|
Sam Peckinpah a jeho filmy | ||
|
Nakladatelství Casablanca vydalo svůj další, již dlouho ohlášený titul. Knihu Sam Peckinpah a jeho filmy napsal Zdeněk Hudec a v ediční řadě Filmoví tvůrci, v níž zatím vyšly obdobně pojmenované knihy o A. Hitchcockovi (ještě v nakl. Orpheus), I. Bergmanovi a K. Kiešlowském tvoří naprostý unikát – mezi doposud překladovými tituly jde totiž o první ryze tuzemskou původní práci, k tomu o tvůrci, jemuž se u nás detailněji zatím nikdo nevěnoval. A navíc o práci mimořádně zajímavou.Zajímavost a nepřehlédnutelnost Hudcovy knihy netkví jen ve zvoleném tématu, tedy ve filmech Sama Peckinpaha, často požívajících statusu kultovního díla, ale především v pohledu a přístupu jaký si autor zvolil. Na rozdíl od u nás obvykle biograficky zaměřených prací nebylo totiž jeho cílem sepsat Peckinpahův portrét, resp. analyzovat jeho osobnost, mnohdy složitou a skandální, propojit ji s jeho filmy a to vše třeba ještě zasadit do dobového kontextu. Nešlo mu ani o žánrové charakteristiky Peckinpahova díla či o společensko-sociální nebo ekonomické vazby do nichž je zasazeno. Jeho hlavním zájmem bylo hledání toho, co je všem Peckinpahovým filmům vlastní, resp. zdrojů z nichž vychází: „V centru mé pozornosti se ocitla sice zaznamenaná, ale nevytěžená skutečnost, že Peckinpah byl přitahován idejemi soudobé etologie a antropologie, zastávající názor o evolučně vrozené násilné podstatě člověka...“ Tomuto pohledu podřídil Hudec koncepci celé práce, která se tak vedle filmovědného zaměření stává i originálním příspěvkem k oběma výše zmíněným přírodním oborům, přesněji řečeno: příspěvkem k aplikaci některých jejich poznatků a teorií na konkrétní kulturní projev. Vlastní text je členěn do čtyř základních oddílů: Pud, Pohlaví, Etika a Obraz, v nichž autor probírá Peckinpahovo dílo v užších významových mezích. První část je základním východiskem celého dalšího textu. Je zaměřena na souvislosti Peckinpahových filmů, resp. jejich charakteristických rysů, s některými evolučními teoriemi, z nichž především etologické studie Roberta Ardreye, původně scenáristy, ale později hlavně autora antropologických spisů, Peckinpaha prokazatelně zaujaly a inspirovaly. Jejich obsahem je, stručně řečeno, teorie, že na „úsvitu lidstva“ právě násilí umožnilo rozvoj lidské podstaty od opice k člověku, nastartovalo evoluci vedoucí až k současnému člověku a že toto dědictví si člověk v sobě nese dodnes. Druhý oddíl přibližuje motivy dětí, žen a mužského přátelství, které v Peckinpahových filmech hrají podstatnou roli, ale jejich vnímání se časem deformovalo do zaběhlých klišé. Autor ukazuje na řadě konkrétních scén, že tyto motivy hrají větší roli než by se na první pohled mohlo zdát a že jsou hlavně organicky zapojeny do „systému“ konstruovaného na „antropologickém“ základě pojednaném v první kapitole. Třetí část nazvaná Etika je asi nejstrukturovanější pasáží knihy. Pod velmi obecným filozofickým termínem se skrývá několik kapitol (Technika a utopie, Víra a náboženství, Politika, Válka, Revolta a nihilismus a Humor a ironie), věnujících se politickým, společenským a kulturním rozměrům Peckinpahových filmů, jež jsou vždy chápány jako výsledek či znak určitého stupně lidské evoluce, ale v základě jsou vždy determinovány „skutečnou“ podstatou člověka. Poslední oddíl Obraz se zaměřuje na „estetiku násilí“, filmově často diskutované téma. Hudec ve své knize poukazuje na zásadní odlišnost zobrazení násilí u Peckinpaha a u pozdějších tvůrců. Na konkrétních sekvencích dokládá, jak je na hony vzdálená estetizace násilí v Peckinpahových filmech pozdějším snímkům „ultra violence movies“. Rozdíly jsou patrné už u dobových tvůrců, ať je to Leone nebo Scorsese, tak u pozdějších autorů (De Palma, Verhoeven, Hill, T. Scott nebo současný Tarantino), u nichž všech je zobrazeno násilí „jen“ jako násilí, zatímco pro Peckinpaha jsou násilné scény pevnou součástí dramatické struktury, charakteru postav a nezřídka mají katarzní účinek (byť účinek katarze ve vypjatých sekvencích Peckinpah přecenil, jak později sám přiznal). To vše s neustálým přihlížením k antropologickým tématům prvních kapitol knihy. Jako dodatek (apendix) je za celou touto studií, zabírající cca 250 stran, zařazena kapitola Sam Peckinpah: Život a kariéra (s. 255-295), zpracovaná podle čtyř nejvýznamnějších zahraničních biografií. Text knihy je doplněn mimořádným množstvím textových (citace z literatury, rozhovory, dialogy z filmů) a obrazových ukázek ilustrujících analýzy a srovnání filmových sekvencí a více než devíti sty poznámek a odkazů, převážně na zahraniční zdroje. Faktografická část knihy obsahuje podrobnou filmografii, zahrnující vlastní režírované filmy, televizní tvorbu, scenáristickou produkci, všechny spolupráce na tvorbě jiných režisérů i soupis dokumentů o S. Peckinpahovi a jeho filmech. Nechybí podrobná bibliografie, jmenný rejstřík a rejstřík filmů. Zdeněk Hudec, který se tvorbou Sama Peckinpaha zabývá již dlouho, napsal knihu, která je v českém filmovém psaní ojedinělá šíří svého záběru i svým zpracováním. Více než o portrét kultovního tvůrce či charakteristiku doby mu šlo o postižení zdrojů jeho tvorby, o vystopování motivů z nichž pramenily charakteristické rysy jeho filmů. Analýzou a komparací jejich projevů v Peckinpahově díle tak ovšem dospěl i k tomu, že odhaluje jejich autora jako svébytného portrétistu druhu homo sapiens. A že je to portrét po čertech nelichotivý. 
Zdeněk Hudec Sam Peckinpah a jeho filmy Casablanca Praha 2010 454 str. 349 Kč ISBN978-80-87292-02-0 [na Nostalghia.cz publikováno 17. 6. 2010] | |
* * * | ||
| ||
|
| ||
|
© 2002-2024 Nostalghia.cz © 2002-2024 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |