Jean Renoir: Můj život a mé filmy [ Zprávy ]
Nakladatelství Academia v těchto dnech uvedlo na trh paměti francouzského režiséra Jeana Renoira. Vzpomínky klasika světové kinematografie, sepsané a vydané v první polovině 70. let, se k českému čtenáři dostávají po 30 letech od svého vzniku vůbec poprvé.

Jean Renoir sepsal svou biografii, podle vlastních slov, hlavně na přání několika přátel. Sám to komentuje slovy: "Příčinou jejich zvědavosti je jistě nový význam autora. Už jim nestačí vědět, že se umělec svobodně vyjádřil pomocí kamery a mikrofonu. Chtějí vědět, kdo je tento umělec." A v souladu s tím koncipoval celé své paměti, které oprostil od faktografických pasáží a filmografických údajů (což už "udělal André Bazin ve skvělém díle, k němuž nemám co dodat") a soustředil se jen na to, co nějakým způsobem ovlivnilo jeho osobnost. ("Pro vzpomínky jsem vybral vztahy k bytostem nebo událostem, o nichž si myslím, že přispěly k tomu, abych se stal, kým jsem.") Čtenář je tak přítomen místy až fascinujícímu líčení roztodivných okamžiků z Renoirova života, je přítomen popisu vztahů k členům rodiny (samozřejmě včetně slavného otce s jeho celým dílem), k různým osobnostem z filmařského i nefilmařského života, k událostem, ideologiím, filosofickým názorům apod. Přitom nejde o žádnou snůšku historek, tu více či méně zábavných. Renoir se nebojí jasně a pregnantně formulovat své názory, neutápí se ale v dlouhých řečech, jeho psaní je průzračné jako jeho filmy. Často mu stačí načrtnout jen jednu situaci z níž zřetelně vyvstává jeho osobní postoj, aby se dalším popisem už dále nezabýval. Přitom ale nejde o ledabyle a náhodně formulované teze. Naopak je za nimi cítit velká zkušenost a promyšlenost. Renoir, člověk nepochybně citlivý a vnímavý, se svými pocity a dojmy nenechává bezcílně unášet. Při vší zanícenosti pro umění a tradiční hodnoty je z jeho vzpomínek cítit racionalismus, rozvaha a respekt i k často pro něj problematickému okolí. To je patrné například na líčení jeho vztahu k hercům nebo k jiným spolupracovníkům, které má místy charakter zpětného poděkování všem, kdo s ním na jeho filmech spolupracovali. Je dalek velkých a patetických slov. Místo toho raději zvolí drobnou ilustraci nebo lehce ironický komentář.

Byť jsou jednotlivé kapitoly, popisující Renoirovu cestu k filmu skoro uzavřenými drobnými literárními celky, vyvstává z nich postupně obraz vývoje osobnosti a její tvorby, který je navíc pevně zakotven do společenského a historického dění. Renoir patří ke generaci, která stihla prožít a uchovat si v paměti jak "staré zlaté časy" před první velkou válkou, tak i velké ideologické kotrmelce 20. století včetně obou světových válek, podstatnou část života strávil v Americe, tedy v zemi s naprosto odlišným kulturním kontextem, do níž navíc přijížděl podle svého vzpomínání plný iluzí. Při tom všem si Renoir dokázal uchovat statut pozorovatele, nepropadajícího lehkomyslně myšlenkovým proudům a hnutím, nacionalistickým náladám nebo uměleckým odsudkům. Minimálně ve svých memoárech je Renoir výsostně demokratický.

Svou pozici pozorovatele pak snad nejvíce karikuje popisem vlastního zážitku z Berlína roku 1933, kdy se shodou okolností a bez vlastního přičinění ocitl jeho taxík v téměř bezprostřední blízkosti otevřené limuzíny Adolfa Hitlera v plné jízdě a v obklíčení špalírů fanatického davu - scéna jako vystřižená z nějaké komedie, v knize ale zařazená přesně na místo, kde by jiný autor plamenně hovořil o svém postoji ke vzrůstajícímu německému nacionalismu a fanatismu. Z četby Renoirových vzpomínek mám pocit, že jeho životní zkušenosti jej zbavily patetismu a sentimentu. Majíc na zřeteli "škleby dějin", je Renoir střídmý v odsudcích, věnuje se spíše charakteristické drobnokresbě, detailu. Není bez názoru, ale nepokládá za nutné jej světu sdělit více než jednou. Nač nadbytečné řeči... O to víc se při četbě může věnovat vzpomínkám, psaným plasticky a místy velice zábavně.

Citát zmíněný v úvodu by v určitém smyslu mohl posloužit rovněž jako charakteristika Renoirovy tvorby, resp. jeho tvůrčí dráhy. Ta zahrnovala jak období němého filmu, tak přechod ke zvukové tvorbě a uzavírala se v období, kdy ve francouzském filmu vrcholily výboje "nové vlny". Renoir k tomu dodává: "Dějiny filmu, a zvláště francouzského filmu, se v průběhu posledního půlstoletí odehrávají ve znamení boje autora s filmovým průmyslem... Dnes se uznává, že film je autorské dílo stejně jako román nebo obraz." V souladu s tím pak Renoir věnoval své paměti "autorům, které obecenstvo zahrnulo do pojmu Nová vlna a jejichž zájmy jsou totožné" s jeho.

Jean Renoir
Můj život a mé filmy
Academia
Praha 2004
1. vydání
277 s. + 12 stran fotografických příloh
ISBN 80-200-1228-1
Z francouzštiny přeložila a bibliografickými údaji a rejstříkem opatřila Tereza Horváthová.

[ Na Nostalghia.cz publikováno 29. 7. 2004 ]
nahoru
TOPlist


Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016