mluví o tom, že je na dně, pláče.

27.7.
D. zamíří na nábřezí Seiny opalovat se, ale ani si nenajde místo a vrací se raději domů. V tom potká Irene, která jí nabídne přítelův byt v Biarritzu.

1.8.
Biarritz je místem podle D. představ - slunce, moře, anonymita. Její samota však již narůstá téměř do hmatatelných rozměrů.

2.8.
Sama na pláži. Sama na procházce po pobřeží. Mění se jenom počasí. D. nalezne další kartu, tentokrát jde o srdcového kluka, a uslyší rozhovor o Verneově Zeleném paprsku. Ten, kdo jej prý spatří, vyzná se v citech svých i ostatních. Přítomný fyzik vyloženým starším dámám, o jaký optický úkaz na obloze vlastně jde. D. sedí stranou, ale pozorně naslouchá. Od této chvíle je v jejím příběhu jakoby naděje více přítomná.

3.8.
Na pláži se D. dá do řeči s emancipovanou Švédkou nahoře bez, která si pochvaluje cestování sama. Její nahota D. znervózňuje, ale čím je jí dívka vzdálenější, dokáže s ní otevřeně mluvit. Přizná se jí, že jejím ideálem je romantický muž, že se rozhlíží kolem sebe, ale vidí jen mlhu a nemá nic v rukou, co by vlastně mohla nabídnout a zase se rozpláče. Švédka ji chce zabavit, a tak osloví dva mladíky, s nimiž začne žertovat. Opět padne věta: "Delphine est triste." Uvolněná, leč zcela banální konverzace D. nevyhovuje a uteče. Když se za ní jeden z mladíků rozběhne, řekne mu jen: "Nejsem ta pravá."

4.8.
Ráno se D. vydá na nádraží. Má všeho dost, ale do Paříže se jí také nechce. Na nádraží si naproti ní sedne mladík. Dají se do řeči. Ona řekne, že je sekretářka, on umělecký truhlář. Mladíkův klid vyvolá její zpověď o zkažené dovolené. Nakonec se D. nesměle zeptá, zda by s ním nemohla navštívit rybářskou vesničku, do níž on míří. Tady stráví den v příjemném rozhovoru. Ona říká, že byla třikrát zamilovaná, ale nikdy to nevyšlo. On bez ostychu řekně, že zamilovaný ještě nebyl, ale, že věří, že se to jednou přihodí.
Ona dodá, že lépe je čekat v čistotě, než ničit naději v bezvýznamných vztazích. V tom se před nimi objeví obchod s nápisem Zelený paprsek a ona navrhne jít se podívat na západ slunce. Mladík ji pozve do Bayonne, kam míří. Pak čekají na zelený paprsek, který nosí poznání... (ir)


A závěrem ještě několik citací z české filmové publicistiky.
Rohmerovy filmy mají zvláštně lehko-vážný ráz: většinou se vyhýbají nezvratným fatálním ranám, neznají údery nemoci, stáří, životní definitivu. Jejich tématem je spíš to "lehké" jako přechodná samota, nuda, těkání, tonutí v životní nezřetelnosti a pasivitě. Všechny tyto nesnadno postřehnutelné náladové stavy, které však prudce "zvážní", zjeví-li se pod jejich dotekem úplná bezmoc toho, kdo je prožívá. Například už v Rohmerově prvotině Znamení lva, ale také v jeho snad nejslavnějším filmu Zelený paprsek je takovým zdánlivě neškodným osudovým zásahem vynucené letní osamění v Paříži: pařížské sekretářce Delphině v Zeleném paprsku nevyjde plánovaná dovolená u moře. V tu chvíli ona v rozpálené červencové metropoli propadne do rozšafných rozpaků, z kterých se sice snaží "vymluvit" neustálým švitořením s přáteli či známými o tom, co se jí přihodilo, i krátkodobými bezúspěšnými výjezdy z Paříže, ale uvnitř zůstává zdeprimovaná a nesamostatná. To se u Rohmera vytrvale vrací: jak se za rozmanitými pohyby, tiky, stěhováním, rozmary soudobého Evropana chvěje bázeň ze samoty, strach z bolesti, roztěkané, byť napovrch třeba velmi interesantní a hovorné prázdno.
Jiří Cieslar

Hrdinku příběhu traumatizuje neschopnost prožít prázdniny podle svých představ, je nerozhodná, nedokáže splynout s kolektivem lidí, kteří chtějí zapomenout na starosti všedních dnů. Samotné prázdniny se stávají pouhou kulisou, rámující ústřední problém, jímž jsou dívčiny komunikační potíže, uzavřenost, ostražitá plachost při navazování kontaktů, zvláště s chlapci. Ocitá se tak v uzavřeném kruhu samoty, z něhož se jen obtížně uniká. Ale nakonec se setká s mladíkem, s nímž by byla schopna si porozumět - v téměř symbolickém závěru, kdy svorně přihlížejí západu slunce, jehož poslední paprsek má získat zelené zbarvení, a to je magický okamžik, kdy se prolamují ledy nepochopení, kdy lidé náhle pochopí sebe sami i své blízké… Rohmerovo vyprávění je důsledně statické, vyhýbá se prudším pohybům, meditativní založení není ničím rušeno. Rozpoznáváme posun v pojetí dialogů, které jsou zbaveny jakékoli významotvorné orientace, záměrně směřovány k banalitě (příznačné je dohadování, zda jíst, či nejíst maso). Ale jejich průběh, reakce na ně vypovídají o mluvčích zcela dostatečně. Pod nánosem zdánlivé nicotnosti tepají výstižně nasnímané fragmenty všedního života.
Jan Jaroš
Bibliografie k filmu:

Filmový přehled č.8/ 2003
Jiří Cieslar, Rohmer. Literární noviny VIII, 1997, č. 32, s. 15.
Zuzana Kopečková, Diagnostik citových váhání. Lidové noviny 31.5.1997, s. 3
Jan Jaroš, Milostné příběhy jsou věčné I. + II.. Týdeník Televize č. 22 + 23/ 1997, s. 66 + 64
Briana Čechová, Zelený paprsek. Léto s Delphinou. Cinepur No. 28, červenec 2003, s. 62.

[ Z programové brožury kina Ponrepo, červenec 2003. Na Nostalghia.cz publikováno 6. 7. 2003 ]
nahoru
TOPlist


Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016