Mezi snímky Kapky deště na rozpálených kamenech a Osm žen, které jsou
v současné době v naší distribuci, natočil v roce 2000 Francois Ozon psychologické drama
Pod pískem (Sous le sable), které svou premiérou 6. července vstoupilo do naší distribuce.
Manželská dvojice si vyjede k moři. Domů se vrátí manželka sama. Manžel zmizel
neznámo kam. Život jde dál, o Mariinu přízeň se začíná ucházet jiný muž (hraje ho
renomovaný režisér a scénárista Jacques Nolot), léto s jeho jasem zachyceným na
35mm vystřídají zimní záběry na "super-šestnáctce" sestříhané o poznání méně "ladně".
(Odlišný dojem podpořila i volba dvou různých kameramanů, muže pro léto, ženy
pro zimu.) Jaký důvod může mít člověk k tomu, aby jednoho dne odešel beze slova
vysvětlení, bez náznaku odpovědi na přirozený příval otázek, jenž svým zmizením
vyvolá? A byl ten odchod opravdu dobrovolný a konečný? A nebo zasáhla osudová
náhoda a Jean utonul? A nebo se vůbec neutopil, prostě od Marie odešel jinam, žít
jiný život, s jinou ženou, jinak? Asi padesátiletá Marie je krásná, kultivovaná žena,
profesorka literatury, která kolem svého manžela rozprostřela plášť z něhyplného
ticha a on, zřejmě příliš osamělý, ztracený v tom tichu jednoho dne utonul, protože
tak neuměl být s ní. To je však jen jedna z možných odpovědí na otázky, jež v nás
film Francoise Ozona Pod pískem vyvolá. (ir, md)
"V první části filmu je Mariin svět dvojí. Jeden vnější, v němž si druzí myslí, že
Jean v létě zahynul, a svět jejího velkého bytu, v němž ona dále bydlí. Zde smrt
nikdy nezaklepala a Jeanovo tělo nepřestalo existovat. Žena trpělivě vyčkává
manželův návrat, aby mu opět dělala společnost, až se znovu vynoří z prostoru
"mimo obraz", kam "vyklouzl". Jak se Charlotte Ramplingová obrací jako při
skoku z mostu, jak v těchto scénách doslova přivolává pohledem toho, jehož
očekává, to se musí vidět."
(Patrice Blouin)
"Mezi dvěma lidmi, kteří společně prožili mnoho věcí, existuje často jakýsi prostor
nejistoty, země nikoho. S léty, během nichž s někým žijete a víte o něm čím dál víc
a dosáhnete úplné důvěrnosti, se dostaví osamělost. Tato osamělost ve dvou je
mimochodem moc hezká, myslím, že je třeba ji kultivovat. Je to skoro báječné,
protože sám je člověk tak jako tak, ale chce být ve své samotě doprovázen.
Myslím, že na počátku filmu jde trochu o tohle."
(Charlotte Ramplingová)
Jaký důvod může mít člověk k tomu, aby jednoho dne odešel beze slova vysvětlení, bez
náznaku odpovědi na přirozený příval otázek, jenž svým zmizením vyvolá? A byl ten
odchod opravdu dobrovolný a konečný? Anebo zasáhla osudová náhoda a Jean utonul? Anebo
se vůbec neutopil, prostě od Marie odešel jinam, žít jiný život, s jinou ženou, jinak?
Asi padesátiletá Marie je krásná, kultivovaná žena, profesorka literatury, která kolem
svého manžela rozprostřela plášť z něhyplného ticha a on, zřejmě příliš osamělý,
ztracený v tom tichu jednoho dne utonul, protože tak neuměl být s ní. To je však jen
jedna z možných odpovědí na otázky, jež v nás film Françoise Ozona Pod pískem vyvolá.
(Briana Čechová v programu pražského kina Ponrepo, červenec 2003, s. 26.)
Výkon Charlotty Ramplingové je ohromující. Ale skutečné zásluhy by měly patřit Ozonovi.
Je překvapující, že mladý režisér natočil film tak střídmý a přitom vyzrálý. Je to
mistrovská práce, Ozonovo mistrovské dílo.
Databáze IMDb
V hlavních rolích patrně nejvyzrálejšího Ozonova filmu se představí zkušená Charlotte
Ramplingová a Bruno Cremer.
|
