V květnovém programu pražského Ponrepa se skví kolekce filmů Olexandra Petrovyče Dovženka,
jehož 110. výročí narození si letos připomínáme. V kolekci filmů jednoho z pilířů dějin světového
filmu se vedle klasických titulů objeví i několik vzácných snímků, jenž není možné vidět nikde jinde.
Níže uvedené texty pocházejí z programové brožury kina Ponrepo.
"...ani Pudovkin, ani Ejzenštejn mi nejsou tak blízcí. (...) Poněvadž Dovženko jako nikdo jiný
cítil přírodu, byl pevně spojený se zemí. To je pro mne velice důležité. Samozřejmě mám na
mysli raného Dovženka, z období němého filmu - znamená pro mne velice mnoho. Mám na
mysli především jeho koncepci zduchovnění přírody, takový zvláštní druh panteismu." Andrej Tarkovskij
***
"Jestliže nějaký tvůrce dokázal, že soubor a části se noří do určitého celku, který jim dává
hloubku a rozpětí bez společného měřítka s jejich vlastními limity, je to daleko spíš Dovženko
než Ejzenštejn. (...) Je zjevné, že Dovženko koncipuje jiný aspekt dialektiky, zákon celku, souboru
a částí: jak celek přítomný již v částech musí projít od stavu o sobě ke stavu pro sebe, od
virtálního k aktuálnímu, od starého k novému, od legendy k historii, od snu ke skutečnosti, od
Přírody k Člověku. To zpěv země prochází všemi písněmi člověka, i těmi nejsmutnějšími, a
znovu se skládá ve velký zpěv revoluce. S Dovženkem dostává velká forma SAS (tzn. od
situace přes akci ke změněné situaci) od dialektiky dech a snovou a symfonickou sílu
přesahující hranice organična." Gilles Deleuze
***
Oleksandr Petrovyč Dovženko (dále uvádíme u nás za minulého režimu zdomácnělý přepis
jeho jména Alexandr Petrovič Dovženko), od jehož narození letos uplyne už 110 let, byl
největším ukrajinským filmařem dvacátého století. Jeho rodiče byli prostí, negramotní rolníci.
Po studiu na pedagogickém semináři pracuje Dovženko nejprve krátce jako učitel, v roce
1917 se imatrikuluje v kyjevském obchodním ústavu, ale za občanské války vstupuje do řad
Rudé armády. V roce 1921 začíná budoucí filmový básník kariéru diplomata, nejprve ve Varšavě,
poté v Berlíně. Jako ilustrátor a návrhář plakátů získává kontakt s kinematografií a v roce 1926
píše scénář k neúspěšnému filmu Vasja reformátor. Mnohem zdařilejší je vtipná groteska Plod
lásky z téhož roku, kterou debutuje jako režisér. V plné míře se Dovženkovo umění projevuje
ve třech filmech z let 1928-30: ve Zvenigoře, v Arsenálu a v Zemi. Počátkem třicátých let odjíždí
na cestu po západní Evropě. Jeho první zvukový film Ivan sice svým syžetem dokonale odpovídá
direktivám doby, ale svou formou už méně. Tvůrce je vystaven absurdním obviněním (k panteismu
přibude nyní dokonce "fašismus") a vykázán z kyjevských studií. Dovženko nevidí jiné řešení,
než obrátit se přímo na Stalina a dát mu doslova veškerý svůj talent "k dispozici". Výsledkem
je formálně stále ještě pozoruhodný Požár na Dálném východě a těsně před válkou již zcela ve
Stalinově duchu koncipovaný Ščors. Za války píše Dovženko coby válečný korespondent
plamenné články pro listy Izvestija a Krasnaja armija a z natočeného materiálu vytvoří dva
filmy o boji proti německým vetřelcům. Po vítězství se konečně vrací k hranému filmu, v němž
tentokrát poprvé využívá barvu: Život v květech. V roce 1953 Stalin umírá, Dovženko připravuje
trilogii o přeměně ukrajinské vesnice, ale v listopadu 1956 jej stihne smrtelný infarkt. Jeho
odkazu se obětavě ujme jeho žena Julia Solncevová (1901-1989), už od němé éry populární
herečka (mj. Kráska z Marsu, Země). Coby vdova nyní začíná sama režírovat; v letech 1958-1970
vzniknou filmy Poéma o moři, Pověst plamenných let, Začarovaná Desna a Zlatá brána. První
tři jsou adaptace Dovženkových scénářů, poslední je celovečerní dokumentární film na jeho
počest. Kyjevské studio, které se k němu kdysi tak macešsky zachovalo, se od režisérovy
smrti jmenuje Studio A. P. Dovženka. (md)
***
Z Dovženkova deníku
Milý soudruhu Staline, ani kdybyste byl bohem, neuvěřil bych vám, že jsem nacionalista,
kterého je třeba urážet a špinit. (...) Proč jste proměnil můj život v utrpení? Proč jste mi vzal
všecku radost? Potupil moje jméno? (...) I když sám bývám velmi malý, odpouštím Vám Vaši
malost a zlobu. Neboť i Vy jste nedokonalý, třebaže se k Vám lidé modlí. Bůh existuje,ale
jeho jméno je náhoda. 27.7.1945
***
Hlavním cílem mého života není film. Už se mi nedostává sil. Natočil jsem žalostně málo
filmů a ne vlastní vinou jsem s nimi ztratil nejlepší léta života. Jsem oběť barbarských
pracovních podmínek, oběť ubohosti a nicotnosti byrokraticky umrtvujícího filmového výboru. 7.11.1945
***
Bůh existuje v člověku. Buď je, nebo není. Ale není-li v něm vůbec, znamená to velký krok
zpět a dolů. V budoucnu k němu lidé dojdou. Samozřejmě ne ke knězi, na faru. K božskému
v sobě. Ke kráse. Nesmrtelnosti. Teprve potom zmizí tíživá, zvířecky otupující nuda všedního
dne. 2.1.1946
***
Na nejrůznějších uměleckých poradách se neustále srovnává barevný film s malířstvím.
Nesprávné, povrchní srovnání. Malířství je statické, kdežto barva ve filmu je prvek dynamický,
dějový. Proto je bližší hudbě než malířství. Je to zraková hudba. 29.3.1947
Program projekcí v kině Ponrepo
Pondělí 10.5., 17.30
AKTOVKA DIPLOMATICKÉHO KURÝRA
Sumka dipkurjera, SSSR 1927
Hrají: Alexandr Klimenko, Boris Zagorskij, Alexandr Dovženko
rus. mezitit. /němý film/ 47 min.
Julia Solnceva
ZLATÁ BRÁNA
Zolotyje vorota, SSSR 1970
orig.verze s překl. / 72 min.
K natočení Aktovky diplomatického kurýra inspirovala Dovženka skutečná událost - zavraždění
sovětského diplomatického kurýra Netta. Děj filmu začíná po jeho smrti a líčí události kolem
hledané aktovky s dokumenty. Režisér politický námět přetváří v dobrodružný film s
napínavým dějem a černým humorem. Zajímavý je tento kuriózní "mladický hřích" mimo jiné
Dovženkovým účinkováním před kamerou, neboť ve svých dalších filmech se již jako herec
neobjeví. Jako druhý snímek večera uvedeme Zlatou bránu Julie Solncevové, která jej věnovala
stejně jako své tři předchozí filmy odkazu svého zemřelého muže. I tentokrát se po svém pokouší
evokovat Dovženkův filmový svět a připomenout jeho biografii - nechybí ani dobře zvolené
ukázky z Dovženkových vlastních snímků. (md)
Úterý 11.5., 17.30
ZVENIGORA
Zvenigora, SSSR 1927
Hrají: Nikolaj Naděmskij, Semjon Svašenko, G. Astafjev, I. Seljuk
rus.mezitit. s překl. /63 min./ němý film
(+ krátký film Plod lásky, Jagodka ljubvi, SSSR 1926, 24 min.
lektorský úvod/ dr. Martin Čihák
Zvenigora je bezbřehá alegorie ukrajinských dějin, jejichž věčný kladný a záporný princip
ztělesňují dva bratři hledající skrytý poklad. Jádro snímku vyrůstajího z ukrajinských mýtů a
eposů, tvoří pověst o "znějícím vrchu", který v sobě skrývá nesmírný poklad (obdoba našeho
bájného Blaníku ???). Odhalit toto bohatství se nepodařilo Skytům, Turkům, Varegům, kozákům
ani bělogvardějcům. Teprve cesta revolucionáře Timoše, vedoucí přes studium na dělnické
univerzitě, má skutečný poklad země pomoci objevit. Původní podoba Zvenigory, koncipovaná
do dvanácti zpěvů, se nezachovala; výsledný tvar, vybojovaný ve sporech se scénáristy,
překvapí originalitou Dovženkovy básnické vize. V nadčasové postavě Děda, který jako by
vyrůstal z polí a oblak, režisér zachytil postupnou emancipaci člověka. Fragmentárnost děje i
osobité filmové vidění zaskočily tehdejší publikum i kritiku. Prozíravý Sergej Ejzenštejn však
hned první uvedení filmu komentoval (ve stati Zrození mistra): "Když se v sále rozsvítilo,
všichni jsme cítili, že jsme byli přítomni pozoruhodnému okamžiku v historii kinematografie.
Byl před námi člověk, který právě objevil něco nového ve filmovém umění." (red)
Čtvrtek 13.5., 17.30
ARSENÁL
Arsenal, SSSR 1928
Hrají: Semjon Svašenko, Amvrosij Bučma, Sergej Petrov, Nikolaj Kučinskij
čes.mezitit./ 58 min./ němý film
lektorský úvod/ dr. Martin Čihák
V předchozím filmu Zvenihora Dovženko poprvé plně rozvinul styl, který jej bude odlišovat
od všech ostatních filmařů. Dva filmy nám ukazují režisérovo umění v nejdokonalejší podobě:
Arsenál a Země. (Obvykle jsou historiky uváděny jako nejdůležitější ukrajinské filmy 20. století
Stíny zapomentuých předků Sergeje Paradžanova, Země a Arsenál.) Arsenál nebo Lednové
povstání v Kyjevě 1918, jak zní druhý titul snímku, vypráví básnickou formou o tragických
letech první světové války. Režisér propojuje válečné běsnění s obrazy bídy na venkově, které
symbolicky zesiluje záběr vychrtlého koně, s nímž se chudý muž pokouší orat ztvrdlou,
vysušenou půdu. Zvíře, stejně jako člověk, již nemůže dál, a mužův hněv se uvolní v
nesmyslném mlácení bezmocného zvířete, které v duchu Dovženkovy personifikace promluví.
Volně navazující básnické obrazy spojuje postava mladého venkovana, jenž odešel do války
a v roce 1917 se vrátí a začne pracovat v Arsenálu, továrně na zbraně. Dělníci se však brzy
vzbouří a hrdina je odsouzen k trestu smrti, což Dovženko opět vyjádří v básnické metafoře.
Představitel lidu v jeho interpretaci nemůže zemřít, i když je do něho pálena jedna rána za
druhou. Pro originální montáž atrakcí a diagonální záběry byl Dovženko obviněn ze symbolismu
a expresionismu. (red)
Pátek 14.5., 20.00
ZEMĚ
Zemlja, SSSR 1930)
Hrají: Sejmon Svašenko, Stěpan Škurat, Julija Solnceva
rus.tit. s překl./ 57 min./ němý film
+ dokumentární film J. Grigoroviče Alexandr Dovženko (SSSR 1964, česká verze, 65 min.
lektorský úvod/ dr. Martin Čihák
Země je kolektivizační epopej. Je to ale také nadčasová báseň o násilném i pokojném
umírání uprostřed neustáleho a nezadržitelného zrodu. Pro kritického diváka zůstává věčným
rozporem Země fakt, že oslavu neobhajitelného - stalinské kolektivizace vesnice, jež se svými
milióny obětí řadí k masovým zločinům minulého století - proměnilo Dovženkovo výtvarné
vidění a jeho hluboký smysl pro rytmus a filmový pohyb v jeden z těch vzácných filmů, nad
jejichž poetickou opravdovostí znovu žasne každá nová generace diváků. Jestliže ideově na
první pohled tak vzorný film vyvolal při svém uvedení namísto oficiální pochvaly ostrou kritiku,
mohla za to právě ona "básnická licence", jíž si na něm ceníme dnes.
Úterý 18.5., 20.00
IVAN
Ivan, SSSR 1932
Hrají: Pjotr Masocha, Stěpan Šagajda, K. Bondarevskij, Stěpan Škurat
čes.tit./ 82 min.
lektorský úvod/ dr. Martin Čihák
Svůj první zvukový film chtěl Dovženko původně věnovat Nobilově tragédii a Amundsenově
smrti. Ve své autobiografii píše: "Vedení scénář odmítlo. Žádali, abych napsal honem něco o
současném životě na Ukrajině, a ne o Arktidě. Rychle jsem vyhostil ze svého vědomí Amundsena,
za dvanáct dní jsem napsal scénář Ivana a začal natáčet. Práce šla těžce. Film byl zkrácen,
pokládal se za polozakázaný, já byl zařazen mezi biologisty, panteisty, spinozisty - mezi pochybné
souběžence, které je možné nanejvýš trpět. Dokonce studenty Filmového institutu, kteří byli na
praxi na mém štábu, označili za dovženkisty, to znamená za kontrarevolucionáře. Začal jsem se
měnit k horšímu. Byl jsem nervózní a podrážděný. Vedl jsem samotářský život... Ale vraťme se k
Ivanovi. Měl jsem dokončit film k říjnovému výročí, bylo to však skoro vyloučené. Šlo o můj první
zvukový film, natočený na velmi špatné aparatuře. Zvukaři si své řemeslo doposud neosvojili.
Přesto jsem film odevzdal." Práce na objednávku a časová tíseň znemožnily Dovženkovi naplnit
všechny jeho tvůrčí záměry, Ivan má však přesto některé znaky jeho dosavadní tvorby: emocionální
zobrazení krajiny i lidí, lyrické asociace řazené do zpěvného pásma. Film nezachycuje jen příběh
mladého muže, jednoho z těch, kteří přicházeli do údolí Dněpru uskutečnit Leninův plán elektrifikace,
ale je zároveň rozmáchlou písní o rodné zemi, řece, jaru. (ir)
Středa 19.5., 20.00
POŽÁR NA DÁLNÉM VÝCHODĚ
Aerograd, SSSR 1935
Hrají: Sergej Stoljarov, Stěpan Šagajda, Jevgenija Melnikova, Stěpan Škurat
orig.verze s překl./ 76 min.
lektorský úvod/ dr. Martin Čihák
Požár na Dálném východě je Dovženkovým druhým zvukovým filmem a prvním, v němž se odpoutal
od ukrajinských reálií. Hlavní zápletka, zobrazující boj s japonskými záškodníky, se odehrává v
mandžuské tajze, jež režiséra okouzlila. Kameramana Daniila Děmuckého vystřídal Ejzenštejnův
spolupracovník Eduard Tisse, který svým výrazným rukopisem zachytil v sytých barvách exotickou
poetiku východu. V podání této nové dvojice vyznívají obyvatelé tajgy jako bohatýři z bylin, jejichž
dialogy jsou plné básnických metafor. (ir)
Pondělí 24.5., 20.00
ŠČORS
Ščors, SSSR 1939
Hrají: Lavrentij Masocha, Jevgenij Samojlov, Ivan Skuratov, Nina Nikitina
čes.tit./ 132 min.
Nikolaj Alexandrovič Ščors, obdoba ukrajinského Čapajeva, bojoval kolem roku 1918 s početnými
pluky bílých. Během bojů se jeho pluk rozrostl na divizi, jíž připadl úkol zbavit jihovýchodní
Ukrajinu nepřátel revoluce, kteří ji ještě v létě roku 1919 ovládali. Ščorsem se Dovženko vrátil na
Ukrajinu, k revolučním událostem, kterým věnoval již Arsenál. Na rozdíl od Čapajeva byl však
Ščors hrdinou, jehož si vynutila doba. Zatímco byl totiž Čapajev skutečným velitelem a jeho politruk
Furmanov představoval ve stejnojmenném filmu jen vedlejší postavu, Ščors je již sám politrukem,
který skutečného velitele oddílu zastiňuje a "ovládá" tak film zcela pro sebe - zcela v duchu Stalina,
jehož "spolupráce" snímek silně poznamenala. (ir)
Úterý 25.5., 17.30
Alexandr Dovženko - Julija Solnceva
VÍTĚZSTVÍ NA PRAVOBŘEŽNÍ UKRAJINĚ
Pobeda na pravoberežnoj Ukraine, SSSR 1945
orig.verze s překl./ 57 min.
Za války Dovženko působil jako válečný dopisovatel, napsal řadu statí a povídek, jeho scénář
"Ukrajina v ohni" však sklidil mnoho výhrad ze strany domácích autorů. Po zkušenostech v
hraném filmu se tentokrát rozhodl pro uplatnění v dokumentu, kde spolupracoval s několika
frontovými kameramany. Tak vznikla jeho Bitva za naši sovětskou Ukrajinu, zachycující události z
let 1941 až 1943 a Vítězství na pravobřežní Ukrajině, mapující následující dvě léta. Ani tentokrát však
Dovženko nezapomněl na své poetické sklony a jeho obrazy válečných krutostí střídají poetická zobecnění. (ir)
Čtvrtek 27.5., 17.30
Alexandr Dovženko
ŽIVOT V KVĚTECH
I. V. Mičurin, SSSR 1946-48
Hudba: Dmitrij Šostakovič
Hrají: Grigorij Belov, Vladimir Solovjev, A. Vasiljeva, N. Šamin
orig.verze s překl./ 90 min.
V desetiletém období mezi Ščorsem a Životem v květech se Dovženko věnoval literární činnosti,
přípravě zamítnutých projektů (stejně na tom byl Ejzenštejn), natáčení a spolupráci na dokumentárních
filmech. Teprve několik let před smrtí se mu podařilo natočit hraný film o životě ruského biologa a
známého experimentátora Ivana Vladimíroviče Mičurina (1855 - 1935). Ve čtyřicátých a na počátku
padesátých let vznikla v sovětské kinematografii celá série podobných životopisných filmů, byl to
však znovu právě Dovženko, kdo si za svůj počin, navzdory vší snaze vyjít soudobé konvenci vstříc,
vysloužil kritické výhrady a nedůvěru. V programové brožuře Ponrepa se přesně před třiceti lety
(od té doby jsme film nehráli!) objevila tato opatrná poznámka: "Dovženko vytvořil opravdu plastický
obraz člověka, který musel mnohokrát kapitulovat, než 'jeho sad' rozkvetl. Je jen škoda, že ani tento
film s mnoha pozoruhodnými sekvencemi, připomínající Dovženkův režijní rukopis jeho nejlepších
děl, se neobešel bez závěrečné 'kultovní' apoteózy." (ir)
|
