Jeden ze stěžejních dubnových cyklů pražského kina Ponrepo uvede na plátno soubor filmů, které lze bez mrknutí oka označit za světové filmové dědictví. Díla geniálního Sergeje Ejzenštejna, jejichž častým spolutvůrcem byl jiný světový génius, hudební skladatel Sergej Prokofjev.

Už 1. dubna mohou zájemci zavítat na projekci řídce uváděného snímku Ať žije Mexiko, který Ejzejnštejn natočil jako svou první (a poslední) americkou zakázku. Samotný Ejzenštejn film nikdy nedokončil a později vzniklo nezávisle na něm několik střihových verzí, z nichž představení v Ponrepu uvede všechny tři, Nad Mexikem hřmí z roku 1931, Čas na slunci z roku 1939 (obojí 1. dubna) a Ať žije Mexiko, verzi z roku 1978 (29. dubna).

V dubnu 1930 podepsal Ejzenštejn smlouvu s Paramountem a odebral se do USA. Když do října téhož roku žádný z jeho celkem pěti projektů nedospěl do fáze natáčení, dohodl se se spisovatelem Uptonem Sinclairem, že pro něj natočí celovečení hraný dokument o Mexiku a jeho historii. Ejzenštejn zažíval pobyt v Mexiku nejprve jako nejsvobodnější část svého života (jeho kreslířská tvorba se v této fázi nejvíce otevřela erotickým motivům), ale natáčení se brzy změnilo v nekončící sérii nepříjemností. Ejzenštejn se navíc dostal pod dvojí tlak: ze strany Sinclaira, jehož finanční rezervy byly brzy vyčerpány a ze strany Stalina, který stále naléhavěji trval na tom, aby se Ejzenštejn okamžitě vrátil z kapitalistické ciziny do SSSR, nechce-li být prohlášen za "dezertéra" a "odrodilce", což mohlo mít zlé důsledky pro osud Ejzenštejnovy matky. Při svém návratu do vlasti v květnu 1932 Ejzenštejn spoléhal na to, že natočený materiál mu bude zaslán k sestříhání. Sinclair jej však postoupil společnosti MGM, která pověřila Sola Lessera, aby jej "přepracoval". Když se Ejzeštejn dozvěděl, že veškerá vynaložená námaha byla marná, pomýšlel na sebevraždu, američtí přátelé se marně snažili zabránit promítání hrubě zkomoleného snímku s novým názvem "Nad Mexikem hřmí". V Rusku se Ejzenštejn platonicky sblížil s Američankou Mary Setonovou, která po svém návratu do USA získala přístup k Ejzenštejnovu mexickému materiálu a sestříhala z něj v roce 1939 snímek nazvaný "Čas na slunci". Setonová byla přesvědčena, že se jí podařilo dostát režisérovým záměrům. Opak byl bohužel pravdou a bylo tedy snad lepší, že výsledek Ejzenštejn nikdy nespatřil. V roce 1978 měl premiéru sestřih režiséra Grigorije Alexandrova, prominenta oficiální sovětské kinematografie, pod původním názvem Ať žije Mexiko. Alexandrov měl jako někdejší Ejzenštejnův nejbližší spolupracovník lepší předpoklady než Lesser a Setonová, aby vytvořil verzi respektující Ejzenštejnovy intence, ale o "definitivní" verzi samozřejmě nelze mluvit ani zde. Jen v devadesátých letech vznikly na základě Ejzenštejnova mexického materiálu dva další zcela odlišné filmy a kouzlo Ejzenštejnových kompozic zůstane bezpochyby výzvou i pro budoucnost. (md)

Po návratu z Ameriky rozpracoval Ejzenštejn řadu námětů, ale nikdy neměl možnost je dokončit. Touha po práci a pud sebezáchovy (mnoho z jeho dřívějších nejbližších spolupracovníků je ve vězení, řada z nich bude popravena) ho nakonec dovedly k přijetí nabídky z Mosfilmu. Před Ivanem Susaninem dal přednost Alexandru Něvskému právě proto, že o něm víme pouze díky několika řádkám ve starých kronikách. Film Alexandr Něvský je dnes často přirovnáván k opeře pro velkolepost postav, kompaktnost děje, slavnostní ladění davových scén a zejména pro hudbu Sergeje Prokofjeva, v němž režisér rozpoznal umělce, schopného zvýraznit rytmus filmového střihu a dokreslit atmosféru díla. (ir, md)

Prokofjevova hudba k Ejzenštejnovu třídílnému filmovému monumentu Ivan Hrozný (první díl měl premiéru v roce 1945, druhý díl byl Stalinem zakázán a uveden až deset let po Ejzenštejnově smrti, v roce 1958, ze třetího dílu se dochovalo jen několikaminutové torzo) si našla své pevné místo v koncertních síních. V bezprostředním odstupu vám nyní nabízíme možnost porovnat Ejzenštejnův film s inscenací Jurije Grigoroviče v moskevském Velkém divadle roku 1977. Toto baletní zpracování bylo nazváno "Kruté století" (Groznyj vek; groznyj = krutý). V Janáčkově divadle v Brně se od loňského podzimu hraje nové baletní nastudování pod názvem "Ivan Hrozný". (md)

Natočit film o vládě cara Ivana IV. přitahovalo Ejzenštejna právě pro rozporuplnost ústřední postavy, pro možnost nechat na každý carův kladný čin dopadnout stín jeho krutosti. Nejednoznačný psychologický vývoj titulní figury vynikajícím způsobem ztvárnil představitel Alexandra Něvského, Nikolaj Čerkasov, jenž dokázal působivě vyjádřit nejen velkolepost Ivanova životního cíle, ale také jeho zoufalství, mstivost, depresivní stavy. Vzpomeňme na jeho podezíravý pohled, vržený na potenciální protivníky z řad bojarů ve scéně korunovace: výraz tváře, jenž jako by předjímal všechny následující události. (ir)

Navzdory jeho neotřesitelnému renomé nelze film Křižník Potěmkin považovat za Ejzenštejnův nejlepší snímek. Byl to pouze (po Stávce, 1924) druhý krok na cestě k tzv. "intelektuálnímu filmu", Ejzenštejnovu v historii kinematografie naprosto ojedinělému pokusu o maximální aktivizaci veškeré ve filmu obsažené potence: od vizuální, přes myšlenkovou až po čistě fyziologickou. V žádném ze svých děl nedošel Ejzenštejn ve svých experimentech dále než v Generální linii. (Své další filmy buď nemohl sám dokončit, nebo musel alespoň rámcově respektovat požadavky historického žánru.) Stalin si u Ejzenštejna objednal agitační film oslavující kolektivizaci a modernizaci v zemědělství a po zhlédnutí první verze žádal Ejzenštejna o změny. Ten provedl určité úpravy, které ale nemohly z Generální linie udělat film podle diktátorova gusta. Film promítáme bez obvyklého klavírního doprovodu, abychom nechali lépe vyniknout nenapodobitelné dynamice a expresivitě obrazů, rytmu a "muzikalitě" Ejzenštejnovy brilantní montáže.
Péťa a vlk patří k nejoblíbenějším Prokofjevovým dílům. Naposledy ho s Ruským národním orchestrem nastudoval v polovině prosince 2002 v Ženevě Kent Nagano, přičemž úlohy vypravěčů se ujalo nepravděpodobné trio: Sophia Lorenová, Bill Clinton a Michail Gorbačov. Pro film adaptoval dílo poprvé ještě za Prokofjevova života Walt Disney (režie Clyde Geronimi, 1946). V Ponrepu uvidíte další zpracování v žánru animovaného filmu, loutkový film Güntera Rätze z roku 1983.(md)