Kinematografie piety Nathaniela Dorského
Pokud by existovala nějaká měřítka a hodnotová škála pro "míru duchovnosti" toho kterého díla, experimentální tvorba Nathaniela Dorského by snesla i ta nejpřísnější kritéria. Originální filmař-filozof, který se už od svých počátků v roce 1964 zařadil mezi velké postavy nejen tohoto proudu kinematografie, vytvořil zcela osobitý filmový jazyk a ucelenou myšlenkovou koncepci na níž jsou jeho filmy postavené.
Své krátké i středně dlouhé filmy natáčí téměř výhradně jako němé, jeho cílem je maximální možné prostoupení kinematografického obrazu a divácké mysli. Jedině ticho mu dovoluje akcentovat účinek obrazových kompozic, v nichž, jak sám připomíná, hraje stejně důležitou roli jako rozsvícený obraz filmového plátna i černý prostor kolem. Dorského cílem je pomocí filmu navodit u diváka stav modlitby, přenést ho na meditační vlnu díla.

Držitel několika prestižních ocenění, hostující profesor na univerzitě v Princetone, ale také filmový střihač (což je podstatná část jeho obživy), kameraman, režisér a vposledku také filozof, autor mimořádné knihy Devotional Cinema (Kinematografie piety, 2003), v níž zúročil své filmové zkušenosti, úvahy a celé své přemýšlení o transformativním potenciálu filmu, který může v rámci svých prostředků podporovat a rozvíjet aktivní formy vědomí. Jádrem jeho mimořádného textu je termín oddanost, ne ve smyslu specifické náboženské zkušenosti, ale spíše ve smyslu otevření se, což nám umožní poznat to co je našemu srdci v daném okamžiku skryté.


Všem jeho filmům je společná úcta a úžas v pohledu na svět, na všechny jeho podoby, i na ty nejjemnější detaily nebo nejprchavější okamžiky. Transcendentální zážitek vyvolává v divákovi kombinací záběrů na zdánlivě běžné až fádní okamžiky a detaily, které obvykle unikají naší pozornosti a výlučnou prací s filmovým materiálem v níž kombinuje specifickou projekční rychlost svých snímků, vlastnosti filmového materiálu (např. záměrné užívání silného zrna) a střih. Své filmy ani ne tak "točí" jako spíš kouzlí. Manola Dargis o Dorském napsala, že jeho "nenarativní filmy jsou naplněné obrazy, jež jim dávají rozměr nábožné písně, prchavou krásu", kterou si z kina divák odnáší jako křehkou květinu. "Existuje svět který vidíme my, ale i svět který vidí umělci jako Dorsky a sdílí ho s námi."

Z programové brožury Ponrepa

Newyorská Filmová společnost při Lincolnově centru uspořádala na přelomu května a června anketu mezi filmovými odborníky z celého světa. Mezi padesát nejlepších avantgardních filmů uvedených po roce 2000 se dostalo pět snímků Nathaniela Dorského: PÍSEŇ A OSAMĚNÍ (2006), SARABANDA (2008), VIZITACE (2002), ARBOR VITAE (2000) a ZIMA (2008). V říjnu promítneme čtyři z nich poprvé v České republice. Lincolnovo centrum zveřejnilo na svých stránkách také žebříček nejvýše hodnocených režisérů; zde obsadil Nathaniel Dorsky první místo.

Dreyer, Antonioni, Ozu - to jsou tvůrci, na něž se Dorsky odvolává nejčastěji. Fascinuje ho především jejich práce se světlem. Aby nechal specificky kinematografické světlo působit ve všech nuancích a variacích, setrvával Dorsky dlouho u natáčení šestnáctimilimetrovou kamerou Bolex, u ticha němého filmu a logicky i u promítací rychlosti osmnácti políček za vteřinu, která s sebou nese nepatrně "plápolající" světlo. Dorského pečlivé obrazové kompozice připomínají někdy fotografická zátiší.

V roce 2003 zveřejnil Dorsky knihu s názvem Kinematografie piety. Říká zde: "Zatímco zůstáváme v temnotě, zakoušíme vizi." Materializovat tuto vizi bezprostředně - to umožňuje materialita filmu. Otvírá nám zkušenost světa, kterou nelze vtěsnat do analýz a verbálních kódů. S filmy Nathaniela Dorského se ocitáme v meditativním prostoru naplněném pocity osamění a pomíjivosti, jež jsou vykoupeny krásou. (mv)

[ Na Nostalghia.cz publikováno: 30. 9. 2010 ]


TOPlist

Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016