Truffaut - Život je román [ Francoise Truffaut ]
Pražské kino Ponrepo nachystalo na říjen přehlídku filmů Francoise Truffauta "Truffaut - Život je román". Níže publikovaný text pocháízí z programové brožury kina. Podrobnější program celého cyklu naleznete na internetových stránkách Národního filmového archivu.

V rámci přehlídky budou uvedeny filmy: Nikdo mne nemá rád, Střílejte na pianistu, Jules a Jim, Nevěsta byla v černém, Divoké dítě, Ukradené polibky, Americká noc, Příběh Adély H., Žena od vedle, Konečně neděle a možná i něco navíc...

"Můj život je úplně banální, aspoň v jeho nynější formě. Přišel jsem na svět 6. února 1932, dnes je 21. březen 1949, to znamená, že mi je 17 let, 1 měsíc a 15 dnů. Za dnů jsem jedl (někdy) a za nocí spal (někdy), ale mám pocit, že jsem měl víc práce než štěstí a spokojenosti. Vánoce a narozeniny byly vždy zklamáním, připadaly mi nijaké. Válka mi byla stejně lhostejná jako idioti, kteří ji vedli. Ale mám rád umění a hlavně film. Práce je stejně nezbytná jako vyměšování a kdo pracuje rád, ten neví nic o životě. Dobrodružství jsem se vždycky vyhýbal, nezajímá mne to. Tři filmy denně, tři knihy týdně a pár desek s dobrou hudbou mi budou stačit ke štěstí až do smrti, kterou očekávám v brzké době a před níž mám ve svém egoismu strach. Moji rodiče jsou pro mne dva lidé, které mi osud dal jako otce a matku, jsou tudíž pro mne jako cizí. (...) Na nebe se nikdy nedívám dlouho a když pak pohlédnu dolů, připadá mi svět jako odporné místo."
Francois Truffaut ve školním slohovém cvičení s autobiografickým zadáním.
Téměř polovinu celovečení hrané tvorby Francoise Truffauta můžete zhlédnout v naší říjnové retrospektivě, jedné z mnoha, které v těchto týdnech probíhají v nejrůznějších zemích světa (21. října uplyne 20 let od režisérovy smrti). Kompletně u nás Truffautova tvorba nikdy uvedena nebyla a na plátně v dohledné době asi ani nebude. Spíš si lze představit, že se jeho filmy dříve či později objeví na DVD, doufejme, že v kvalitních verzích a s českými titulky. Touto cestou se tak k nám možná konečně dostane i ve své době vlažně přijatý (a u nás nikdy neuvedený) snímek Dvě Angličanky a kontinent, hodnocený dnes jako režisérův nejlepší film vůbec. Ale teď nejprve zpět od snění k méně růžové současnosti.

V tuzemské filmové publicistice narazí čtenář na jméno Francoise Truffauta relativně často, ale zahraniční ohlas, s jakým se dnes jeho tvorba setkává u diváků, kteří v době Truffautovy smrti byli buď dětmi nebo ještě vůbec nebyli na světě, je v našich podmínkách nepředstavitelný - a asi i nepochopitelný. Kromě režisérovy vlasti je Truffautův vliv nejcitelnější v USA, v Německu či v tradičně frankofonním Japonsku. S kultem, jaký se vytvořil kolem jistých současných režisérů (netřeba jmenovat) i u nás, to nemá mnoho společného; Truffautův "kult" - pokud to slovo je u něj vůbec na místě - předpokládá nepovrchního diváka, jehož přístup ke kinematografii není ovlivněn konvencemi "středního proudu", ale ani naivním vzýváním různých typů alternativního, "jiného" filmu, filmu, který zpochybňuje dané struktury, který "myslí"... a podobně. Truffautův ideál (na rozdíl od ideálu téměř všech dnešních filmařů, kteří se "chtějí lišit") se obejde bez přívlastků, sestává jen ze čtyř písmen: f, i, l, m.

Už jako kritik Truffaut vyžadoval, aby filmař do svého díla vkládal co nejvíc ze své osobnosti a svého života. Vůbec ne v tom smyslu, že by měl na pokračování natáčet svůj vlastní životopis - i když právě ten Truffautův byl ve srovnání s jeho kolegy "nejfilmovější". Detektivka kolem vlastního původu s překvapivým rozuzlením nedlouho před umělcovou smrtí, mladí nepolepšitelného delikventa, vojenské vězení, nalezení "azylu" u nejrespektovanějšího kritika své doby - André Bazina, nekončící milostné trable, deprese a pokusy o sebevraždu, hlavní role v nejbouřlivějších polemikách v historii francouzského filmu, vykázání z Cannes 1958 (a vítězství tamtéž 1959), úzké přátelství s Godardem zakončené zlostným a definitivním "zúčtováním", nemoc a nečekaně náhlý konec. A opačná strana medaile: veřejný image vyrovnaného solidního umělce bez neuróz a bez sklonů k extravaganci, světový úspěch korunovaný uznáním institucí, které dříve sám napadal. "Důvod, že Truffautovy filmy jsou autobiografičtější, než moje," říká Claude Chabrol, "je prostý. Mě by můj život vystačil tak na dva filmy, jemu na deset." Truffaut nepsal svůj "filmový deník", jako například Jonas Mekas; vlastní život se mu do filmů dostával s "mimovolnou" samozřejmostí, raději se za filmy skrýval, než že by se v nich odhaloval.

U člověka s Truffautovými osudy rebela a "psance" a zejména u jednoho z hlavních strůjců hnutí s matoucím názvem "nová vlna" začalo velmi brzy udivovat, jak pramálo "buřičsky" jeho filmy působily, zvlášť co se jejich formy týče. Truffaut byl "romaneskní" ve všech třech výkladech tohoto pojmu (inspirací ve struktuře románu, v hořkém romantismu svých příběhů a v nepřenosném "french touch"), ale nebyl a nikdy nechtěl být "nonkonformní". V Americké noci záměrně nepopisuje natáčení originálního "nezávislého" díla, ale prostě (opět): filmu, poctivého "kusu umění". Celé Truffautovo studium kinematografie, které zůstalo naštěstí zcela uchráněno neživotného balastu katederní filmové teorie a odehrálo se bezvýhradně v nikdy nekončícím kontaktu s tvorbou velkých režisérů klasické éry, směřovalo k poznání "základů" filmu. Cílem nebylo "znejistění struktur" nebo jejich jakkoli důmyslné převracení, ale "naplnění". Tedy přesně to, o co se mainstream nijak zvlášť nestará (jeho zásadou je "kopírovat"), a k čemu různé více či méně sektářské avantgardní skupiny nedospějí (přičemž slovo "dospění" zde musíme chápat i v jeho druhém smyslu).

Pozici, o níž Truffaut usiloval, označil v paradoxním bonmotu za "extrémní střed". Je to určitě ten nejméně snadný cíl, jaký si lze zvolit - a také celkem nevděčný. To ukazuje i fakt, že se v každé době a každé zemi najde řada filmařů, často velmi zajímavých, kteří prozkoumávají meze a hranice filmových struktur, ale málo Truffautů. Dnešnímu americkému filmu lze mnohé vytknout, ale jeho předností zůstává, že mezi avantgardními okraji, zklidnělou nezávislostí a la Jarmusch a tradičním neoklasicismem trůní vitální sjednocující osobnost, jakou je Martin Scorsese, jehož nakažlivé "filmoznalectví" má stejně hluboké (ne-fanouškovské) kořeny jako Truffautovo.

Jako dobrý (vlastně špatný) příklad kinematografie, která žádný "extremní střed" nejen nemá, ale ani netuší, co by to mohlo být, může posloužit ta naše, buď ve špatném smyslu "prostřední" nebo neškodně "nezávislá". Pro stagnaci českého filmu a selhání české filmové kritiky lze najít mnoho vysvětlení, ale tohle je asi to nejdůležitější. Spíš než kapitolou z filmové historie je proto Truffaut (u nás) kapitolou, která nikdy pořádně nazačala. (md)

Truffautova reakce v době největších výčitek vůči jeho nedostatečné "progresivnosti" (1973):
"Protože nalevo od nás se vždycky najde někdo ještě levější a napravo filmař jako Henri Verneuil, souhlasím s každým verdiktem, který mne umisťuje doprostřed. I Verneuil má svého "Verneuila", třeba Roberta Wise. Můj "Verneuil" je Verneuil, pro Godarda jsem to já, pro Jeana Eustache je to Godard, pro Philippa Garrela je to Eustache. A jednou bude pro někoho "Verneuilem" Garrel. Moc to Garrelovi přeju, protože pak se snad jeho krásné filmy začnou konečně promítat v normální distribuci."

Jean-Luc Godard v roce 1961 v dopise Truffautovi, dva roky poté, co se oba stali "slavnými":
"Už se vůbec nevídáme. To je blbý. Včera jsem navštívil Clauda /Chabrola/ při natáčení a bylo to na zvracení: už si nemáme co říct. Jako v té písničce: v bledém jitřním světle už není ani přátelství. Každý se zařídil ve svém světě a už se nevidíme v detailu, ale jen ve velkých celcích. Holky, s nimiž spíme, nás navzájem každý den víc odcizují, místo aby nás sbližovaly. To přece není normální."

[ Na Nostalghia.cz publikováno 11. 10. 2004 ]
nahoru
TOPlist


Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016