E. Le. M. Klimov [ Elem Klimov ]
Dnes začíná v pražském Ponrepu projekce minisérie filmů nedávno zesnulého Elema Klimova. Pozvánku na tyto filmy doplňuji také několika texty, které obsahuje programová brožura kina.

V neděli 26. října 2003 se uzavřela životní pouť jednoho z nejvýznamnějších ruských režisérů druhé poloviny 20. století, Elema Klimova (1933 - 2003). Během sedmdesáti let stačil natočit pouze pět celovečerních hraných filmů, zážitky, které divákům přinesly, však byly trvalé. Klimov se narodil ve volgogradské stranické rodině, o čemž vypovídá i jeho jméno. Ač se to později snažil zpochybnit, údajně jde o akronymum z Engelse, LEnina a Marxe. Původně vystudoval letecké inženýrství na Moskevském leteckém institutu (1957). Této profesi se nevěnoval dlouho a přes žurnalistiku se dostal k režii na filmové fakultě VGIK. Absolvoval ji pod vedením Jefima Dzigana a do kinematografie vstoupil na počátku 60. let, v době chručšovovského "tání". Debutoval satirickou komedií Cizím vstup zakázán (1964) odehrávající se na letním pionýrském táboře, jehož byrokratický systém byl zástupným modelem celé sovětské společnosti. Ve stejném žánru pracoval i v následujících Příhodách zubního lékaře (1965) pojednávajících o postavení mladého dentisty v provinční nemocnici. Film zaznamenal velkou diváckou odezvu a vyvolal očekávání, co bude následovat. Překvapením bylo, že až na výjimky v dokumentárním filmu (Sport, sport, sport aj.) se do roku 1981 nedělo nic, alespoň ne na veřejnosti. V zákulisí však vznikala už první verze scénáře historického dramatu Agónie - Konce Rasputina, k jehož realizaci Klimov přistoupil na počátku 70. let. Když už schylovalo k jeho uvedení v sovětských kinech (1974 - 75), film šel do trezoru a pro Klimova nastalo mučivé období, během kterého se zdravotně roznemohl. Další ranou byla tragická smrt jeho manželky, režisérky Larisy Šepiťkové (2. 7. 1979), s níž tvořil pohledný pár. On byl vysoký elegán, ona výjimečné půvabná žena, do té doby proslulejší než on sám. V roce 1981 měla Agónie konečně premiéru a téhož roku se Klimov rozhodl pokračovat v manželčině projektu, jímž byla adaptace novely Valentina Rasputina Loučení s Maťorou. Ani toto dílo nevznikalo bez problémů s cenzurou, která zapříčinila, že film šel do kin se zpožděním. U nás například až v roce 1987, tedy rok poté, co mělo premiéru válečné drama Jdi a dívej se. Ač jej Klimov natočil na základě knihy běloruského spisovatele Alese Adamoviče, zúročil v něm i vlastní vzpomínky na Volgograd. V době jeho největšího ohrožení odjel s babičkou a právě narozeným bratrem Germanem na Ural a když se vrátili, našli město v troskách, sužované hladem a zimou. Tento film nejplněji splňoval Klimovovy představy po působivé výpovědi, která by mu dovolila nahlédnout až do hlubin lidské duše. V té době ovšem jen sotva tušil, že zůstane jeho dílem posledním. Jako jeden z hlavních přívrženců gorbačovovské "perestrojky" byl roku 1986 zvolen na post předsedy Svazu sovětských filmových umělců. Po dvou letech však na funkci vedoucího tajemníka rezignoval, poučen zkušenostmi z dřívějších let, kdy se při prosazování svých filmů setkával s udolávající omezeností stranického aparátu. Zdálo se, že bude pokračovat ve filmové tvorbě. Uvažoval o adaptaci Dostojevského Běsů a zejména o Bulgakovově Mistru a Markétce, na jejíž produkci se měly podílet USA (Klimov se stal v roce 1987 jako první sovětský filmař členem americké filmové akademie). Nákladný projekt však ztroskotal na financích. A když v roce 2000 padla v jednom z interview otázka, zda plánuje další filmy, Klimov odpověděl: Nemám už zájem točit další filmy. Myslím si, že co jsem chtěl říct, to jsem řekl. Jak napsal Platonov své ženě: K nemožnému naše duše letí.
Přejme mu tedy šťastnou cestu. (hal)

E.Le.M. Klimov
Pravoslavný světec, který by se jmenoval Elem, neexistuje. Za jménem Elem se skrývají světci jiného typu, a sice Engels, LEnin a Marx. Osud tomu chtěl, že právě Elem Klimov, ještě ke všemu rodák ze Stalingradu, měl v polovině osmdesátých let sehrát výraznou roli při reformě komunistického systému nacházejícího se v agóni. Reformě, která se ovšem nakonec proměnila v celkovou demontáž. Když se v roce 1985 dostal k moci Gorbačov, věděl, že spojence pro svou "perestrojku" nalezne nejprve v řadách umělců. Jedno z prvních - a proto velmi významné - dějství v procesu "prolomení ledů" brežněvovské mafie se odehrálo na půdě Svazu sovětských filmových pracovníků, který se v roce 1986 nečekaně radikálně rozešel se starým vedením v čele s oportunistickým veteránem Lvem Kulidžanovem. Zvolení Elema Klimova, režiséra filmu Agónie - Konec Rasputina, jehož uvedení do kin bránila brežněvovská cenzura plných šest let, novým předsedou Svazu, signalizovalo poprvé jasně celé společnosti, že změny, k nimž se schyluje, nebudou jen kosmetické. Že Elem Klimov, který se nikdy nevyrovnal s tragickou smrtí své ženy, slavné režisérky Larisy Šepiťkové, nemohl nebo nedovedl výhody svobodnějších a posléze zcela svobodných podmínek využít ve vlastní tvorbě a od roku 1986 už nenatočil ani jeden celovečerní film, stojí na jiném listě. (md)


Pražské kino Ponrepo uvede:

Středa 10.12. v 17.30
SPORT SPORT SPORT/ USSURIJSKÁ TAJGA
Sport sport sport, SSSR 1971, orig.verze bez dialogů, 78 min.
Ussurijskaja tajga, SSSR 1979, čes.verze, 15 min.
celkem 93 min.

Mezinárodně oceňovaný umělecký dokument nás zavádí na stadiony Moskvy, Filadelfie, Stockholmu a Mexika. Prostřednictvím dokumentárních záběrů ze skutečného sportovního klání a hraných pasáží v duchu pantomimy a baletu vypráví o historii sportu od jeho počátků až do současnosti. Neopomíjí také jeho vztah s politikou, uměním a etikou. Scenárista German Klimov, režisérův bratr, použil v komentáři básně Belly Achmaduliny, mezi známými herci se objeví i Nikita Michalkov a Larisa Šepiťková.
Čekání na uvedení Agónie - Konce Rasputina si Elem Klimov zkrátil natočením dokumentu Ussrurijská tajga, pojednávajícím o pozoruhodném přírodním bohatství a fauně jihovýchodní části Sovětského svazu. (hal)


Pátek 19.12. ve 20.00
JDI A DÍVEJ SE
Idi i smotri, SSSR 1985, čes. tit., 133 min.
Hrají: Alexej Kravčenko, Olga Mironova, Ljubomiras Laucjavičus, Vladas Bagdonas.
Film Jdi a dívej se je mnohými považován za vrchol Klimovovy tvorby. Na jeho počátku stála novela Alese Adamoviče Chatyňský příběh (1974), ve které spisovatel zpracoval vlastní zážitky z Běloruska za druhé světové války. Němci tehdy realizovali projekt "spálené země", v jehož rámci lehlo popelem na šest set vesnic. Klimov s Adamovičem nazvali svůj scénář původně Zabijte Hitlera, do výroby šel však pod titulem, jenž tvoří refrén v biblické Apokalypse. Obrazy ve filmu jsou kruté. Čtrnáctiletý Fljora uteče k partyzánům a je svědkem hrůzných činů, kterých se okupanti na běloruských obyvatelích dopustili. Klimov inscenuje tyto okamžiky s nebývalou silou, v tisku byly přirovnávány k plátnům Bosche, Breughela či k Picassově Guernice. Nejde v nich však o čistý naturalismus, tragické se v nich spojuje s komickým až groteskním, k tomu zvláštní kontrapunkt vytváří velebná Mozartova hudba. Natáčení probíhalo chronologicky, což výrazně pomohlo představiteli hlavní role Alexeji Kravčenkovi ve ztotožnění se svou postavou, nad kterým údajně dohlíželi psychologové. Neherci se objevují i v davových scénách z běloruských vesnic, z nichž mnozí si v nich zopakovali vlastní zážitky. Tím se film přibližuje k dokumentu. Jejich utrpení pociťujeme až fyzicky (velkou měrou se na tom podílí i kamera Alexeje Rodionova) a možná proto se v době uvedení Jdi a dívej se do kin mluvilo o zlomovém díle, jakým kdysi byli Kalatazovovi Jeřábi táhnou (1957). Děj je komponován do tří částí, stavebně film připomíná oratorium. Drobné motivy v něm narůstají do zobecnění o jednom z nejtragičtějších období v dějinách lidstva, které je ve jménu idejí schopen připravit člověk člověku. (hal)


Úterý 23.12. ve 20.00
LOUČENÍ
Proščanije, SSSR 1978-81, čes. tit.
Hrají: Stěfanija Staňuta, Lev Durov, Alexej Petrenko, Leonid Krjuk.
Autohavárie, při které spolu s kameramanem a výtvarníkem zahynula Larisa Šepiťková (2. 7. 1979), způsobila, že filmové adaptaci novely Valentina Rasputina Loučení s Maťorou (1976) hrozilo nedokončení. Ještě než se Klimov rozhodl v projektu pokračovat, natočil o své manželce dvacetiminutový dokument Larisa (1980). Vedle rodinných fotografií, pracovních záběrů, ukázek z filmů a vlastních komentářů o ní vypovídali i její kolegové, mezi nimi také představitelka hlavní role Stěfanija Staňutová a sám Rasputin. Šepiťková byla jeho knihou nadšena, odmítala však dát svému filmu stejnojmenný název. V jejím pojetí nemělo jít o loučení s minulostí, nýbrž o její zachování jako duchovní potřeby, jako součásti našeho dnešního i budoucího života. Elem Klimov se však nacházel v jiné situaci a z pochopitelných důvodů původní název - ovšem s vyloučením adresáta - zachoval. V příběhu o Maťoře, ostrovní vesnici na Angaře, která má být kvůli budování přehrady zatopena, je pozornost zaměřena především na stařeny, které se jen těžko smiřují s tím, že by měly opustit místo, kde prožily celý svůj život. Prostřednictvím postavy osmdesátileté Darji, jejíž vráskami zbrázděná tvář připomíná kůru z mýtického modřínu stojícího nedaleko její chalupy, se nastoluje kardinální otázka, za jakou cenu jít vstříc pokroku, hrozí-li nebezpečí, že odkaz předků bude navždy ztracen. Při režírování Klimov akcentoval emotivně vypjatější motivy na úkor rozjímavosti předlohy. Filmu vtiskl značnou expresivitu, kterou až k hysterii rozvinul o čtyři roky později v Jdi a dívej se. V menší roli Voroncova, předsedy výboru pro přesídlení, uvidíme někdejšího samozvaného mnicha Rasputina, Alexeje Petrenka. (hal)


Pondělí 29.12. ve 20.00
AGÓNIE - KONEC RASPUTINA
Agonija, SSSR 1974-1981, čes. verze, 139 min.
Hrají: Alexej Petrenko, Anatolij Romašin, Velta Lineová, Alisa Frejndlichová.
Grigorij Jefimovič Novych alias Rasputin (1872-1916) patří ve světové kinematografii k často zpracovávaným osobnostem (naposledy jsme v našich kinech mohli vidět americko-maďarskou verzi z roku 1996 s Alanem Rickmanem v titulní roli). Žádný z filmů pojednávající o tomto mužikovi, samozvaném mnichovi a favoritovi cara Mikuláše II. v jedné osobě však nebyl úspěšnější než Klimovova Agónie - konec Rasputina. Jak název napovídá, film se nezabývá Rasputinovou osobností biograficky, v centru pozornosti je obraz rozkladu a pádu carské dynastie Romanovců. Scenáristé Semjon Lungin a Ilja Nusimov uvažovali spíše o politickém pamfletu, Klimov naproti tomu neopomněl psychologické nuance postav. Konkrétně u Rasputina vycházel z deníkových záznamů, které tento analfabet diktoval jedné ze vznešených ctitelek. Klimovovi nešlo jen o skandálnost hrdinova osudu, snažil se postihnout i skutečnost, jak se Rasputinovi (zde představovanému vynikajícím Alexejem Petrenkem) podařilo dosáhnout takového vlivu u dvora. Zdůraznil přitom tragiku jeho osobnosti: u cara jej považovali za mluvčího lidu, z něhož se však kdysi vydělil a návrat do něj už nebyl možný. Klimov při natáčení uplatňoval smysl pro ironii a grotesku, stejně tak jako princip karnevalizace, který nás odkazuje k Ejzenštejnovu Ivanu Hroznému (1944 - 45). Formálně jde o stylově polyfonní vyprávění, v němž hrané pasáže prostupují dokumentární vsuvky a čtené komentáře, jež svou faktografickou přesností dokládají tragickou roztržku mezi Mikulášem II. (Anatolij Romašin) a lidem, která vedla k rozkladu - agónii - jeho říše a politického systému.
"Klimove, jsi mrtev. Dílo porušilo stereotyp sovětských historických filmů. A to ti nezapomenou," prohlásil na adresu tohoto díla Andrej Tarkovskij. Jeho slova byla prorocká, film se dostal do kin až šest let od svého vzniku. (hal)

[ Na Nostalghia.cz publikováno 10. 12. 2003 ]
nahoru
TOPlist


Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016