Silvestrovský podvečer podbarví pražské kino Ponrepo uvedením dvou křehkých snímků, které lze v mnohém považovat za dokonalé. Filmy Alberta Lamorisse Bílá hříva (1953) a Červený balónek (1956) sklidily v době svého uvedení zasloužený úspěch jak u odborníků, tak obecenstva a obdivovali se jim i leckteří světoví režiséři. Pražské Ponrepo, které uvede oba snímky v podvečerním představení posledního dne roku 2003 tak nabízí mimořádný zážitek. Těm, kteří toto představení nebudou mít možnost navštívit, přikládám níže trochu podrobnější informace k oběma filmům a také odkazuji na recenzi DVD Červený balónek - Bílá hříva, které vyšlo u španělské společnosti Vellavision.

Středometrážní černobílý film Bílá hříva měl na na festivalu v Cannes 1954 velký ohlas u filmových kritiků - větší než některé z uvedených dlouhých hraných filmů. Umělecké kvality tohoto díla byly zdůrazněny nejen tím, že bylo oceněno jednou z hlavních festivalových cen, ale krátce nato mu byla přiznána i Cena Jeana Viga za nejlepší průkopnické počin. Lamorissova Bílá hříva je básnicky viděným dokumentem o lidech a koních a jejich vzájemném soužití na širokých pláních francouzské přímořské provincie. Vzájemné vztahy jsou v tomto filmu velmi šťastnou formou zúženy na vztah koně a dítěte, aniž by sez něj vytratila touze po svobodě a volnosti.

Červený balónek realizoval Albert Lamorisse o tři roky později rovněž s kameramenem Edmondem Séchanem, který tentokrát natáčel na barevný materiál. Film, oceněný v Cannes 1956 Zlatou palmou, vypráví prostý příběh o malém chlapci Pascalovi z šedivých předměstských pařížských uliček, který jednoho dne při cestě do školy najde krásně červený balónek. V závěru se Pascal vznáší s velkou kyticí balónků nad městem. Létání patří k častým motivům režisérovy tvorby a nakonec se mu stalo i osudným. Albert Lamorisse tragicky zahynul při filmování z vrtulníku poblíž Teheránu.