Jan Švankmajer - kompendium [ Jan Švankmajer ]
Jan Švankmajer, světově uznávaný jako největší surrealistický filmař po Bunuelovi, se letos dožívá sedmdesáti let. Přehlídka, kterou u této příležitosti v Ponrepu uvedeme, si klade za cíl co největší kompletnost a zahrnuje poprvé i řadu titulů, které Švankmajerovy retrospektivy (poslední proběhla teprve před dvěma měsíci v Plzni) pomíjejí. Jedná se především o nejrůznější zakázky z éry normalizačního filmu, kompenzující překážky a zákazy, které po dvacet let omezovaly Švankmajerovu svobodnou tvorbu. Z těchto snímků jiných režisérů, na nichž se Švankmajer v různých funkcích podílel, vynecháváme jen ty, kde byla jeho spolupráce okrajová (Blázni, vodníci a podvodníci - titulky) nebo které jsou notoricky známé, jako Adéla ještě nevečeřela (výtvarník), Tři veteráni (výprava, animace), Pehavý Max a strašidlá (výprava), Skalpel, prosím (výprava). Přičteme-li k naší přehlídce paralelně probíhající výstavu Evy a Jana Švankmajerových v Jízdárně Pražského hradu, budeme mít v příštích týdnech možnost zatím nejdůkladnějšího seznámení s tvorbou jednoho z čelných reprezentantů současné české kultury ve světě. (md)





Jan Švankmajer
SÍLA IMAGINACE
Myšlenky ze stejnojmenné knihy

Dej vždycky přednost tvorbě, kontinuitě vnitřního modelu nebo psychického automatismu před nápadem. Nápad - a to i ten nejlepší - nemůže být dostatečným motivem k usednutí za kameru. Tvorba není potácení se od nápadu k nápadu.

*****

Jestliže se rozhoduješ, čemu dát přednost, zda pohledu oka, nebo zážitku těla, dej vždy přednost tělu, protože hmat je starší smysl než zrak a jeho zkušenost je fundamentálnější. Navíc oko je v současné audiovizuální civilizaci značně unavené a "zkažené". Zkušenost těla je autentičtější, nezatížená dosud estetizací. Úběžníkem, který ovšem nesmíš ztratit ze zřetele, je synestézie.

*****

V jedné z anket Surrealistické skupiny jsem popsal inspiraci takto: Základem mé tvorby je vnitřní model, na jehož utváření se podílí složka jak nevědomá, tak i vědomá. Impulz přicházející z okolního světa (z reality) je zpracováván v nevědomém kotli vnitřní laboratoře, do jejíchž prostorů nemám přístup. Inspirace je potom zvonkem u domovních dveří, kterým je mi oznámeno, že vnitřní model je hotov a že si jej mohu vyzvednout. V průběhu tohoto procesu se několikrát na okamžik meziprodukt vynoří do vědomí k oplodnění dalšími impulzy reality, aby se opět ponořil pod hladinu, do nevědomí, k dalšímu zpracování. Rytmus procesu až do zazvonění zvonku neovládám.

*****

Kolem surrealismu existuje stále celá řada nedorozumění. Kunsthistorici ho považují za umělecký směr meziválečné avantgardy, jiní jeho jménem označují vše vymykající se logice a realitě. (...) Především: surrealismus není umění. Surrealismus je určitá duchovní cesta, cesta, která nezačala ani prvním surrealistickým manifestem z roku 1924, ani neskončila druhou světovou válkou (nebo Bretonovou smrtí). Surrealismus je cesta do hlubin duše podobně jako alchymie a psychoanalýza. Na rozdíl od nich to však není cesta individuální, je to kolektivní dobrodružství. Proto mě (až na výjimky) nezajímají lidé (nebo jejich díla) "ovlivnění surrealismem".

*****

Už od mých školních let mi byla vytýkána určitá morbidnost, "nemocnost", negativismus, pesimismus. A já se vždy proti tomu nařčení bránil. V mých filmech neexistuje abstraktní destrukce. Jde vždy o určitý druh negace negace (a jak napsal Vratislav Effenberger: "to není negativismus").


Úterý 1.6./ 20.00
OTESÁNEK
ČR-Velká Británie 2001
hrají/ Veronika Žilková, Jan Hartl, Jaroslava Kretschmerová, Pavel Nový, Kristina Adamcová 124 min.
+ krátký film Jiný druh lásky, 3 min.
"Jak víme, lidové pohádky jsou převyprávěné staré mýty. Jaký mýtus je ukryt v pohádce o Otesánkovi? Bezdětní manželé se vzepřou svému osudu a dítě si na přírodě vyvzdorují. Doslova jí vyrvou její tajemství zrození. Za tuto vzpouru proti přírodě pak hořce pykají, ale nejen oni, nýbrž i jejich okolí. Jak vidíme, dostali jsme se do bezprostřední blízkosti jednomu ze základních mýtů této civilizace: mýtu o Adamovi a Evě nebo, chcete-li, analogickému mýtu o Faustovi. Myslím, že teď po přečtení lidského genomu tyto mýty nabývají na zvláštní aktuálnosti." (Jan Švankmajer)

Čtvrtek 3.6./ 17.30
SPIKLENCI SLASTI
ČR-Švýcarsko-Velká Británie 1996
hrají/ Petr Meissel, Gabriela Wilhelmová, Barbora Hrzánová, Anna Wetlinská, Jiří Lábus, Pavel Nový 80 min.
+ krátké filmy Číslice, 1965, režie Pavel Procházka, výtvarník Jan Švankmajer, 9 min. a Historia naturae, 1967, režie Jan Švankmajer, 8 min.
"Začátkem sedmdesátých let, kdy virtuální realita byla ještě spíše záležitostí science-fiction, jsem napsal studii Budoucnost patří ipsačním strojům. Inspirovala mě k tomu návštěva Kriminalistického muzea v Bartolomějské ulici v Praze. Tam totiž mají fantastický exponát. Podomácku vyrobený masturbační stroj, který policie zabavila nějakému nešťastnému ipsantovi. V obdobném muzeu v Drážďanech mají zase mechanický ipsační stroj pro dámy, který se uvádí do pohybu šlapáním na jakési pedály, obdobně jako šicí stroj. A bezprostředním předchůdcem budoucích virtuálních strojů jsou zařízení pro umělý koitus, která vyvinuli radiofyzikové a která popisují ve své knize Lidská sexuální aktivita W. H. Masters a W. E. Johnsonová. (...) Podle S. Freuda se v každém z nás stále střetává princip slasti (asociální, nepřizpůsobivý, ženoucí nás bez společenských skrupulí za naší touhou, za svobodou) s principem reality (který je umravňující, omezující, glajchšaltující represí společnosti, výchovy, školy). Podle Freuda by prý při zdravém duševním vývoji měly být oba tyto principy v rovnováze. U postav filmu jednoznačně převažuje princip slasti. Jsou zde konfrontovány "neškodné", imaginativní "perverze" jednotlivců s obludnými perverzemi civilizace jako je politika, války, mírové kongresy, etnické čistky, havárie a hladomory... Vše nasvědčuje tomu, že skutečný život lidí této civilizace se bude nadále více odehrávat v jakýchsi "nekonformních sektách", které vznikají jako reakce na reklamou a konzumem zglajchšaltovaný život společnosti. Z pohledu těchto mas a jejich manipulátorů se každý pokus o svobodný, imaginativní čin touhy (slasti) musí nutně jevit jako perverze. Spiklenci slasti jsou černou groteskou reflektující tuto pohromu." (Jan Švankmajer)

Pondělí 7.6./ 17.30
LEKCE FAUST/ 1994
hrají/ Petr Čepek, Jan Kraus, Vladimír Kudla
89 min.
+ krátký film Tma, světlo, tma, 1989, 7 min.
"Každá civilizace, když cítí blížící se zánik, se vrací ke svým počátkům a hledá, zda mýty, na nichž je postavena, neobsahují novou možnost interpretace, která by jí mohla dát nový impulz, a odvrátit tak blížící se katastrofu. Faustovský mýtus je jedním z klíčových mýtů této civilizace. Lekce Faust je podle mne jednou ze základních morfologických (archetypických) situací jak samotného člověka (individuality), tak i jeho společenství (civilizace). Každý člověk je postaven jednoho dne před dilema: buď prožít svůj život konformně, s mlhavým příslibem institucionálního Štěstí, anebo se vzbouřit a jít proticivilizační cestou, a to bez ohledu na následky. (...) Lekce Faust však nebude film a la teze, naopak chci dát, podobně jako v Alence, volný průchod "nevědomým interpretacím", neboť mám mnohem větší důvěru ve "vnitřní řízení" než ve vnější formu a stavbu. Tato romantická víra se možná bude zdát v dnešní postmodernistické době jako anachronismus, ale někdo ji musí převést přes tuto neoklasicistní, neokonzervativní, eklektickou dobu, než se zformuje "nový romantismus". (Jan Švankmajer )

Středa 9.6./ 20.00
NĚCO Z ALENKY
Alice, Švýcarsko 1987
hraje/ Kristýna Kohoutová
čes.verze/ 79 min.
+ krátké filmy Konec stalinismu v Čechách, 1990, 9 min, a Johann Sebastian Bach, fantasia g moll, 1965, 9 min.
"Rozhodně se nechci pouštět do objasňování snové symboliky Carrolovy knížky (což by ostatně dost dobře nešlo, neboť by se muselo začít s výkladem skrytých přání pana Carrola samého), ale chtěl bych těmto snům ve filmové podobě propůjčit nejvyšší možnou pravěpodobnost. Jinými slovy: "naturalismus formy"spojit se snovou logikou. Chtěl bych naprosto konkrétní svět bdělé Alenky (bez jakékoliv stylizované deformace "tvůrčího rukopisu") transponovat do jejího snového světa, viděného přes plot Alenčiných řas. Tedy rozhodně ne fantastická pohádka, ale také žádná asociace volných představ, nýbrž čistý sen." (Jan Švankmajer)

Pátek 11.6./ 17.30
Dušan Vukotic
MONSTRUM Z GALAXIE ARKANA
ČSR - Jugoslávie 1981
výtvarný návrh monstra a realizace/ Jan Švankmajer
hrají/ Žarko Potočnjak, Lucie Žulová, Ksenija Prohasková, Karel Augusta, Helena Růžičková
83 min.
+ krátké filmy Jana Švankmajera Hra s kameny, 1965, 7 min. a Et cetera, 1966, 7 min.
Tvůrčí dráha Dušana Vukotice se podobá Švankmajerově: na začátku krátké animované filmy oceněné ve všech koutech světa, poté přechod k dlouhé metráži a k hranému a kombinovanému filmu. Komediální sci-fi Munstrum z Galaxie Arkana vznikla v roce 1981 v koprodukci s Barrandovem za scenáristické spolupráce Miloše Macourka. Hlavní atrakce filmu, totiž titulní monstrum, jeho výtvarná podoba a triková realizace je ovšem dílem Jana Švankmajera. Na devatenáctém festivalu vědecko-fantastických filmů v Terstu získal snímek Zvláštní cenu poroty. (md)

Pondělí 14.6./ 17.30
Vladimír Sís
BARRANDOVSKÉ NOKTURNO ANEB JAK FILM TANČIL A ZPÍVAL/ 1984
výtvarník a režisér animovaných sekvencí/ Jan Švankmajer
78 min.
+ krátké filmy Jana Švankmajera Rakvičkárna, 1966, 10 min. a Kostnice, 1970, 10 min.
Deset let před svým odstátněním a rozkradením slavilo Filmové studio Barrandov své padesáté jubileum ve velkém stylu ve formě celovečerního filmu. Galerií filmů a hvězd provázejí Miroslav Horníček a Miloš Kopecký. Jan Švankmajer, který navrhl a režíroval animované pasáže, si k práci přizval svého věrného spolupracovníka, animátora Bedřicha Glasera. Z krátkých předfilmů upozorňujeme zvláště na druhý, Kostnici, který promítáme v autorské verzi, tj. bez zkomolení normalizační distribuce, proti němuž Jan Švankmajer protestoval. (md)

Středa 16.6./ 17.30
Tomáš Svoboda
HODINÁŘOVA SVATEBNÍ CESTA KORÁLOVÝM MOŘEM/ 1979
hrají/ Luděk Sobota, Laďka Kozderková, Milan Lasica, Július Satinský
výprava a úvodní titulky/ Jan Švankmajer
76 min.
+ krátké filmy Jana Švankmajera Leonardův deník 1972, 1973, 11 min. a Možnosti dialogu, 1982, 11 min.
Hudební crazy-komedie s nereprodukovatelným dějem Hodinářova svatební cesta korálovým mořem je bezpochyby nevětším (dobrovolným) "úletem" naší normalizační kinematografie. Od devadesátých let snímek s vřelými sympatiemi objevuje nová generace českých filmových teoretiků, jejichž práce vyvolávají srovnatelný účinek. Asi je třeba to jednou absolvovat. Zvláště samozřejmě propracovanou titulkovou pasáž s nezaměnitelným rukopisem Jana Švankmajera. (md)

Úterý 22.6./ 17.30
Jan Švankmajer
POSLEDNÍ TRIK PANA SCHWARCEWALLDEA A PANA EDGARA/ BYT/ ŽVAHLAV ANEB ŠATIČKY SLAMĚNÉHO HUBERTA/ 1964/ 1968/ 1971
celkem 35 min.
"Tajemství Švankmajerova imaginativního humoru spočívá jistě v tom, že postaví-li proti sobě lyrický patos a syrovou realitu, syrovost vyprchá spolu s patosem a lyrická realita se stane tím, čím je v očích dítěte nebo básníka: hrou, která neobsahuje ani nic vzešeného, ani nic nízkého, kde hrubost přestává být hrubostí, cynismus cynismem, krutost dostává motýlí křídla snu a sen rozvíji zázračnost, tedy hrou, jak jí rozuměl Lewis Carroll, hrouživé obrazotvornosti. To je také všechno, co Švankmajer převzal pro svůj film z Carrolova Žvahlava. Ostatní je živá obrazotvornost, možná sen, možná snění, možná hravé vyprávění dítěte, jemuž splývá vnitřní život s vnějším světem a které se raduje z proměn věcí. (...) Tísnivost rodinného pokoje, soudnost otcovského pohledu - materializovaná kvasnými láhvemi domácího vína na skříni - věznící celý vesmír představ a odsuzující celou přírodu k sešlapané užitečnosti, znenadáním jako švihnutím kouzelného proutku pukne, pokoj se promění v zahradu a skříň se rozevře jako brána do země za zrcadlem, kde se, zaklety do školních úloh, probouzejí papírové lodičky a vlaštovky." (Vratislav Effenberger)

Dušan Hanák
OBRAZY STARÉHO SVETA/ 1972
63 min.
výtvarník/ Jan Švankmajer
Inspirován pěti fotografickými cykly Martina Martinčeka, jehož galerii portrétů rozšířil o další postavy, zachycuje Dušan Hanák staré lidi, žijící svérázně svobodným způsobem vlastně napříč věky. Proniká do nejhlubších zákoutí lidských duší, aby tu objevil a vynesl na povrch ty nejzákladnější a nejryzejší lidské hodnoty. (red)

Pondělí 28.6./ 17.30
JAN ŠVANKMAJER - 2x EDGAR ALLAN POE A JINÉ KRÁTKÉ FILMY
Jídlo, 1992, 16 min.
Do pivnice, 1983, 15 min.
Kyvadlo, jáma a naděje, 1983, 15 min.
Zánik domu Usherů, 1980, 15 min. Mužné hry, 1988, 14 min.
Počátkem osmedsátých let se Jan Švankmaer svými filmy Kyvadlo, jáma a naděje a Zánik domu Usherů postavil do bohaté tradice filmařů inspirovaných dílem Edgara Allana Poe (mj. Jean Epstein, Roger Corman). Dětskou variací těchto hororových vizí je Švankmajerovu srdci zvlášť drahý film ("protože nejautobiografičtější") Do pivnice, tj. Do sklepa. (Matoucí název závisí na faktu, že jde o režisérův jediný film realizovaný na Slovensku). První a poslední film pásma nahlédnou až na samé dno české duše a naleznou tam, samozřejmě: jídlo a fotbal - v pekelném nekonečném koloběhu. (md)

*****

Přehlídka bude pokračovat filmy Zahrada, 1968, Tichý týden v domě, 1969, Don Šajn, 1970, Otrantský zámek, 1977.

[ Na Nostalghia.cz publikováno 30. 5. 2004 ]
nahoru
TOPlist


Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016