Vynikající italský kameraman Carlo Di Palma zemřel 9. července ve věku 79 let. Během své tvůrčí dráhy spolupracoval s takovými režiséry, jako Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni, Roberto Rossellini, Bernardo Betrolucci nebo Woody Allen.

Di Palma se narodil v roce 1925 v Římě. Od mládí jevil zájem o fotografii i film, ve válečných letech se dostal jako řadový člen štábu (neuveden v titulcích) k natáčení Viscontiho Posedlosti (1943). Obdobně "anonymně" se podílel na Rosselliniho snímku Paisá (1946). Už jako asistent kamery pracoval v roce 1956 pro Francesca Rosiho na životopisném snímku Kean a jeho první kameramanskou prací bylo drama Florestana Vanciniho Svědek, který nepromluvil (1960), oceněné na festivalu v Benátkách.


Patrně nejzásadnějším obdobím Di Palmovy tvůrčí dráhy byla ale spolupráce s Michelangelem Antonionim. Jejich první spolupráce přinesla dějinám kinematografie Červenou pustinu (1964), v níž se oba tvůrci pokusili nově využít barevný materiál jako další výrazový prostředek. Kameramansky méně revoluční, ale brilantně natočený je i povídkový snímek I tre volti (1965), resp. jeho první část v níž herecky debutuje bývalá íránská císařovna Soraj. Spolupráce Antonioni-Di Palma pak vrcholí v roce 1966, kdy vzniká kultovní Zvětšenina, film dodnes oceňovaný a uznávaný jako jeden z nejvýznamnějších filmů vůbec. Antonioni o Di Palmovi později řekl, že nejraději měl "neprobádané území", miloval práci na nových, nevyzkoušených věcech, ať už se to týkalo barvy nebo práce s ohnisky objektivů.

Během spolupráce s Antonionim se vyvinul úzký vztah mezi Di Palmou a herečkou Monicou Vittiovou. Di Palma potom snímal velkou část jejích pozdějších filmů, převážně komedií, které točila třeba s Mario Monicellim. V roce 1981 natočil s Bertoluccim Tragédii směšného muže (La Tragedia di un uomo ridicolo) a o rok později pro Antonioniho ještě Identifikaci ženy. V té době ale Di Palma již ubíral ze svého tvůrčího tempa (od roku 1960 natáčel minimálně jeden film ročně), aby po krátké přestávce na počátku 80. let přijal pozvání Woody Allena k natočení filmu Hana a její sestry (1986).

V následujícím období pro Woody Allena snímal deset dalších filmů (např. Zlaté časy rádia (1987), Září (1987), Alice (1990), Stíny a mlha (1992), Manželé a manželky (1992), Tajemná vražda na Manhattanu (1993) aj.). Tyto Allenovy průzkumné výpravy do stylů evropského filmu Di Palmovi umožňovaly vracet se do dob, kdy se tvořila filmová řeč a svým způsobem si hrát. Sám také označoval spolupráci s Allenem jako "nejpříjemnější období svého profesionálního života".

Carlo Di Palma byl z rodu renesančních tvůrců, pán světla a barvy, který spoluvytvářel moderní film. V roce 2003 získal Evropskou filmovou cenu za celoživotní přínos evropskému filmu, ale mnohem výmluvnější je fakt, že jako jednoho z mála filmových tvůrců ho v rodné Itálii oslovovali pouze titulem "maestro".