Malý kapitalista aneb Co dělat s filmy Karla Vachka? [ Karel Vachek ]
V červnovém programu archivního kina Ponrepo nalezneme jak zajímavý cyklus "Filmy žen" (Zet Molas, Larisa Šepiťková, Binka Željazkovová, Ewa Petelská, Dinara Asanovová, Lana Gogoberidzeov), tak ojedinělý soubor čtyř dokumentů Karla Vachka "pro otrlé" (neboť minutáž každého z nich neklesá pod 200 minut!!), které patří k našim nejkontroverznějším dokumentaristickým projektům posledních let.

Od pátku 6. června budou postupně v týdenních intervalech pod souhrným názvem "Malý kapitalista" uvedeny filmy Nový Hyperion aneb Rovnost, Volnost, Bratrství (1992), Co dělat? (cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) (1996), Bohemia Docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie) (2000) a poslední čerstvá Vachkova novinka Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma (2002). Na projekce filmů mají vstup i ti, kdo nejsou držiteli průkazky kina Ponrepo. A pro inspiraci vybírám z programové brožury několik textů k těmto opusům.






NOVÝ HYPERION ANEB VOLNOST, ROVNOST, BRATRSTVÍ
"Příběh skutečný a neúplný, který žili a sehráli filosofové a hlavy států a církví, umělci a stranické sekretariáty, vědci a ministři federální i republikových vlád, důchodci a vězni, odboráři a úředníci, disidenti i ta šedá zóna, kazatelé a ozbrojenci, radikálové praví i leví, bývalí i současní, občané a jejich poslanci v souvislostech osvobozené volební komedie - Československo 1990."
Vachek vychází z postupů užitých ve Spřízněných volbou, zároveň je ale rozvíjí a rozšiřuje, na ploše dosud nevídaných 207 minut filmu. Středobodem jeho dění jsou tentokrát parlamentní volby, události vztahující se k nim však opět slouží především jako prostory živé galerie pro množství postav, které se náhle vynořují před zraky občanů-voličů. Akt volby tu není chápán pouze ve smyslu formálně politickém, ale ryze osobním, subjektivním, lidském: jde o mou konkrétní volbu, komu a proč budu naslouchat, koho respektovat, s kým se v životě stýkat.
Spojování politického s osobním a nahlížení světa politiky z hledisek nejelementárnějších lidských vztahů se objevuje jak ve Spřízněných volbou (včetně motivu Goethových románových manželství), tak v obou "verzích" Co dělat? ... (které mají kořeny v Černyševského utopii). Je to ostatně i přirozený rys vztahu občanů k veřejnému životu ve zlomových historických okamžicích, jakým byly roky 1968 i 1990. V Novém Hyperionu má Vachek více prostoru k tomu, aby z materiálu vyvolal v život další související motivy, navzájem propojené ve zvláštních liniích. Vachek využívá faktu o podílu českých herců na "revoluci" k hlubší metafoře - všechny narážky na herce zde vyznívají ve smyslu vyšším, jako by označovaly všechny aktéry "předvolební komedie", jak je film uveden v titulcích a distribučním sloganu. "Když budou všichni dělat politiku, je nejvyšší čas, abych já začala dělat divadlo," říká Chramostová. U Vachka ale divadlo s politikou splývá. Můžeme to chápat i jako metaforu pobídky k tomuto pohledu na události. Vachkův autorský úhel pohledu na společenské dění je i přes jistou nepřehlednost jasně patrný, a je obsažen ve slovech Ivana Jirouse: "(Volnost, rovnost, bratrství) ... nesmyslné heslo, protože lidé se nerodí rovní. Pánbu každýho stvořil jinak. Ale to neznamená, že by neměli mít rovná práva." Celý film začíná i titulem jeho básnické sbírky (Věřím, protože je to nesmyslné). Je to nadhled svérázného filosofa, blízkého Jaroslavu Haškovi, který však nepřestává s hlubokým zaujetím sledovat své hrdiny i v nejskrytějších detailech jejich zápasů za své cíle. Pohled, ve kterém je viděné poměřováno absolutními měřítky sociální a mravní utopie, jež je z pragmatického hlediska nesmyslná, jíž je však třeba věřit jako právě tomuto měřítku. Nový Hyperion je svébytnou zprávou o experimentu, který měl z nespravedlivé a nedemokratické společnosti vytvořit společnost lepší a svobodnější, a který byl patrně (podle měřítek utopie) od počátku odsouzen k nezdaru, nicméně bylo jej nutno podstoupit. Jedinečnost tohoto okamžiku (vzácného už jen tím, že k němu vůbec došlo) pak umožnila zvláštní pohled na člověka uprostřed těchto událostí, a tím i na člověka vůbec. Je to pohled plný naděje, a zároveň laskavé ironie, humoru i skepse, které se rodí z napětí mezi póly abstraktního ideálu a konkrétního, zmateného lidského hemžení. Souvislost s Hölderlinovým románem nejlépe vystihuje Jan Svoboda: "Není to (...) vazba "dějová", ale zejména přiznání blízkosti básníkově "ódě na osvícený rozum", který v tomto zpovědním i výchovném románu posléze překonává rozpolcení mezi klasickým ideálem antiky a bezohlednou, odpudivou skutečností nové doby. Toto bolestné poznání, očistná deziluze se ovšem dotýká také některých momentů v ušlechtilém zápase proti bezpráví a útlaku. (Hyperion píše milované Diotimě o své zkušenosti v povstání proti Turkům: "Teď mohu jít a kázat o dobré věci. Opravdu! Byl to skvělý záběr zakládat rajskou zahradu s hordou lupičů. Ne! Při posvátné Nemesidě! Stalo se mi tak právem a já to musím nést, musím to nést, dokud mi bolest nepřerve poslední nitku vědomí (...)"
Martin Švoma: Výzvy skutečnosti. Filmy a filmové projekty Karla Vachka

CO DĚLAT? (CESTA Z PRAHY DO ČESKÉHO KRUMLOVA ANEB JAK JSEM SESTAVOVAL NOVOU VLÁDU)
Po Spřízněných volbou a Novém Hyperionu je Co dělat? prvním filmem, v němž se Vachek odvrací od sféry prvotně politického dění, přestože bezprostředně navazuje na Nový Hyperion. Je to film v mnoha směrech "opoziční": ocitáme se v něm mimo Prahu, v malém historickém městě (a na cestě k němu), jež může být vůči ní určitou alternativou, setkáváme se s jeho obyvateli, s postavami, které do politiky nikdy nesměřovaly (umělci, vědci, intelektuálové) i s představiteli nevládních stran a hnutí. Na veškerém dění (v němž je často uplatňována metoda "provokace" a plánovaného zásahu do autentických událostí) se pak Vachek snaží přímo a nezakrytě manifestovat své filosofické a autorské postoje, a to i za pomoci vlastních komentářů a předkamerových výstupů. Jako "asistent" mu pomáhá Luboš Michalica a částečně Eva Vobrubová (která zemřela v průběhu natáčení). Ve dvou "švejkovských" autobusech (jaké používá pro turisty jeden pražský hostinec) cestuje s Vachkem a jeho štábem do Českého Krumlova skupina umělců a intelektuálů (či "lumpenintelektuálů", jak je charakterizuje zřejmě nejvýraznější člen výpravy, Ivan M.Jirous), s nimiž po cestě režisér debatuje většinou o tématech své osobní filosofie a nechává věcem volný průběh - ty dospějí k přirozené ústřední konfrontaci přiopilého Jirouse s Jiřím Krejčíkem. Do děje střídavě vstupují postavy a události v Českém Krumlově - viděné Slachovou kamerou ve zdánlivé reportážní strohosti, ale zároveň konkrétnosti hraničící s mystikou - a inscenované etudy, v nichž Vachek (spolu se svými "asistenty") v úloze jakéhosi ochotnického klauna pro film znázorňuje některé své myšlenky. V závěrečné třetině filmu se odehrávají "politické" rozhovory ve starém Krumlovském ateliéru. Co dělat? vyznívá především jako film o opozici, alternativě, "jinakosti" a možnosti (uskutečnitelné případně alespoň hrou). Jsou zde lidé, kteří tuto alternativu pro Vachka symbolizují (ti, kteří - alespoň v rámci filmu - vyslovují myšlenky a činí skutky směřující v ostatním kontextu k jeho ideálu, unikají "osudu"). Vachek pracoval na filmu po tři roky (od roku 1993) a dokončil jej před polovinou roku 1996 (více než osmnáct měsíců si vyžádal střih). "Měl jsem materiálu zhruba na celovečerní film, jenže namísto toho, abych, jak je to obvyklé, vybral pětinu natočeného, použil jsem dvojnásobek. Zčásti je to tím, že čím jsem starší, tím točím úsporněji, zčásti také tím, že film měl stále díry, stále bylo potřeba něco přidat, dokud tam nebylo všechno, co tam patří. Navíc, protože film vznikal téměř tři roky, ještě v době, kdy se stříhal, jsme dotáčeli další pasáže," řekl režisér v jednom z rozhovorů. Ústřední myšlenku, kterou by svůj film charakterizoval, Vachek shrnuje ve větě "Tenhle svět je nádherný, a moc se nám nelíbí". Kritické reakce jsou ve srovnání s minulým filmem rozpačitější a přibývá mezi nimi příkrých odmítnutí (J.Jaroš, V.Just, M.Spáčilová). Velká část autorů se k filmu nevyjadřuje vůbec, pouze přebírá Vachkovy slogany a úryvky z rozhovorů. Nejednoznačné přijetí dalo dokonce podnět k obsáhlému zamyšlení Petra Mareše a Marie Mravcové na stránkách Filmu a doby. Vulgární odsudek Mirky Spáčilové, upírající filmu nejen "čitelné sdělení", ale i "epiku, napětí, rytmus, pointu, překvapení a vzrušení", prozrazuje spíše nechuť a neochotu jakkoli hlouběji se jím zabývat. Dá se říci, že filmem Co dělat? ... vstoupil teprve do české kinematografie "celý" Vachek. Nejen svou vlastní osobou režiséra, která se již nespokojuje se spřádáním námětu, pokyny svému štábu a poté už jen pokojným komponováním natočeného materiálu ve střižně, ale vpadává přímo do předkamerové reality, aby jej zdánlivě zcela ovládla. Spolu s ním sem totiž přichází i celé rozsáhlé "dědictví" minulých let - ono vehikulum jeho "pochybných" postupů, které se pokoušel uplatnit, ale zůstalo pouze na papíře, - všech myšlenek a záměrů, které nebyly naplněny, a přesto se nyní hlásí o slovo skrze svého autora. Témata a struktura zvolená pro tento film to poprvé plně umožňuje.
Martin Švoma: Výzvy skutečnosti. Filmy a filmové projekty Karla Vachka

BOHEMIA DOCTA ANEB LABYRINT SVĚTA A LUSTHAUZ SRDCE (BOŽSKÁ KOMEDIE)
O svém dalším filmovém projektu se Vachek zmiňuje poprvé již v době televizního uvedení filmu Co dělat? na podzim 1996, má to být "hravý esej o vzdělanosti v Čechách".
Tak jako východiskem výběru postav do filmu Co dělat? ... byly osoby nějakým způsobem "opoziční", zde si téma žádá představitele různých forem české vzdělanosti. Dění ve filmu tentokrát nemá podobnou ústřední osu, jakou byla cesta a plynutí ročních období v předešlém díle, do jisté míry ji teritoriální "rozesetí" postav po různých místech Čech a Moravy, a to bez ohledu na jejich "příslušnost" (Uhl nebo Dejmal v kostnici v Sedlci, Jim Čert na Macoše, vynálezci Semtexu a Tamary v Janově v Orlických horách apod.) Vachek jako by svým filmem mapoval (samozřejmě subjektivně vymezené) teritorium české vzdělanosti, které má své opěrné body - "hrady" v podobě zúčastněných postav. Tento systém se pak vzájemně propojuje, "vyživuje" a ovlivňuje skrytými vlákny "podhoubí". Hrady jsou viditelnou dominantou krajiny a letitým dokladem lidského usilování, které se odehrává v "podhradí", houby pak představují něco obdobného ve vztahu ke svým neviditelným, skrytým vláknům, tvořícím mykoritický systém (bez něhož by les nemohl patrně existovat). S nadsázkou lze říci, že po těchto vláknech se ve svém filmu vydává Vachek "od houby k houbě" a "od hradu ke hradu". Tento motiv demonstruje autor i v rovině kinematografické, neboť svůj film v několika místech otevřeně "napojuje" na jiné - jmenovitě na televizní dokument Jiřího Krejčíka Maturita v listopadu (2000) (o kterém s ním ve filmu mluví), Houbu (2000) Víta Janečka, která pojednává o mykorize a jejíž ústřední postavou je mikrobiolog Miroslav Vosátka, a společný film Romana Vávry, Miroslava Janka a Víta Janečka Bitva o život (2000), jehož aktéry jsou obyvatelé Bystrého, a pro který byla inscenována "bitva" zaznamenaná ve Vachkově filmu. V Bohemia Docta Vachek pokračuje ve své skladebné metodě rozjívených a vracejících se asociací, který dovedl k vrcholu ve filmu Co dělat?. V porovnání s ním zde jako základních jednotek užívá většinou delších scén, za kompoziční vodítko mu více slouží vyšší významy než detaily a slovní narážky. Přibývá konfrontace na úkor asociace, jednotlivé významové linie vystupují ve filmu nezávisleji a mají vyšší samostatnou hodnotu. Poněkud ustupuje důraz na formální stránku, konečná podoba filmu se více podřizuje dění před kamerou a jeho "obsahu", spoluvytvářeného ovšem v ještě větší míře Vachkem samotným, který se zde stává ne-li hlavním, tedy určitě zcela rovnocenným aktérem svého filmu - jako by zde již částečně opouštěl svou režisérskou úlohu (ke které se o to důkladněji vrací v další skladbě) a více se "vehrával" do situací - scéna, ve které pokleká uprostřed janovské "bitvy" před vynálezcem Semtexu, to dobře dokládá. K nejpůsobivějším místům filmu patří sekvence kolem setkání na Bítově a Divišovy smrti, propojená se závěrem "bitvy" v Janově a otevřenou výpovědí Pavla Dostála, a zejména pak konfrontace Egona Bondyho s Jimem Čertem v otázce jejich spolupráce s StB, která získává silný vnitřní náboj díky Čertově výborné interpretaci vlastní písně a citlivě zvolenému prostředí Macochy, v níž se "zpověď" odehrává. Bohemia Docta dokládá hledání dalších cest k chápání mnohoznačnosti světa, který se objevoval v předchozích filmech. Nápadný je zejména (oproti sférám společnosti a politiky) příklon k biologickým motivům - jako je výsadní postavení houby a jejích konotací v celé struktuře filmu. Dá se říci, že skrze mykoritickou metaforu sestupujeme zde nejen ke kulturnímu "podhoubí" české společnosti, ale i kamsi hlouběji, k samotné produchovnělé hmotě, z níž se tento svět v konečné podobě sestává, a skrze kterou se rodí i všechny fenomény, jimž poté Vachek dává "promlouvat" ve svých filmech. Hmotě, která stále zázračně ožívá, ve které se ztrácejí zesnulí Diviš s Foglarem, a vzápětí ožijí díky stejně zduchovnělé hmotě filmového pásu a lidských myslí. Bohemia Docta je tedy skutečně více než o čemkoli jiném filmem o nekončícím "zmrtvýchvstání" ("My dva už jsme vstali!" říká Vachek Knížákovi na Slavíně).
Martin Švoma: Výzvy skutečnosti. Filmy a filmové projekty Karla Vachka

KDO BUDE HLÍDAT HLÍDAČE? DALIBOR ANEB KLÍČ K CHALOUPCE STRÝČKA TOMA
"V Daliborovi snad nejzřetelněji vystupuje terapeutická funkce Vachkova díla; jeho mapování stavu české společnosti je konfrontací různých postojů a myšlenek, které ovšem spojuje snaha o nápravu." Otto Bohuš
"Struktura Vachkova filmu je až krystalicky jednoduchá. - Smetanův Dalibor na jevišti, skuteční lidé s dějem svého životního a intelektuálního zápasu v hledišti. (...) Drtivá většina záběrů závěrečného dílu Vachkovy tetralogie je obklopena Národním divadlem, symbolickým prostorem kolektivní duše českého národa. Film z něj vystoupí jenom k průběžným návštěvám u zemských dubů, rostlin tak starých i naplněných významy, že jejich identita kulturních bytostí a přírodních organismů se zdá splývat. Tragický podtón této konvergence není dán pouze žánrovým i dějovým směřováním Smetanovy opery, ale i pohybem, který v autorově vidění určuje podmínky existence a rozvoje obého ve světě, na jehož prahu se ocitáme." Vít Janeček

[ Na Nostalghia.cz publikováno 27. 5. 2003 ]
nahoru
TOPlist


Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016