Před deseti dny (16.2.) uplynulo 120 let od narození Roberta Flahertyho, vystudovaného geologa, který se ještě před 1. sv. válkou, kdy působil ve službách obchodní společnosti Hudson Bay, začal při výzkumných výpravách věnovat i natáčení přírodních scenérií amerického severu.
V březnový program pražského kina Ponrepo připomíná tuto mimořádnou osobnost cyklem jeho nejslavnějších filmů. Programová brožura pak přináší jejich podrobnější popis i profil jejich autora. Následující text je převzat právě z tohoto materiálu.

Letos na jaře uplynulo už 120 let od narození Roberta Josepha Flahertyho (1884-1951). Spíše než jako "otce dokumentárního filmu" si ho v dnešní době připomínáme jako jednoho ze čtyř tvůrců, kteří nejvýrazněji ovlivnili vývoj filmové režie v prvních třiceti letech americké kinematografie (spolu s Davidem W. Griffithem, Erichem von Stroheimem a Charlesem Chaplinem).

Rozpaky nad "dokumentárním filmem" nepramení jen ze skutečnosti, že jde o termín pozdějšího data, který se v době vzniku Nanuka a Moany vůbec nepoužíval, ale především z představy dokumentu jako něčeho, co obraz skutečnosti nevytváří, ale pouze zachycuje. Takový výklad lze ale na Flahertyho použít stejně málo jako na další filmaře první poloviny minulého století, kteří se do učebnic dostali jako "dokumentaristé" (a ze setrvačnosti tam namnoze zůstávají), ať už to byl Joris Ivens nebo Dziga Vertov (jehož filmy v tomto měsíci rovněž uvádíme). Stejně jako oni se Flaherty sice rozešel se světem filmových kulis a profesionálních herců, ale v jeho líčení života obyčejných lidí v jejich přirozeném prostředí v nejrůznějších koutech světa zůstal vždy rozhodující moment inscenace. Ta vedla v některých případech, jako např. v Muži z Aranu k silné dramatizaci akce a ke zcela "nedokumetaristickému" budování napětí, jindy k výrazně poetizujícímu zobrazení (Příběh z Louisiany) nebo přímo k (re)konstrukci ideálního "přírodního života" (Nanuk, člověk primitivní).

"Flahertyho život stejně jako jeho filmy svědčí o podivné umanutosti, jestliže ve světě, který jedince zaplétá do stále složitějších závislostí, dál trvá na řádu "férového" boje. Předburžoazní, předprůmyslový svět Eskymáků či jihomořských ostrovanů a obyvatel louisiánských Bayou představoval pro Flahertyho zdravou alternativu ke zvrácené průmyslové společnosti. (...) V Nanukovi vytvořil zároveň nový žánr i styl, jehož mistrem zůstal. Nepřicházel do prostředí s hotovým příběhem, ani se nespokojoval s jeho všeobecným vylíčením, ale v daném prostředí vynacházel individuální příběh, jehož hrdinové mají "jméno a příjmení", jak to bude (v poválečném neorealismu) vyžadovat Cesare Zavattini." Ulrich Gregor, Enno Patalas

"Flahertyho se příliš nedotýká námitka, která je proti němu vznášena, že je rousseauista a že zanedbává politické problémy, které existují v primitivní společnosti, a roli bělochů při vykořisťování těchto společností. (...) Flaherty chce zachytit na živém příkladu, co to znamená být sám - sám s prostředím (spíše etologie než etnologie). Nanuk, člověk primitivní začíná expozicí prostředí, když přijíždí Eskymák se svou rodinou. (...) Zde máme grandiózní strukturu SAS° (akce mezi původní a proměněnou situací), protože velikost Nanukových činů spočívá spíš v přežití v neotřesitelném prostředí než ve snaze změnit situaci. Moana nám naopak ukáže svět bez výzvy přírody. Ale jako by člověk nemohl být člověkem jinak než skrze úsilí a vzdorování bolesti, je třeba, aby doplnil příliš příznivé prostředí a vymyslel si zkoušku tetování, kterou se dostává do základního boje se sebou samým."

Nanuk, člověk primitivní je považován za dokument, jenž zásadním způsobem ovlivnil počátky kinematografie. Je to pravděpodobně první film o vztahu člověka k přírodě a první etnografický film. Archetypální obraz muže bojujícího o přežití je zároveň archetypem dokumentární tvorby.
Jedná se však skutečně o dokument? Nanuk, člověk primitivní není věrným zobrazením kultury Eskymáků, jak se s ní Flaherty setkal během natáčení filmu v letech 1921 - 22. V té době už dobývání a exploatace eskymácké země běželo na plné obrátky, což film vůbec nereflektuje. Flaherty zobrazil život Eskymáků před kontaktem s Evropany a snímek je holdem kultuře a lidem, jež hluboce obdivoval.
Eskymáci fascinovali Flahertyho už od dětství. Jeho otec byl důlní inženýr a často ho brával na dlouhé cesty na sever. V roce 1910 Flaherty nastoupil dráhu výzkumníka u železniční společnosti. Na svou třetí expedici v roce 1913 si vzal kameru, aby o vzdálených krajích pořídil dokument. Filmování Eskymáků se záhy stalo jeho vášní. Nanuk, člověk primitivní, jehož natáčení trvalo 14 měsíců, je vyvrcholením dvacetiletého života a natáčení Eskymáků.
Nanuk, hrdina filmu, je lovec. Jednou z nejslavnějších scén je ta, v níž vede loveckou výpravu na mrože. Lov, stejně jako všechno ostatní ve filmu, je zinscenován. Ale pro zúčastněné to není hraní rolí. Celá akce je skutečná. Eskymáci jsou skuteční i způsob života jejich předků, který tu předvádějí, je reálný. Jedním z klíčů k pochopení filmu je nasazení, s jakým se Nanuk, jeho rodina a přátelé podíleli na jeho vzniku. Prostřednictvím filmu konstruují obraz vlastní kultury, která se začínala vytrácet.
Nanuk, člověk primitivní patří k nejzásadnějším snímkům v dějinách dokumentu. Nepřekvapí tedy, že byl mnohokrát a často rozdílně interpretován. Byl nazván eposem homérovských rozměrů, ale dostal také nálepku romantizujícího pohledu na "vznešeného divocha". Přesnější by bylo přistupovat ke snímku jako k unikátnímu dílu jak objevování, tak tvoření. Jde o dokument a umění zároveň. A coby umění se vzpírá snadnému zařazení.

Uprostřed nehostinné přírody, útesů a skal není jednoduché zajistit rodině obživu. Na ostrově Aran vedou rybáři tvrdý život naplněný bojem s přírodním živlem - mořem. Nejslavnější z děl britské školy inscenovaných dokumentů 30. let.
[recenze DVD Man of Aran]

Miláček slonů vznikl v ateliérech společnosti London Films Alexandra Kordy, nejvýznamnějšího britského filmového výrovce třicátých let. Byl natočen podle známé Kiplingovy literární předlohy Toomai of the Elephants a měl - stejně jako ostatní Kordovy významné filmy tohoto období - populárním způsobem šířit slávu britského impéria. Film je výsledkem nezvyklé spolupráce producentova bratra Zoltana, který režíroval všechny scény natáčené v interiéru, a slavného otce dokumentárního filmu Roberta Flahertyho, jenž je autorem všech exteriérových pasáží snímaných v autentickém prostředí exotické Indie. (vh)

Na slavnostní přemiéře v Gramaunově Čínském kinu, místě nejprestižnějších událostí Hollywoodu 20. a 30. let, D.W. Griffith, jenž přijel z New Yorku jen výhradně kvůli této události, představil exotický film MGM Bílé stíny slovy: "Umělecké dílo, které vytvořil umělec Woody Van Dyke." Za tímto zdánlivě samozřejmým konstatováním se skrývala potřeba odlišit tento film od ostatní komerční produkce studia a dodat váhu jménu režiséra Van Dyka, jenž byl převážně chápán jako tvůrce studiového produktu bez osobitého rukopisu. Griffithův důraz položený na pojem "umění" měl předejít zaujatému hodnocení ze strany příznivců velkého dokumentaristy Roberta Flahertyho, jenž tento příběh o neblahém působení bělošské exploativní civilizace v dosud nedotčenném ráji ostrovů Jižních moří začal společně s Van Dykem natáčet, ale po krátké době pro neshody se studiem natáčení opustil. Jako částečně zvukový film Bílé stíny spadá do zvláštní skupiny kinematografických snímků, kterou tehdejší novináři označili za "filmy opičích žláz". Pejorativní pojmenování zahrnovalo ty tituly z přechodného období mezi němou a zvukovou kinematografií, jež byly sice natočené (ještě) jako němé, ale částečným ozvučením "omlazené", přizpůsobené novému trendu. Jako na potvrzení Griffithových slov Bílé stíny již od samého počátku provázela všeobecná přízeň. Kameramanské zpracování vyneslo Clydu De Vinna v druhém roce hodnocení Filmové akademie oscarové ocenění. A jako zajímavá ukázka propojení flahertyovského dokumentarismu s hraným dramatem, kde je kladen důraz na exteriérové natáčení, zůstává tento film, který hned v počátcích svého uvedení získal zpět položku 300 000 dolarů nákladů na výrobu, dodnes zajímavou součástí uměleckých programů repertoárových kin. (vh)

Poslední dva filmy Roberta Flahertyho patří k jeho nejvýznamnějším. Země vznikla v roce 1941 na zakázku washingtonského ministerstva zemědělství. Původní koncepce zobrazit bídu zemědělců, vyhnaných pod tíhou nadměrného daňového zatížení ze svých domovů, byla v důsledku neodvratně se blížícího válečného konfliktu záhy předstižena změnou zemědělské politiky a film se nedostal do kin ani ve značně pozměněné a zkrácené formě postrádající sociální náplň.
Příběh z Louisiany patří k uměleckým vrcholům amerického filmu poloviny minulého století. Líčí se v něm postupné pronikání civilizace do louisiánských pralesů a močálových zátok. Stárnoucí mistr se zde ztotožnil s chlapcem z Bayou a jeho fascinovaným pohledem na svět přírody i svět techniky v podobě naftařských věží.
[recenze DVD Louisiana Story]